Poslední dva týdny ovládly predátorské publikace politický a částečně i veřejný prostor, a než se na ně po nástupu nového pana ministra pro vědu opět zapomene, je dobré se nad problematikou na chvíli zastavit. Moralizování a idealistické představy o tom, jak by se měli ideální vědci a vědkyně chovat a jak by měl ve vysněném světě publikační systém fungovat, nechává profesor ekonomie Ladislav Krištoufek, prorektor pro vědeckou a tvůrčí činnost UK, na jiné a zkouší přidat trochu reálného, mezinárodního a vědně-politického kontextu.
Systém v krizi
Když se říká, že „predátoři“ jsou pouze špičkou ledovce, tak se tím nutně nemyslí jenom situace v Česku, i když některé komentáře by k takovému zjednodušení mohly svádět. Realita je však taková, že globální systém publikování vědeckých výsledků je již delší dobu v krizi. Proč tomu tak je? Těch důvodů je, ostatně jako vždycky, několik. V moderní hantýrce bychom mohli říct, že historický způsob publikování výsledků vědecké práce převedený do moderního digitálního, globálního prostoru není škálovatelný. Tedy že to, co mohlo slušně fungovat na přelomu 19. a 20. století, v aktuálním propojeném a technologicky srovnatelném světě naráží. Nemluvě o probíhajícím nástupu generativní umělé inteligence, která v kombinaci s predátorskými praktikami může vést ke kompletní implozi celého systému. A možná to bude dobře. Bez kreativní destrukce to někdy nejde.
Ale abych byl alespoň trochu konkrétní. Zásadním strukturálním problémem je fakt, že v mnoha případech se samotná publikace stala cílem vědeckého bádání. Avšak taková publikace by měla být pouze prostředkem pro šíření poznatků a případnému přenesení do praxe či obecnějšímu využití. Alternativně k dalšímu rozvoji daných myšlenkových postupů, validaci či vyvrácení výsledků, metodologickému rozšíření, novým datům a k dalším. Ale v moderním světě jsme zvyklí na standardizované postupy, transparentní systémy a měřitelné výsledky. Výsledky vědeckého bádání, specificky v základním výzkumu, však většinou nejsou jednoduše kvantifikovatelné, jejich budoucí dopad se těžko posuzuje či odhaduje. Příklad za všechny je nedávná držitelka Nobelovy ceny ve fyziologii či medicíně Katalin Karikó, která se svým výzkumem ve finále vedoucím k rozvoji mRNA vakcín zažívala během kariéry těžké časy, nemohla udržet pozici a získat financování. Ne všichni jsou ale nakonec Nobelisty a nějaký systém je třeba.
Chybějící kapacity
V ideálním světe existuje rada moudrých, která pozná, co je ta správná věda a správný výsledek, a rozdělí finanční prostředky, ať už veřejné či soukromé, efektivně a spravedlivě, ať už to znamená cokoliv. I kdyby taková rada moudrých, nezávislých odborníků existovala, nebude schopna posoudit objem výstupů či množství výzkumných týmů, ať už na národní či mezinárodní úrovni. Zásadním problémem škálování celého systému je totiž ten, že identifikace těch nejlepších je jenom jedna z částí skládačky. Potřebujete totiž hodnotit i ty „jenom“ nadprůměrné, ale i průměrné a podprůměrné. A na to neexistují kapacity. Navíc ti nejlepší většinou chtějí raději „dělat svou vědu“, než hodnotit a trávit čas na zasedání panelů. Hledáte pak tu nejméně špatnou alternativu. S postupnou elektronizací celého systému a nástupů velkých, dříve rozvíjejících se států do globálních výzkumných závodů se více a více prosazovaly metriky, které odrážejí odhadovanou kvalitu vědeckého výstupu skrze očekávanou citovanost, tedy alespoň nějakým způsobem měřitelný dopad. V logice „historicky víme, že v tomto časopise se průměrná publikace cituje tolikrát a tolikrát, tudíž očekáváme, že každá tam publikovaná má slušnou šanci to zopakovat“ se postupně vybudoval systém stavějící na impakt faktoru, tedy očekávané budoucí citovanosti článku v daném časopise. Úplně v této diskuzi necháváme stranou vědy humanitní, kde je kvantifikovatelnost dopadu ještě výrazně větší výzvou.
Problém je, že každá metrika je dobrým sluhou, ale špatným pánem. Tedy pokud je článek pouze prostředkem šíření poznání, je vše v pořádku. Ale ve chvíli, kdy se stane cílem, není těžké si představit, že v rámci každého systému lze hledat příležitosti, resp. „díry“, a optimalizovat, resp. systém zneužívat. „Predátoři“ jsou pak jednou z bolestí takového systému, a to z obou stran systému, tedy jak výzkumnic a výzkumníků, tak na straně vydavatelských domů. Zároveň systém nevyhnutelně spěje k zakonzervování a neprostupnosti. Počet akademických a vědeckých míst je omezený, počet výstupů rostoucí, tedy podmínky zákonitě téměř explodují, ale již se netýkají těch uvnitř s definitivou či v českém prostředí s profesorským titulem. Situace mladých, nadějných vědců a vědkyň se stává globálním problémem, trh postdoktorandských pozic v dysbalanci.
První signály
Situace tedy není hraniční pouze v Česku, ale celý systém se pomalu blíží ke kritickému bodu. To nás samozřejmě nemusí a nesmí uspokojovat či sloužit jako výmluva, ale důležité je, že v tom nejsme sami a že mezinárodní vědecká komunita si to uvědomuje. Iniciativy typu Agreement on Reforming Research Assessment a návazná koalice CoARA jsou dobrým prvním krokem a signálem, ke kterému se připojily stovky institucí, včetně většiny nejlepších českých univerzit, Akademie věd a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Podpis a deklarace jsou pouze jedním z mnoha kroků, nesnadná cesta plná výzev je před námi. Nesmí však zůstat jen u deklarací.
Autor: Ladislav Krištoufek, Foto: Vladimír Šigut
Text vznikl pro časopis Reflex, kde byl publikován dne 23. května 2024, článek vyšel také v on-line magazínu Univerzity Karlovy Forum. Je uveřejněn se souhlasem redakce Reflexu.
Zdroj: Univerzita Karlova
- Autor článku: ne
- Zdroj: UK Forum
