Peníze takříkajíc „na dřevo“ v podobě přímých dotací na výzkum a vývoj (VaV) jsou jeden z hlavních nástrojů české inovační politiky. Programy typu IMPULS, TIP či TRIO na Ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO) anebo ALFA a EPSILON poskytované Technologickou agenturou České republiky (TA ČR) však mohou financovat i projekty, které by se uskutečnily bez ohledu na dotace.
Je proto žádoucí hodnotit, do jaké míry jsou v takových programech veřejné prostředky vynakládány hospodárně a jestli dosahují kýžených účinků. Napsáno o tom bylo už docela hodně. Sám jsem o tom blogoval již zde anebo zde a návrhy zásad pro hodnocení programů účelové podpory VaV jsem sepsal pro projekt IPN Metodika. Nicméně zatím nic pořádně zhodnoceno nebylo.
Proto jsem si vyhrnul rukávy a pustil se do psaní studií na toto téma. Loni v prosinci jsem prezentoval IDEA studii s názvem „Stimulují přímé dotace soukromé výdaje firem na VaV? Metoda regresní diskontinuity“, kterou jsme dali dohromady s kolegou Jánem Palgutou, a která byla prezentována na IDEA semináři (můžete se podívat na video). Pro třetí výzvu programu ALFA jsme se pokusili zjistit, jak by se u úspěšných uchazečů vyvíjely soukromé výdaje na VaV, kdyby tyto firmy na veřejnou podporu nedosáhly. Výsledky naznačují možné působení motivačního účinku dotací. Podpořené firmy začaly v období po poskytnutí dotace zvyšovat soukromé výdaje na VaV rychleji než firmy nepodpořené. Před poskytnutím podpory přitom v tomto mezi úspěšnými a neúspěšnými uchazeči nebyl rozdíl. Prozatím tyto výsledky není možné interpretovat jako příčinnou souvislost. Na tom ještě budeme muset zapracovat. Ale hlavní smysl bylo ukázat, že když se chce, tak to jde, což se povedlo.
S kolegou Olegem Sidorkinem jsme se dali do práce na navazující studii, která bude zveřejněna na IDEA semináři s názvem „Vedou státní dotace firemního výzkumu a vývoje k novým výsledkům“ ve čtvrtek 15. června (pozvánka je zde). Srovnáváme motivační účinky přímé státní podpory VaV v podnikatelském sektoru poskytnuté programy IMPULS, TIP a ALFA. Prezentovány budou první odhady toho, do jaké míry tyto dotační programy stimulovaly vytvoření nových vynálezů podléhajících ochraně duševního vlastnictví, jakou jsou patenty či užitné vzory, které by bez dotací nevznikly. Cílem tohoto příspěvku je zapůsobit jako upoutávka na tento seminář. Bez toho, abych dopředu prozrazoval výsledky, nadhodím pár otázek, nad kterými může být přínosné se zamyslet.
Jak vlastně mají tyto programy působit?
Na to bych se vůbec neměl mít důvod ptát. Na to by měl poskytnout jednoznačnou odpověď poskytovatel již v návrhu dotačního programu, který schvaluje vláda. K tomu má sloužit model intervenční logiky, ve kterém by měly být precizně vysvětleny mechanismy, jak má podpora zapůsobit, aby došlo ke splnění cílů programu. Mělo by z toho být zřejmé, na jakých předpokladech je fungování programu založeno. Je užitečné to vyjádřit explicitně v diagramu s šipkami ukazujícími předpokládané příčinné souvislosti mezi očekávanými vstupy, výstupy, výsledky a dopady programu.
Bohužel něco takového chybí. Návrhy těchto programů si vystačí s obecnými hesly v lepším případě rozvinutými do pár vět typu, že „zajistí udržitelný rozvoj ve všech jeho dimenzích“, „zajistí plynulou a trvalou tvorbu poznatků“, „zvýší výkonnost výrobních organizací“, „zajistí aplikaci poznatků v podobě inovací“, „napomůže zaujmout lepší pozici na trhu“, „povede k růstu firem“ a samozřejmě nemůže chybět zaklínadlo, že program „zlepší konkurenční schopnost“ (viz IMPULS, TIP a ALFA). Člověk, aby se bál, že tam jednou nějaký vtipálek napíše s inovacemi „k lepšímu zítřku“ anebo „na věčné časy“.
Jenže co je přesně myšleno „konkurenční schopností“? Kdo má komu lépe konkurovat, na jakém trhu a na základě jaké výhody? Jakým způsobem se dotace přetaví ve změnu v tomto ohledu? Jaké k tomu budou nutné mezikroky? Jak se bude přesně měřit, jestli se to v konečném důsledku povedlo? Zajímá nás růst výkonnosti firem daný exporty, tržbami, přidanou hodnotou, ziskovostí anebo něčím jiným? Jaký z toho kromě dotovaných firem samotných budou mít prospěch i ostatní a potažmo společnost jako celek? Jak se bude vyhodnocovat, jestli ke zlepšení v čemkoliv došlo konkrétně v důsledku dotace a nikoliv díky jiným souběžně působícím vlivům, které s touto dotací neměly nic společného? Jaká jsou rizika, že k tomu nemusí dojít, a jak jsou tato rizika ošetřena?
Pokud intervenční logika není vymezená poskytovatelem programu, tak se při hodnocení není pořádně čeho chytit. Nezbývá nic jiného, než si logiku zamýšleného působení programu, a tudíž jeho opodstatnění, domýšlet. Bez jasného modelu intervenční logiky se musíme dohadovat, jak to vlastně „autor“ myslel. Přemýšlet o skrytých významech může být zábavné při čtení básní, avšak nikoliv při hodnocení dotačních programů. Je třeba dodat, že TA ČR se již začal pokoušet sestavovat model intervenční logiky u nových programů, jako například ÉTA, takže alespoň v tomto se snad blýská na lepší časy. Nicméně v případě programu ALFA, a pokud vím tak ani v novějším programu EPSILON, tomu tak ještě nebylo. Ostatní poskytovatelé v tomto pohříchu zůstávají ještě o hodně více pozadu.
Zastánci této podpory by zřejmě namítli něco v tom smyslu, že dotované firmy vytváří nová pracovní místa anebo odvádí extra daně do státního rozpočtu. Jenomže zde se zase vracíme k otázce, která musí být zásadní pro jakékoliv smysluplné hodnocení programů tohoto ražení, a to zda by náhodou tato pracovní místa a daňové příjmy nevznikly i bez dané dotace. Zpravidla v těchto diskusích slyšíme jen to první, že se přece nakonec něco povedlo, ale už jen zřídka se někdo namáhá rozklíčovat to druhé, jestli by to vzniklo i bez dotace. Přesně na tohle se „namáháme“ odpovědět v našich studiích na toto téma.
Co se má díky těmto dotacím vytvořit?
Nechme na chvíli stranou širší dopady programů. Zaměřme se na bezprostředně viditelné výsledky. Zamysleme se nad tím, co by mělo v dotovaných projektech vznikat, aby mohly být považovány za úspěšné. Je to sice jen mezikrok, protože vždycky musí v konečném důsledku nejvíce záležet až na dopadech, ale bez správných výsledků, bude program těžko dosahovat i kýžených dopadů. Předesílám, že rozhodně nemám na mysli kategorie uznatelných výsledků podle minulé, stávající anebo jakékoliv podobné budoucí metodiky hodnocení výsledků jako jsou poloprovoz, prototyp, funkční vzorek, ověřená technologie, software anebo patent, nýbrž mě zajímá, co to má být ze své podstaty.
Mělo by stačit, aby výsledkem projektu bylo něco „malého, ale hezkého“, na čem dotovaná firma vydělá pár babek? Anebo by měly být tyto programy hodnoceny podle toho, jestli se jim podaří podnítit práci na průlomových technologiích, které najdou široké uplatnění, a ze kterých mají šanci vyrůst nové velké firmy či dokonce celá odvětví, která potáhnou ekonomiku do budoucna? Má se z těchto peněz podporovat vytvoření trochu jiné součástky, která zvýší účinnost v lepším případě o pár procent? Anebo to mají být do té míry novátorské, vizionářské a třeba i mírně bláznivé nápady, jako čistění komínů z vrtulníku anebo pomocí dronu anebo co já vím, které však nakonec mohou od základu změnit zavedené pořádky v daném odvětví? Jak moc převratně nové mají být podporované výsledky?
Klíčem k odpovědi je již výše zmíněný slogan, že program má vést ke „zvýšení konkurenční schopnosti“ ekonomiky, kterým si na sebe poskytovatelé možná i trochu nevědomky šijí pořádný bič. Z hlediska teorie se dostáváme na tenký let, protože podle spousty ekonomů je koncept národní konkurenceschopnosti blábol. Jedině ekonomové uvažující v post-keynesiánské tradici zavětří, že zde musí být myšlena vnější poptávka, protože růst ekonomik, a to zvláště malých a otevřených, je tažen vývozy. Z toho logicky plyne, že se musí jednat o konkurenční schopnost konkrétně na zahraničních trzích. Růst vývozu, pokud možno na vyspělé trhy, by měl být hlavním indikátorem pro posouzení úspěšnosti těchto programů.
K tomu je však třeba, aby stimulovaly vývoj nových technologií na hranici nejlepší světové praxe, které umožní prorazit v mezinárodním měřítku. Český trh je poměrně malý a poskytuje jen velmi omezený prostor pro expanzi. S inovacemi, které jsou nové pouze v českém kontextu, nikdo velkou díru do světa neudělá. Kolik výsledků vytvořených v programech IMPULS, TIP a ALFA zásadně posouvá globální technologickou hranici? Kolik z nich je naopak nových pouze v českém kontextu či dokonce pouze pro dotovanou firmu? Dokáže někdo rozklíčovat jaký je stupeň novosti vynálezů podporovaných v těchto programech?
Proč se vůbec tímto zabývat?
Nejedná se jen o do minulosti zahleděnou akademickou diskusi, která by byla na hony vzdálena současnému dění. Běží totiž nástupnické dotační programy TRIO a EPSILON, které fungují na velmi podobných principech jako IMPULS, TIP a ALFA, a které tudíž s největší pravděpodobností budou mít i velmi podobné dopady. Až se bude za pár let blížit konec TRIO a EPSILON, tak vsadím svoje boty, že vládě na stole z MPO přistane návrh na další program QUARTET a možná i od TA ČR na IOTA, pokud toto písmenko řecké abecedy, které je nyní na řadě, mezitím nevyfoukne nějaký jiný program. Nicméně ještě uvidíme, jestli bude TA ČR žádat o navazující program podobného ražení anebo se raději rozhodne soustředit na jiné nástroje podpory. Samozřejmě rovněž tajně doufáme, že si naše studie poskytovatelé přečtou, a že podle toho třeba i přizpůsobí nastavení nových programů. Cítíme velký zájem o naše výsledky ze strany TA ČR, která se také asi jako jediný poskytovatel snaží naučit hodnocení programů na mezinárodní úrovni. Kéž by se tím nechali strhnout i ostatní.
Zmíněnou přednášku lze celou shlédnout zde.
Autor: Martin Srholec
Článek byl publikován na webu https://inovacnipolitika.blogspot.cz/.
