Jak rozpoznat predátorské vědecké časopisy v éře Open Access a jak účinné jsou proklamace vědeckých rad v boji s nekalými redakčními praktikami? Nad tím, že ani otevřené publikování nutně nechrání před predátory, se v úvodníku Československého časopisu pro fyziku zamýšlí Jan Valenta.
V našem malém vědeckém rybníčku proběhlo během minulého akademického roku několik vln prohlášení různých vědeckých rad varujících koupající se akademiky před nebezpečnými predátory, kteří se chystají slupnout články, které z vědců odpadávají. Predátory ovšem neláká vědecké poznání, nýbrž mají zálusk na měšce se zlaťáky, které jsou k článkům přivázány. Penízky schlamstnou a článek vystaví s pečetí MDPI nebo Hindawi aj., čímž se na něj snese prokletí, které nelze odčarovat, protože tohle není žádná pohádka.
Termín „predátorský časopis“ (PČ) stvořil knihovník Jeffrey Beall, autor prvního seznamu PČ z roku 2010, a hlavně klíče k rozpoznání predátorů. Přiléhavější by možná bylo označení parazitické časopisy, ale to by neznělo tak nebezpečně. Rozeberme trochu případ MDPI (vydavatelství vědeckých časopisů s otevřeným přístupem – pozn. redakce), jelikož s ním mám jisté zkušenosti: byl jsem minoritním spoluautorem dvou článků (po jednom v Nanomaterials, IF=5,72 a Photonics, IF=2,54 – IF označuje impaktní faktor časopisu). V obou případech probíhalo recenzní řízení vzorně, byly dva nebo tři pečlivé posudky i kontrola revize, vše bez velkých zdržení.
Tím, jak jsem se ale dostal na mailing list MDPI, začal jsem dostávat časté výzvy stát se guest editorem tematických čísel nebo členem Editorial board. Nakonec jsem svolil být jedním z velkého množství členů redakční rady Nanomaterials, abych zjistil, jak časopis funguje (po roce jsem pak požádal o ukončení a celkem bez obtíží mě vymazali).
Dominantním znakem vnitřního fungování byl tlak na členy, aby editovali speciální tematická čísla. Zde je zřejmě cesta, jak propašovat k publikaci i špatné články, pokud guest editor neodvede poctivou práci – ale to se stává i zavedeným vydavatelstvím (Elsevier). Jednou za rok byl také on-line meeting editorů, kde se řešilo, co vylepšit. Opět se neobjevilo nic nekorektního. MDPI přesně ví, co autoři chtějí a jak jim vyhovět a přitom maximalizovat svůj zisk. Nakonec, když zkusím konfrontovat Beallova kritéria s mými zkušenostmi s MDPI, tak pouhé 4 z více než 50 bodů jsou splněny.
Tímto popisem zkušeností jsem nechtěl obhajovat MDPI – některé jejich časopisy s nepoctivými editory se nejspíš blíží predátorům. Jen jsem chtěl poukázat na to, že problém je mnohem složitější a zjednodušená vyhlášení vědeckých rad nemají velký smysl. Existují totiž i prestižní časopisy (s platbami autorů za open access – OA) slavných nakladatelství, třeba Scientific Reports u Springer Nature, kde lze často nalézt opravdu „podivné“ články. Nebo někdy narazíte na evidentní obcházení peer-review.
Před 11 lety se mi stalo, že jsem po zaslání svého článku do „prestižních“ Nano Letters celý měsíc nedostal žádnou zprávu (ani o vyřazení při preselekci, ani o postupu k recenzi), až najednou přišel velmi stručný email, že byl článek přijat – žádná zmínka o recenzích. Domnívám se, že to tehdy zástupce šéfeditora Charles Lieber (ano, ten co byl odsouzen kvůli zatajované spolupráci s čínskou univerzitou) posuzoval sám, neboť se jednalo o „jeho“ téma nanodrátků. Nebo kolikrát už jste dostali „recenzi“, ze které čiší recenzentův odpor bez snahy konstruktivně článek posoudit, protože „téma je nezajímavé a autoři používají zaostalé postupy a vůbec nestojí za důkladnější pročtení“ – tomu by editoři měli zabránit.
Efektivní řešení problému PČ by muselo cílit na samotnou příčinu vzniku fenoménu PČ, to jest na přímou platbu autorů vydavateli za publikaci v OA. Teprve s objevením tohoto způsobu publikování někdy kolem roku 2008 se začali predátoři rodit a množit. Pokušení přijmout více a více článků, občas si ušetřit recenzní a editorskou práci, a takto optimalizovat zisky, je velké i pro dříve slušně vedené časopisy.
Já tvrdím, že když už byly – kvůli zbytečně překotnému tlaku na přechod k OA – nabourány klasické způsoby placení časopisů přes předplatné, mělo by se přejít na tzv. platinový otevřený přístup. Při něm autor ani čtenář neplatí a vydavatel dostává za svou službu finance přes instituce, granty, sponzory atd. To by prakticky eliminovalo predátory, neboť by korektní recenzní postupy i „rozumný“ rozpočet byly pod veřejnou kontrolou. Pár platinových vlaštovek v publikačním prostoru už létá.
Mimochodem, nedávno vyšel článek o platinových OA časopisech, který jich uvádí 350, ale namátková kontrola ukazuje, že řada z nich obecně platinové nejsou. Sám mám dobrou zkušenost s Beilstein Journal of Nanotechnology, který vydává institut, jenž ze svých komerčně úspěšných aktivit sponzoruje hned několik OA časopisů.
Současný stav vědeckého publikování je skutečně velmi špatný a těží z toho komerční nakladatelství, která rafinovanými hybridními schématy odsávají veřejné peníze určené na výzkum. Co s tím? Musíme podporovat časopisy s platinovým OA, a pokud v našem oboru nejsou, zkusit je založit. Ve fyzice je to špatné. Což tedy oživit před necelými 20 lety neuváženě zrušený Czechoslovak Journal of Physics (tzv. modrý časopis), třeba pod názvem Blue Physical Journal a provozovat jej v modu platinového OA? Vím, je to trochu šílený nápad. Dalo by se to ufinancovat? Získal by podporu vědecké komunity?
Zatím o tom budu snít.
Autor: Jan Valenta
Článek je verzí úvodníku z aktuálního čísla Čs. časopisu pro fyziku (4/2022). Ukázka z časopisu je dostupná také v online verzi.
