Vysoká byrokratizace české vědy úzce souvisí s absencí hodnocení výzkumných organizací (kromě AV ČR). Poměr financování výzkumu a vývoje (VaV) je příliš vychýlen směrem ke grantům. Granty jsou totiž hodnoceny, ale výzkumné organizace nikoliv. V takové situaci je problematické podíl institucionálního financování navyšovat. Ale také nelze čekat, že sníží míru byrokracie.
Odpor k zavedení řádného institucionálního hodnocení VaV na českých vysokých školách, živený obavami z nárůstu byrokracie, je tak vlastně její příčinou.
Na nedávném semináři o byrokratizaci vědy jsem nebyl. Některé myšlenky jsou dohledatelné na webu a zajímavé postřehy k tématu tématu sepsal i Václav Hořejší. Marně tam však hledám myšlenku, kterou nosím dlouho v hlavě: Byrokratizace české vědy úzce souvisí s absencí solidního institucionálního hodnocení.
Závaží je vychýleno na stranu grantů
Vychýlení financování VaV k účelově podpoře (grantům) v neprospěch financování institucionálního má původ v nedávné historii. U kapitánů českého VaV před deseti lety převládla představa, že kvalitě vědy pomůže více soutěživosti. I byl zvýšen podíl grantové podpory na úkor té institucionální. Panovala představa, že institucionální podpora je bianco šek na veřejnou podporu a o soutěž že v ní nejde. To však byl velký omyl. Soutěžit se o ní dá, ale:
- musí existovat systém solidního institucionálního hodnocení výzkumných organizací,
- výzkumné organizace musí být efektivně řízeny.
Institucionální financování není jen tak ledajaká věc
Institucionální financování je pro efektivní fungování VaV zásadní. Špičkový výzkum dnes vyžaduje dlouhodobou práci stabilních vědeckých týmů vybavených složitou a nákladnou infrastrukturou. Udržet to v chodu žonglováním obtížně předvídatelných peněz z mnoha menších a krátkodobých grantů nelze. Z grantů se kvalitní infrastruktura nejen nevybuduje, ale hlavně ji nelze průběžně udržovat. Stejně tak, s výhledem krajně nejisté budoucnosti, nepřilákáte a neudržíte kvalitní vědce a týmy. A konečně v rámci grantů není radno bádat v neprobádaných oblastech, kde se může nalézat zlatonosná žíla vědeckých objevů, stejně jako slepá štola.
V případě ryze základního výzkumu je absurdní do grantové přihlášky muset slibovat, co během prvního a druhého roku objevíte, zda to třetí a čtvrtý rok publikujete a přesně si předem naplánovat úvazky, výdaje na materiál a infrastrukturu, když nemůžete vědět, kam Vás první rok bádání zavede. Granty jistě mají v řadě případů svůj smysl a mohou být efektivním nástrojem podpory, ale v základním výzkumu to je v menším měřítku než dnes.
Kolem grantů je obrovská byrokracie. Začíná to sepisováním grantové přihlášky s nízkou pravděpodobností úspěchu. V případě neúspěchu spadne vše do stoupy včetně vložené práce. A nebo se za rok oprášená přihláška předloží znovu v naději, že získání grantu je spíše věcí náhody... Potom ale opakované posuzování i špatných přihlášek byrokraticky zatěžuje vědce na druhé straně barikády grantových agentur. V případě úspěšné přihlášky přijde na řadu ještě větší byrokracie v sepisováním průběžných a závěrečných zpráv a hlavně v podobě složitého finančního plánování, účetnictví a vykazování, které je podrobováno sérii čekaných a nečekaných kontrol. Byrokracie spojená s grantem není přímo úměrná velikosti grantu, takže čím více menších grantů, tím více byrokracie, byť objem rozdělovaných peněz může být stejný.
Institucionální hodnocení není jen tak ledajaká věc
Institucionální hodnocení má, kromě stability popsané výše, další řadu výhod:
- Dá se a má se dělat jen jednou za 5 let. Mezi tím mají vědci od byrokracie pokoj.
- Nabízí prostor dělat ten výzkum, který vědci považují za nejvhodnější a průběžně podle potřeby nových zjištění směry bádání měnit.
- Rozkládá (pojišťuje) fragmentované riziko nacházení slepých uliček jednotlivými vědci s granty, takže otevírá větší prostor pro zásadní objevy.
Aby také institucionální financování podléhalo soutěži a nebylo jen historicky zděděným bianco šekem na veřejnou podporu, musí být doprovázeno solidním hodnocením institucionálním. To u nás dlouhodobě chybí. Kafemlejnek slouží pouze jako zástěrka. Jenže bez vize solidního a férového institucionálního hodnocení by se peníze institucionální podpory uvnitř výzkumných organizací velmi rychle rozkutálely na kde co, jen ne na slibný a kvalitní výzkum. I proto je je tato podpora svázána řadou administrativních omezení a pravidel, uvalených externě i interně, včetně nejrůznějších interních vědeckých pseudoprogramů. To vše dohromady přispívá k vysokému byrokratickému zatížení výzkumných organizací a jejich akademiků.
Rozvazuje ruce, ale nezbavuje zodpovědnosti
Existence kvalitního institucionálního hodnocení je jasnou a věrohodnou zprávou pro vědce a vědecké instituce: Bádejte si jak chce, ale dělejte to jak nejlépe dovedete při všech vašich současných i budoucích znalostech a možnostech, protože přijde den zúčtování. V takovém prostředí lze uvolnit šňůry složité regulace, která je matkou byrokracie. Nejenže u nás dosud nemáme solidní institucionální hodnocení, ale vědecké komunita na VŠ dosud nedostala ani jasnou a věrohodnou zprávu, že by je solidní a férové institucionální hodnocení v dohledné budoucnosti čekalo. Bude se tedy, chtě nechtě, muset smířit s rostoucí byrokracií.
Řízení institucí vs. Brownův pohyb
Institucionální financování založené na solidním institucionálním hodnocení tedy soutěží je, ne že ne. V Česku je však další zádrhel. Aby velké výzkumné organizace jako vysoké školy (VŠ) mohly soutěžit, muselo by v nich fungovat profesionální efektivní vnitřní řízení shora dolů. Jenže s tím jsou vysoké školy na štíru. Velkou část řízení VaV uvnitř VŠ totiž nahradil vzoreček z kafamlejnku. Zbytek představuje hlavně žonglování s omašličkovaným rozpočtem, kličkování mezi spoustou omezení v záplavě průběžného reportování do skříně. Pregnantně to popsal Petr Konvalinka, rektor ČVUT: "Dokud bude ve vysokoškolském zákoně oddělena odpovědnost od pravomocí, bude role rektora velmi těžká. Takto lze jen velmi obtížně řídit jakoukoli instituci. Já osobně se o uklidnění situace snažím, ale zatím bezvýsledně." Lidové noviny (26. 4. 2017)
Ještě dodám, že v podobné situaci jsou na většině VŠ i děkani a vedení fakult ve vztahu k jednotlivým katedrám a dále dolů k jednotlivým akademikům. V takovém prostředí se institucionální konkurenci ve výzkumu, tedy institucionálnímu hodnocení a financování, moc nedaří. Není proto divu, že se musí bádat díky spoustě malých grantů malých vědeckých týmů.
Odpor k zavedení solidního institucionálnímu hodnocení a neochota akademiků VŠ se mu podvolit se vrací v podobě přílišné byrokratizace vědy a nejen jí. Výsledný model fungování VaV je potom méně efektivní než by mohl být. Za stejné veřejné peníze dostáváme méně výzkumné muziky, protože velká část hudebního ansámblu musí hrát na byrokratické bicí.
Autor: Daniel Münich
Článek byl publikován na webu http://metodikahodnoceni.blogspot.cz
