Kauza Tuleja: Příběh české vědy

V komentáři na SeznamZprávy (SZ) jsem však nemohl argumentaci podložit daty, což zde mohu. Tento text je navíc můj původní, včetně mého názvu, a nereflektuje úpravy editora SZ. Doplněné komentáře k datové evidenci jsou vyznačeny kurzívou.

Akademičtí kolegové mi snad odpustí, že se v zájmu stručnosti a polopatičnosti dopouštím mnohých zjednodušení a paušalizací. Podstatou mého sdělení je, že výzkum nese lidem ovoce pouze tehdy, pokud je dobře řízen a financován. S tímto problémem se spolu s Českem potýkají s různými úspěchy všechny země světa. A změnit špatně nastavený systém k lepšímu není vůbec snadné, protože v něm mají silný hlas ti, kterým špatně nastavený systém pomohl ke kariéře. Další brzdou je, že kvalitní řízení systému vědy brzdí nízká kvalita společenských věd, kde se potřebná odbornost rodí.

Základní výzkum pro kočku

Přesvědčení, že věda je hnacím motorem lidského pokroku, sice rozporuje málokdo, ale zájem veřejnosti a voličů o její řízení tomu rozhodně neodpovídá. Aniž si to většina lidí uvědomuje, aplikovaný výzkum a vývoj dlouhodobě zlepšují kvalitu našeho každodenního života ve všech ohledech. V oblasti zdraví, produktivity práce, zábavy, služeb a také správy věcí veřejných. Výzkum aplikovaný pak stojí na zádech výzkumu základního. Ten má za cíl ,pouze' lepší chápání hmotného a nehmotného světa kolem nás a v nás. Aby se v zemi jako Česko aplikovaný výzkum mohl dostatečně uplatňovat, nestačí pouze přebírat poznatky výzkumu základního ze zahraničí. Fundament výzkumu základního musí mít každá země, protože propojuje jeho poznatky s místními potřebami. A hlavně se díky němu vzdělávají doktorandi, kteří posléze nejnovější vědecké poznatky uplatňují v komerčním a veřejném sektoru země.

Výsledky základního výzkumu většinou nelze zpeněžit. I proto je odkázán na financování z veřejných zdrojů. A protože peněz není nikdy dost, musí se smysluplně rozdělovat. Proto země musí výsledky základního výzkumu průběžně hodnotit. Hodnocení je pak nejen vodítkem pro efektivní rozdělování finanční podpory, ale vyvolává i silné motivace mezi vědci a pracovišti. Pokud je hodnocení nastaveno špatně, vyvolává špatné motivace, výzkum je neefektivní a peníze na něj mizí jako v černé díře. A zde začíná i český příběh a kauza Tuleja. Ale o něm až později.

Tvrdý oříšek hodnocení vědy

Hodnocení výsledků základního výzkumu je pro každou zemi tvrdý oříšek. Ve většině oborů se ve vyspělém světě historicky ujala praxe, že kvalitu výsledků základního výzkumu jednotlivců, týmů, pracovišť a zemí lze s přijatelnou mírou spolehlivosti odvozovat z renomé vědeckých časopisů, kde byl výzkum publikován. Renomé časopisu vzniká dlouho a je dáno náročností recenzního řízení, což je dáno náročností a kvalitou vědců, kteří jsou v tom kterém časopise do recenzování zapojeni. Vědeckých časopisů je spousta a jejich počet stále roste. Svým renomé a významem se časopisy diametrálně liší, stejně tak kvalitou a významem publikovaného výzkumu. A je známo, že špičkovou a užitečnou vědu rozhodně nedělá počet publikací.

Éra kafemlejnku

Česko až do roku 2010 systém hodnocení vědeckých organizací v pravém slova smyslu nemělo. Rozdělování finanční podpory na vědu bylo dílem setrvačnosti, dílem výsledkem parciálních zájmů, dílem věcí náhody. Kvantita publikací hrála mnohem větší roli než jejich kvalita. Zoufalost kolem roku 2010 vedla k zoufalému kroku. Ve snaze eliminovat vliv dílčích zájmů a náhod se financování výzkumných organizací, hlavně vysokých škol, převedlo na automat. Ten vědeckým výsledkům včetně článků začal přidělovat body a body se pak převáděly na peníze. Pro tento mechanismus se rychle ujal název kafemlejnek. Ten přinesl dobré i špatné. V řadě oborů skutečně přesměroval tok peněz za kvalitnějším výzkumem a motivoval ke kvalitním publikacím. Zároveň ale vyvolal silné motivace k publikační kvantitě, bez ohledu na kvalitu. Zatímco v přírodovědných a technických oborech zřejmě přínosy převyšovaly negativní dopady, ve společenských vědách tomu bylo přesně naopak. Kafemlejnek tam vedl spíše k publikační kvantitě. Kafemlejnek také slepě snížil podíl financování společenských věd. Protože se i ve společenských vědách hrálo o omezený balík peněz, začaly závody v počtu článků. Čím více publikací, tím více peněz, a tím ještě více nekvalitních, zbytečných až podvodných publikací. Kvalitní výzkum na řadě společenskovědních pracovišť prostě ustoupil stranou, protože nepřinášel peníze. Kvantitativní kritéria dominovala i v hodnocení úspěšnosti grantů, při udělování docentur a profesur. Dělání čárek za vědecké výsledky bylo prostě mnohem snazší než jejich hodnocení. Systém kafemlejnku se sice snažil na tyto věci reagovat, ale změny byly ve vleku špatných motivací.

Nástup predátorů

Česko se tehdy kafemlejkem trefilo do nástupu světového fenoménu zvaného predátorské časopisy. Jde o časopisy, které se jako vědecké tváří, ale ve skutečnosti jsou pouhým strojem na peníze z poplatků, které autorům za publikaci článků pochybné kvality účtují. Zájem také-vědců z celého světa publikovat v těchto časopisech se ukázal být obrovský. Na světě totiž existovala a stále existuje spousta zemí, jejichž systémy hodnocení nedokážou vědeckou kvalitu od kvantity rozlišit. Není divu, že nejvíce se predátorské publikování rozšířilo v rozvojových zemích a zemích ekonomicky vyspělejších, které si s hodnocením nevědí rady. Mezi ty druhé patřily i bývalé socialistické země střední a východní Evropy včetně Česka.

Fenomén predátorského publikování zmapovaly už v letech dvě studie IDEA Martina Srholce a Vítka Macháčka [1|2] a je k tomu i video záznam z prezentace. Ukázku ze studií představují obrázky 1.1 až 1.4.

Obrázek 1.1: Raketový růst predátorského publikování ve světě

Obrázek 1.2: Výskyt predátorského publikování v zemích světa

Obrázek 1.3: Výskyt predátorského publikování v regionech světa

Obrázek 1.4: Rozvoj predátorského publikování v České republice

K rozmachu predátorského publikování v Česku tedy došlo v druhé dekádě nového století. Výrazně se na tom podepsalo několik faktorů: (i) Extrémně silné motivace k publikační kvantitě bez ohledu na kvalitu, které vyvolal kafemlejnkový systém financování; (ii) kritéria k získání docentur a profesur na vysokých školách a kritéria hodnocení úspěšnosti grantů, která akcentovala spíše kvantitu než kvalitu. (iii); nedostatečně rozšířené povědomí o oborových standardech kvality vědy ve společenských a některých dalších oborech; (iv) přesměrování finanční podpory za kvantitou vědeckých výsledků. Dává nám to také odpověď na otázku, proč kandidát na ministra s vědeckými tituly a vysokými akademickými pozicemi ve svém CV má tak vysoký počet vědecky nevýznamných publikací a některé z nich dokonce v predátorských časopisech. Jeho a mnohé další k tomu motivoval a tlačil systém a slabé povědomí, že to je něco špatného až nemravného. A hlavně, publikační strategie založené na kvantitě příliš často skutečně vedly k úspěchu, jak v kariérním, tak ve finančním zajištění výzkumných pracovišť.

Přehled českých pracovišť, kde bylo publikování v podivných časopisech populární zmapovala už v roce 2018 interaktivní studie IDEA Martina Srholce a Vítka Macháčka. Ukázku z něj představují obrázky 2.1 a 2.2. Z Obrázku 2.1 je zřejmé, že fenomén predátorského publikování byl v letech 2011-2015 populární na vysokých školách, ne Akademii věd ČR.

Obrázek 2.1: Podíl článků fakult vysokých škol v pravděpodobně predátorských časopisech (osa Y) Obrázek 2.2: Podíl článků ústavů Akademie věd v pravděpodobně predátorských časopisech (osa Y)

Ekonomický výzkum jako příklad

Ekonom Tuleja a současný stav českého základního ekonomického výzkumu slouží jako příklad i za ostatní společenskovědní obory. A popisuje stav nejen v Česku, ale i v dalších post-komunistických zemích střední a východní Evropy. Standardně publikujících akademických ekonomů u nás v mezinárodním srovnání působí málo. Jejich publikace se navíc abnormálně koncentrují ve vědecky nevýznamných časopisech, včetně časopisů podivných až predátorských. Naopak publikační produktivita ve špičkových časopisech je velmi nízká. Citační ohlas světa na tyto výzkumy je přirozeně nízký a extrémně nízký je ze sféry mezinárodně renomovaných časopisů. Podobná situace panuje i v dalších společenskovědních oborech. Z těch velkých jde ještě o psychologii a sociologii. A situace je stejná, ne-li horší na Slovensku, v Polsku a Maďarsku.

Jako příklad do tohoto blogu jsem ale vybral obor sociologie. Ukázky v obrázcích 3.1 až 3.4 jsem převzal z naší on-line aplikace. Horní graf Obrázku 3.1 vlevo ukazuje počet článků na 10 mil. obyvatel podle vědeckého vlivu žurnálů, kde články vyšly. Graf nahoře vpravo ukazuje to samé v podílech. Je zřejmé, že v ČR se publikuje v oboru sociologie hodně málo a navíc je struktura žurnálů nedobrá. Spodní graf vlevo ukazuje také počty článků, ale barvou je odlišena intenzita jejich citovanosti. V podstatě to vypadá podobně jako graf nahoře.

Obrázek 3.1: Publikační výkon v oboru sociologie s rozlišením vědeckého významu

Obrázek 3.2 ukazuje počty citací těch sociologických článků (opět přepočteno na 10 mil. obyvatel) a odstíny vínové barvy rozlišují vědecký vliv citujících časopisů. I zde je obrázek české sociologie podobný obrázku 3.1

Obrázek 3.2: Citační ohlas časopiseckých publikací v oboru sociologie s rozlišením vědeckého vlivu citujících časopisů

Zelený graf v Obrázku 3.3 vlevo ukazuje počet publikujících vědců připadajících na 10 mil. obyvatel. V Česku a post-kumustických zemích je časopisecky publikujících sociologů strašně málo. Zelený graf napravo ukazuje počty sociologů, kteří publikují ve vědecky významných časopisech. Opět je jich u nás málo.

Tmavě hnědý graf nalevo vespod Obrázku 3.3 ukazuje počet článků ve vlivnější polovině časopisů v oboru sociologie připadající na jednoho vědce v oboŕu sociologie. Jde tedy o publikační produktivitu ve vlivnější polovině časopisů. Česko je cca na průměru. Světle hnědý graf napravo pak ukazuje publikační produktivitu v méně vlivné polovině časopisů. Ta je extrémně vysoká. Personálně malá česká sociologie (ano, úzce to souvisí i s malým podílem veřejné podpory, která do oboru směřuje) se navíc nestandardně soustředí na publikování v méně vlivných časopisech.

Obrázek 3.3: Publikační produktivita (nahoře) a počet publikujících autorů v oboru sociologie (dole)

Obrázek 3.4 ukazuje všechny obory dohromady. Na ose X je % odchylka personální velikosti oboru Česka od průměru zemí EU15 + zemí post-komunistických. Na ose Y je také odchylka, ale v počtu článků v nejvlivnějších čtvrtině časopisů v oboru na autora, tedy % odchylka publikační produktivity. Je opět vidět, jak personálně malé společenskovědní obory v Česku jsou a jak jsou pod průměrnou publikační produktivitou v nejvlivnějších časopisech. Tedy to, co jsem stručně zmínil v komentáři pro SZ.

Obrázek 3.4: Počet autorů v oboru (osa X) a publikační produktivita oboru v nejvlivnější čtvrtině časopisů (osa Y). Vzdálenost od os vyjadřuje procentní odchylky Česka od průměru zemí EU15 + zemí post-komunistických.

Změna systému je obtížná

Kafemlejnkový způsob hodnocení a financování vědy se po velkém úsilí koncem druhé dekády podařilo odstavit na vedlejší kolej. Nový systém hodnocení a financování se však na národní úrovni daří zavádět poměrně pomalu. V řadě výzkumných organizací navíc jede kafemlejnkový způsob hodnocení setrvačností i nadále. Vědecké tituly získané mnohdy spíše díky kvantitě než kvalitě publikací dlouhodobě otevíraly dveře do nejrůznějších akademických orgánů, které se na nastavování kritérií hodnocení a financování výrazně podílely a nadále podílejí. Je naivní očekávat, že tito lidé sami půjdou aktivně proti systému, díky kterému vystoupali kariérně nahoru. Podprůměrných vědců a pracovišť je vždy výrazně více než těch nadprůměrných. A v systému, který je řízen především na základě konsensuální shody a hlasování většiny, nemá špičková věda dostatečně silný hlas systém měnit. I proto je žádoucí, aby ministr pro vědu nejenže tomu všemu dobře rozuměl, ale aby měl vůči akademické obci velkou autoritu a dokázal potřebné změny artikulovat a prosadit i proti silnému odporu mnohých.

Zdaleka nejde jen o vědu

Jak jsem zmínil již v úvodu, výzkum základní představuje podhoubí výzkumu aplikovaného. A výsledky společenských věd se navíc výrazně uplatňují i v oblasti veřejných politik. V případě ekonomické politiky jde například o nastavení daňového a důchodového systému, o politiku zaměstnanosti, o dohled nad konkurenčním prostředím. V případě vzdělávací politiky jde o řízení a financování školství a šlo by pokračovat sociálním a zdravotnickým systémem. Ve všech zmíněných oblastech se točí obrovské objemy veřejných prostředků a efektivita jejich využití je tam zcela zásadní. Velmi malý rozsah kvalitního výzkumu ve společenskovědních oborech v Česku pak způsobuje i nízkou kvalitu zmíněných politik. Bohužel to negativně dopadá i na kvalitu řízení vědy. Není proto náhodou, že Česko a další post-komunistické země v mezinárodních srovnáních vykazují nízkou kvalitu vládnutí. Doposud se tomu u nás nevěnovala pozornost, kterou by si to zasloužilo. I proto je tak důležité, kdo do křesla ministra pro vědu nakonec usedne.

Autor: Daniel Münich

Text vyšel na autorově blogu Metodikahodnoceni.blogspot.cz.

Příspěvky z rubriky Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.

Doplňujeme o reakci Martina Lukeše ze dne 17. 5. 2024, prorektora pro vědu a výzkum na VŠE:

VŠE se od predátorských časopisů již řadu let distancuje. Označení VŠE v článku o predátorských časopisech Daniela Münicha, který vyšel na Seznam zprávách a Vědavýzkum.cz odkazuje na zcela neaktuální data a je tak výrazným způsobem zavádějící. Fakulta podnikohospodářská je držitelem prestižních mezinárodních akreditací EQUIS, AACSB a AMBA, tzv. triple crown. Její studijní programy se pravidelně umisťují na čelných místech v prestižním celosvětovém žebříčku byznys škol Financial Times a je aktivní mj. v mezinárodních výzkumných projektech Horizon Europe. Jak docent Münich dobře ví, protože má k datům v aplikaci IDEA přístup, podíl FPH VŠE na publikování v predátorských časopisech v posledních letech je zanedbatelný, a v porovnání s řadou jiných vysokých škol je i daleko nižší počet publikací ve vydavatelstvích jako je MDPI, které chrlí tisíce článků ročně s podezřele rychlým recenzním řízením. Od této praxe se celá VŠE jednoznačně distancovala, což dokládáme vyjádřením Kolegia proděkanů VŠE pro vědu a výzkum. Bohužel tomuto aktuálnímu a daleko podstatnějšímu tématu se docent Münich nevěnuje a ani ze strany RVVI dostatečně jednoznačný postoj nezaznívá.