Dalibor Štys tu před časem uveřejnil článek nazvaný Zbytečný boj s predátorskými časopisy versus hledání vědecké pravdy. Text je to trochu zmatený a často volně přeskakuje od jednoho tématu k úplně jinému, někdy i uprostřed téže věty. Takže si vyberu jen něco a pokusím se to uvést na pravou míru.
Začnu tvrzením „Vždyť je to přece úplně jedno, kde jsem text opublikoval, pokud je věcně správný?” Už jen proto, že k němu autor připojil výzvu: „Čím je kdo schopen toto tvrzení zpochybnit?” Tak já si na to troufnu: „Jedno” to není a navíc je celé tvrzení poněkud popletené.
Tak za prvé je věcná správnost jen jednou z požadovaných kvalit vědeckého článku. Je nutná, ale zdaleka ne postačující. Kromě správnosti musí být vědecký výsledek - a tedy i článek popisující ho – samozřejmě také originální. Musí přinášet něco, co se ještě nevědělo a co už předtím neobjevil a nepublikoval někdo jiný. Také by měl mít dostatečně širokou platnost. I kdyby se snad někomu hodilo vědět, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne, ale co když ho vypustíme do piva či kofoly? Mají na to být další věcně správné články? A neměl by být i netriviální a překvapující? Jak kdysi napsal Hans Selye, zvážením všech křečků na planetě by se snad zlepšila znalost průměrné hmotnosti křečka, ale bude to k ničemu a věda to není. Navíc to vše musí přinést v rozumně velké míře, aby vůbec stál čtenářům za čtení. Aby to nebyl, jak říkají stemáci, jen epsilon-příspěvek.
Za druhé je i ta věcná správnost před publikací vlastně nejistá. Jen málo znamená, že je o správnosti přesvědčen sám autor či jeho tým. Přece publikuje také proto, aby ostatní vyprovokoval k diskusi a kritice a při nich svůj výsledek obhájil na mezinárodním fóru. I v mém oboru máme aplikace a experimenty, jako důkaz ale znamenají málo: ukázat, že v určité situaci na určitém systému metoda funguje lépe, než ostatní, většinou nestačí. Vždy mohou být jiné situace, podmínky a jiné systémy. Ve fyzice se dokonce experiment vůbec nepočítá, dokud ho nepotvrdí někdo jiný na úplně jiném zařízení a za jiných podmínek. Ať si to kolegové v biologii zařídí, jak chtějí, to je jen jejich oborový problém. Opakování experimentů na stejném zařízení a pracovišti, za stejných podmínek a stejnými lidmi bude ale nejspíš k ničemu. Prostě vždy potřebuji znát reakci kolegů, nejlépe těch slavných a nejlépe z ciziny. Moc mne zajímá a pravě je chci nejvíc přesvědčit. Když ale tohle vše chci a potřebuji, tak článek rozhodně nepošlu do predátorského časopisu: Tam to totiž nekontroluje ani recenzent, natož čtenáři – a už vůbec ne ti slavní, ti přece predátorské časopisy vůbec nečtou.
Dále si přirozeně přeji, aby si můj článek přečetlo co nejvíc lidí a mohlo na něm stavět. Abych si zajistil uznání, proslavil se a „zaklejmoval si prvenství“ – aby bylo do budoucna nepochybné, že právě já to první objevil! A také citace, které v normální situaci celkem dobře ukazují dopad výsledku na vědeckou komunitu. Ze všech uvedených a dalších důvodů zřejmě musím výsledek publikovat v časopise, který čtenáři čtou. A ještě lépe v tom, který čtou prestižní čtenáři – neboť u nich je přece jen větší šance, že na mou práci úspěšně naváží! A v tom mi špatný časopis moc nepomůže, o predátorském ani nemluvě!
Nic na tom nemění fakt, že poslední dobou začínají vznikat vědecké „časopisy“ zaměřené jen na správnost. Uveřejní vše, co je „bezchybné.“ Původní, originální ani překvapující to být nemusí, projdou tam i naprosté a opakované banality. Patří mezi ně, myslím, dnes populární Plos One. To totiž nejsou vědecké časopisy v klasickém smyslu, ale jen databáze provedených měření, výsledků, experimentů, soubor toho, co funguje, a možná i toho, co nefunguje. Nic proti nim, ale jsou to jen záznamy toho, co autoři dělali (a dělali správně), ale ne nutně toho, co zajímavého objevili. Ať takové databáze a příspěvky v nich existují, nesmí se ale počítat za standardní vědecké články přinášející nějaké „objevy“. A právě to bohužel hrozí, nejen od nepoctivých autorů, ale i od nepoctivých a diletantských peer-reviewerů.
Přejděme k dalšímu tvrzení, že totiž jsou „články, ke kterým je volný přístup, více citovány.” Mně se to nezdá, ale data k tomu nemám a ani autor či jeho zdroj žádná data neuvádějí. V mém oboru to určitě nepozoruji. Open source zdroje možná víc lidí číst může, to ale neznamená, že je víc lidí číst bude. Všichni rozumní vědci kolem mne mají totiž dost peněz na nákup potřebných časopisů. Vše potřebné jim nakupují po celých balících formou přístupu do databází univerzity a pracoviště. Všem nám dnes chybí něco jiného – totiž čas. A když nemám čas, tak stihnu číst (no, přiznám se, spíš jen prohlížet) jen jeden či dva opravdu nejlepší časopisy v mém oboru. Průběžně sledovat stihnu sotva pár nejlepších autorů pracujících na mě blízkých problémech. Ti mi toho často nejvíc řeknou při prvním drinku v baru na konferenci. A pokud hledám něco k novému tématu, tak možná použiji internet – jenže se mi obvykle vrátí stovky odkazů. A pak – zase z nedostatku času – otevřu jen to, co pochází z prestižních zdrojů a od prestižních autorů. Rozhodně právě s tím začnu, a protože i toho bývá dost, většinou se dál už nedostanu. To vše platí v menší míře i pro mé doktorandy. Ti mají sice času více, ale přesto také jen omezeně.
Naopak s Daliborem souhlasím, že pro naši vědu jsou predátorské časopisy opravdu vedlejším problémem. Daleko větší škodu nám působí snad (kdysi?) poctivé ale prostě špatné časopisy. Na nich se totiž nesnaží vydělat nakladatel (kterým je většinou neznámá škola či instituce), ale jen jejich autoři, a to nepřímo, doufajíc v nějaké pozdější ohodnocení počtu jejich publikací. Právě tam totiž směřuje ta povodeň průměrných a podprůměrných článků našich výzkumníků. Někteří si dokonce založili časopisy „jen pro sebe“ - vydávené vlastním pracovištěm pro vlastní pracoviště. Samy o sobě by snad nevadily, jsou spíš k smíchu. Vadí však lokální neschopnost odlišit takové články od článků v dobrých světových časopisech. V typické vědecké radě či disertační komisi totiž převažují kolegové, kteří vždy takové články prohlásí za “dobré”, ať už z neznalosti či nepoctivosti. Často mám pocit, že prohlásit špatnou práci za dobrou dnes naši akademici ani nepovažují za nepoctivost, ale za projev lidskosti, za pochopení místních specifik. Jakže se jmenoval ten italský film? Ó bože, jak hluboko jsem klesla?
Na závěr se zastavím u Daliborova tvrzení “Naproti tomu jsou lidé, … kteří mají 60-90 článků do roka. Kdo uvěří, že ty články sami psali (a i jen všechny detailně četli), ať tam běží. Já ušetřím síly. Jenomže co s tím, když ty články jsou podle všeho v pořádku – u výpočetních se to dá dokonce lehce zkontrolovat, proběhla standardní peer review a nikdo neprotestuje kvůli autorství?”
Ano, znám takové. Je to u nás tak a nemělo by být. Vždy to bývá v bezvýznamných či jako-časopisech, takže „standardní peer review“ proběhla sotva, spíš mizerná nebo jen předstíraná. „Co s tím“ je ale jasné a jednouché: Vedle všech formálních opatření tu musí zafungovat jiný prověřený princip: Totiž samočistící proces v samotné vědecké komunitě! I naše vědecká komunita už musí o sebe sama začít pečovat. Nesmí už čekat, že to za ni udělá někdo jiný, někdo „nahoře.“ Nástrojů k tomu má dost a všechny jsou ve světě běžné a osvědčené: Na stupnici s rostoucí razancí od mírného „pozdvižené obočí” přes důraznější osobní upozornění „to se nedělá” až po celkem krutý „výsměch” a konečné „přerušení kontaktů.“ Na špatná pracoviště se prostě nejezdí a s nepoctivými kolegy se nemluví, nikde na světě. A když to komunita nedělá, nemůže se divit ztrátě prestiže ve společnosti! Stále častěji u nás slýcháme, že „na titulech nezáleží“, že „na univerzitě může pracovat každý trouba,“ a tak podobně. A mnohdy celkem oprávněně! Na vině je celá komunita: Někteří tím, co dělají, a ostatní tím, co nedělají!
A klidně s tím začnu sám a veřejně prohlásím: Pokud má někdo 60-90 časopiseckých článků do roka, je to nejspíš nepoctivý člověk a špatný vědec. A pokud má polovinu z nich v jednom časopise, tak to je určitě špatný nebo nepoctivý časopis. Nebo to není časopis vůbec, ale jen nějaká brožurka, třeba od Sprinegra, kterou někteří naši umělci dokáží za časopis prohlásit a uvádět. Jinak to prostě není možné! Vždyť i sám geniální matematik a nedostižný psavec Paul Erdős to dotáhl v průměru sotva na 25 článků ročně. Kam se na naše „borce“ hrabe?
Autor: Michael Šebek
