Nový systém otevřeného přístupu k vědeckým článkům (tzv. open access) neznamená jen řízenou revoluci v snadnější dostupnosti vědeckých poznatků, ale také nezáměrnou a nebezpečnou změnu tradičního modelu hodnocení kvality vědecké práce.
Nabízí se otázka, zda ztráty, které systém open access způsobí, nebudou větší, než jeho přínosy. Nahradit tradiční model hodnocení vědy totiž bude těžké. Obzvláště v zemích, jako je Česko, kde je kultura hodnocení poměrně slabá, heterogenita kvality vědy velká a standardy kvality neukotvené. Tentokrát ale v blogu žádné grafy a čísla nečekejte.
Open Access – přínosy a rizika
Titulek této sekce jsem převzal z názvu panelové debaty zorganizované Učenou společností ČR, které jsem se zkraje ledna zúčastnil. Stručně jsem tam přednesl myšlenku (ne mou), kterou podrobněji vysvětluji v tomto blogu. Považuji ji ale za zásadní pro budoucnost vědy ve světě i u nás. Tři klíčové teze jsou tyto:
- Zavedení režimu open access vědeckého publikování hrozí nezamýšlenými negativními dopady na systémy řízení a financování vědy – na úrovni vědců, týmů a pracovišť a zemí.
- Země se slabší kulturou hodnocení, menší mírou konsensu na standardech vědecké kvality a s většími rozdíly v kvalitě vědy, na to mohou doplatit mnohem více.
- Jedno z mála řešení problému je posílit a zkvalitnit národní hodnocení vědy.
Starý dobrý zavedený systém
Dosud výzkumné organizace platily svým akademikům předplatné – přístup k vybraným vědeckým časopisům na základě nabídky a poptávky. V případě poptávky ze strany vědeckých rad hrálo při výběru časopisů k předplacení velkou roli renomé časopisu a vědecký přínos. Tedy objevnost, kvalita a relevance článků v něm publikovaných. To stimulovalo soutěž mezi časopisy v náročnosti a poctivosti recenzního řízení. Časopisy se předháněly v získávání co nejlepších editorů a recenzentů.
Samotní vědci za publikování článku neplatili nebo uhradili jen menší regulační poplatky. Čím kvalitnější články a recenzní řízení, tím renomovanější časopis, tím větší zájem z řad vědců a jejich pracovišť o předplatné. To kvalitnějším časopisům zajišťovalo vyšší příjmy z rozsáhlého předplatného po celém světě a dále napomáhalo jejich kvalitě. Jednotlivé články řetězce těchto motivací do sebe zapadaly. Celé to drželo pevně pohromadě a nám vědcům to připadalo normální.
Tahle legrace ale nebyla zadarmo. Předplatné časopisů stálo výzkumné organizace spoustu veřejných peněz. Problémem byl omezený přístup širší veřejnosti k vědeckým časopisům a poznatkům v článcích v nich.
Na základě toho, v jak renomovaném časopise se publikovalo, se pak dalo celkem spolehlivě usuzovat na kvalitu vědce, týmu, pracovišť. Ne náhodou se kdysi dávno ujalo pořekadlo „publish or perish“. Schopnost publikovat v prestižních časopisech byla nejdostupnějším, nejspolehlivějším a nejlevnějším indikátorem vědecké kvality, kterou měli všichni kdykoliv po ruce. Pro řízení pracovišť, najímání a propouštění vědců, udělování definitiv a při rozdělování prostředků na vědu to byly informace nedocenitelné. Starý systém tyto informace poskytoval jaksi mimochodem. Stačilo se jednoduše zeptat, kde kdo publikoval a bylo vše celkem jasné. Dokonalé to samozřejmě nebylo, ale s ohledem na alternativy to bylo rychlé, levné a spolehlivé. Manipulace byly poměrně obtížné.
Starý systém vznikl dlouhodobým spontánním vývojem. Tedy bez vědomého plánu a bez globální koordinace. Nejenže však dosáhl funkční podoby, ale i obrovské užitečnosti. Nabízel totiž vzácnou službu, kterou mohla vědecká komunita, týmy a organizace snadno outsourcovat – službu hodnocení. Levně, rychle a poměrně spolehlivě. Ohledně renomé časopisů vládla mezi komunitou kvalitních vědců poměrně shoda. Schopnost v těchto časopisech publikovat výsledky výzkumu byla proto věrohodným ukazatelem kvality. Tento obrovský přínos hodnotícího servisu starého systému se ale bral jako samozřejmost.
Brave new world
Myšlenka open access stojí na kritice toho, že předplatné časopisů omezuje přístup širší veřejnosti k vědeckým článkům, které popisují vědecké poznatky vzniklé většinou díky veřejné podpoře z kapes daňových poplatníků. V tomto světle vypadá požadavek na volný a neplacený přístup k článkům pro všechny daňové poplatníky jako logický, oprávněný až bohulibý. A síla této myšlenky spustila globální hnutí zásadní změny – revoluci open access.
V novém systému open access vydavatelé časopisů už na předplatném nevydělají. Vydělávají ale na ochotě a schopnosti jednotlivých vědců-autorů platit. Časopisy si za publikování článků nechají platit formou poplatků přímo od jednotlivých vědců-autorů za jednotlivé články. Ti to zpravidla platí z grantových peněz nebo institucionálních peněz svých organizací. O nákupu předplatného podle renomé časopisů již ve vědeckých radách výzkumných organizacích nebude třeba debatovat a rozhodovat. Vše totiž bude dostupné open access pro všechny. I pro skladníky ve šroubárně.
Slabí a silní
Na světě najdeme spoustu zemí (systémů VaV), které berou prostou schopnost publikovat bez dostatečného ohledu na to co a kde. Vidina snadného finančního zisku vydavatelů v systému open access vede k inflaci nakladatelství, časopisů – a hlavně počtu publikovaných článků. Vědci začínají závodit v publikační kvantitě.
Schopnost a ochota průměrných a podprůměrných vědců platit je vysoká v systémech a institucích, kde jsou kariérní postupy autorů, úspěšnost grantů, pracovišť a následně finanční toky založeny spíše na publikační kvantitě než na kvalitě. Ano, v systémech, jako byl u nás kafemlejnek a těch před ním. Pokud se podprůměrní vědci mohou díky špatně nastavenému systému hodnocení a financování vědy dostat snadno k penězům a rozhodovacím kariérním pozicím, mohou si o to snadněji platit poplatky za články v open access časopisech.
Časem se to promění na stíhací závod a inflace bezcenných publikací. Čím více článků, tím více peněz, tím více článků a tak dokola. Konečným výsledkem jsou závody akademiků v počtu publikací, kvantitativním vzlínání habilitačních a dalších kritérií. A to samozřejmě na úkor kvality. Kdo pravidla této hry nepřijme, je posléze postaven mimo hru. V systémech se slabou kulturou hodnocení a malou znalostí vědeckých standardů posléze zavládne zmatek a rozklad. V ostatních bude rozklad probíhat také, byť pomaleji.
Pro vydavatele open access časopisů to však je samozřejmě obrovský kšeft. Nemají silný finanční důvod se o kvalitu a náročnost recenzního řízení tolik starat. Musejí hlavně pečovat o formální známky plnohodnotného vědeckého časopisu a dostatek platících zájemců o publikování. Knihovníkům je pak trochu jedno, zda přetrvá systém starý nebo ho nahradí open access.
Pro a proti
Některé argumenty stále hovoří pro open access. Je určitě lepší, když k vědeckým výsledků má snadný přístup každý daňový poplatník, i třeba ti skladníci ze šroubáren. Dokáže však tuhle výhodu veřejnost opravdu tak moc zužitkovat a užít si ji? Většina dnešních vědeckých článků je totiž obtížně srozumitelná i pro vědce z jiných oborů nebo dokonce podoborů.
Je také dobré, že vědci mohou díky časopisům open access snadněji šířit výsledky svého výzkumu. I když vysoký publikační poplatek může být pro některé překážkou. Mnohde si také oddechnou, že knihovníci a vědecké rady výzkumných organizací už nemusí složitě vybírat, které časopisy svým vědcům předplatí a které ne.
Systém open access jako celek však ale nevyjde o nic levněji než systém starý. Peníze daňových poplatníků vydavatelům sice nepotečou formou předplatného, ale formou poplatků od jednotlivých vědců za jednotlivé články. Klidně to může vyjít ještě dráž.
Zrušením starého systému ale hlavně přicházíme o jedinečný nástroj hodnocení. Uvědomují si revolucionáři bořící starý systém, o co s ním přicházíme? Nebudou nakonec ztráty způsobené revolucí open access větší než přínosy? Alternativa ve formě peer-review hodnocení je totiž diametrálně dražší, zdlouhavější, komplikovanější, a navíc lze i takové hodnocení velmi snadno zkazit. Při vysokém počtu výzkumných organizací by bylo na pozice hodnotitelů potřeba mnohem více solidních vědců, než jich je na světě k mání. Sehnat kvalitní hodnotitele pro horší instituce a menší země bude velmi obtížné a nákladné. Něco se dá řešit tím, že se takové hodnocení dělá jednou za mnoho let. Ale co v mezidobí?
A protože alternativy ke starému systému outsourcovaného hodnocení jsou velmi drahé, zdlouhavé a korumpovatelné, se zrušením starého systému hrozí vznik vakua. Ztráta možnosti outsourcovat hodnocení bude větší v zemích, kde je už dnes kultura hodnocení vědy slabá, kde jsou oborové vědní standardy méně sdílené vědeckou komunitou, kde jsou velké rozdíly v kvalitě vědy mezi pracovišti a uvnitř pracovišť. A také tam, kde se o tom, co je a není kvalitní věda, rozhoduje demokraticky.
A co s tím tedy uděláme?
Bojovat zde u nás s globálně prosazovaným fenoménem open access je myslím boj předem ztracený. Stejně tak nám, myslím, nepomůže žehrání či apely na vědeckou poctivost. Vždy se totiž najde spousta slabých pracovišť a podprůměrných vědců až pseudovědců, kteří se do publikačních závodů o akademickou prestiž, kariéru a vědecké peníze v systému open access rádi aktivně zapojí. A protože rozpočty na vědu jsou vždy omezené, na dobrou vědu a dobré vědce, týmy a pracoviště potom zbude peněz méně. Ale věda nese ovoce hlavně tehdy, pokud peníze míří převážně za vědou dobrou.
Jedna cesta, a podle mě pro Česko jediná schůdná, vede přes kvalitní národní hodnocení vědy. Jeho dobré a špatné stránky se totiž motivačně propisují do nižších pater celého systému. Nějakou dobu to sice trvá, ale funguje to. Tak se do vnitřního hodnocení našich vysokých škol propsal kdysi kafemlejnek. Nově se do interního hodnocení propisuje stále ještě poměrně nové hodnocení dle Metodiky 2017+. Ale jde to poměrně pomalu a hlavní důvody jsou zhruba tyto:
- Podklady hodnocení a hodnotící procesy v rámci Metodiky 2017+ jsou stále ještě v záběhu.
- Výsledky hodnocení dle M17+ mnohdy stále kulhají nekompletností a nepřesností vhledů.
- V tom, jak naposledy rozdělilo institucionální podporu MŠMT mezi vysoké školy a AV ČR mezi svá pracoviště (navíc na několik let dopředu), stěží najdete souvislost mezi výsledky hodnocení a růstem finanční podpory.
- Kafemlejnkový přepočet publikací na peníze na vysokých školách peníze stále láká svou manažerskou pohodlností.
Pokud by teď národní systém hodnocení podlehl inflačním tlakům systému open access, tyto negativní jevy by se myslím záhy prosákly do celého českého výzkumného prostoru. Svižné dotažení národního hodnocení vědy je teď jednou z mála nadějí.
Autor: Daniel Münich
Text vyšel na autorově blogu Metodikahodnoceni.blogspot.cz.
