Vzdělávání a výzkum nabraly v západních zemích stejný směr jako ekonomika: čistý kapitalismus. Chce tímto směrem jít i česká věda? Kdo má monopol na finanční podporu a myšlenky? A čím jsou poháněny vědecké diskuse? Clément Lafon Placette, francouzský akademik, který v současnosti působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, pokračuje ve své úvaze.
První část, v níž se autor zamýšlí nad podporou doktorandů či motivací akademiků k výuce na vysokých školách, čtěte zde.
Monopol myšlenek
S monopolem na finanční podporu, granty atd. sílí také monopol myšlenek. Polemizujete- li s myšlenkami dobře zavedeného vědce, nepotýkáte se jen s obvyklou nerovnováhou reputační síly, ale také prostě nemáte finanční prostředky k tomu, abyste případně dokázali, že se váš váženější kolega mýlí. Tvrzení, že věda postupuje vpřed od jednoho pohřbu k druhému (viz také Vesmír 96, 12, 2017/1), není jen nějaký vtípek. V tomto systému je uvězněn každý, včetně těch na jeho vrcholu: dobře zavedení vědci mají hodně co ztratit, pokud se jejich hlavní myšlenky ukážou jako nesprávné. Přijdou nejen o prestiž, ale také o zdroje financování budoucího výzkumu (nebo si to přinejmenším myslí). Což vede k vědeckým článkům s eticky pochybnými výsledky, protože daný vědec, zaslepený strachem, odmítl naslouchat všem náznakům (a lidem) ukazujícím mu, že se mýlí. To vede k všeobecné paralýze myšlenek, protože vědecké diskuse už nejsou poháněny hledáním pravdy, ale stávají se z nich nástroje k diskreditaci konkurenčních myšlenek. A to je opak toho, co vědecká výjimečnost potřebuje.
Otázka za sto dolarů nyní zní: chce tohle česká věda? Bohužel se zdá, že ano. Čeští vědci se cítí ve srovnání s kolegy ze Západu méněcenní. Komunismus přál všemu možnému, jen ne vědecké excelenci. Připadá mi proto, že čeští vědci slepě spěchají přijmout západní systém organizace vědy, stejně jako to celá země činí s ekonomikou. A bez rozmyslu se klaní západním vědcům. Nejsem ani trochu slavný a bídně jsem selhal ve snaze získat ERC grant. Přesto když mi nabídli mé současné místo odborného asistenta, řekli mi, že se nemusím učit česky, nemusím se podílet na výuce a získám lepší podmínky než mí čeští kolegové. Pokud jsem zaměstnán jako odborný asistent, proč bych neměl mít povinnost učit? Učím rád, ale nemohu učit studenty v bakalářském stupni, protože pro ně musí být přednášky v češtině (a já se rozhodl učit česky až nedávno). Takže mám pohodové přednášky pro magisterský stupeň, na každé je deset až patnáct dobře připravených studentů, zatímco moji čeští kolegové přednášejí pro bakaláře. Mají stovky studentů, takže přednášky jsou únavnější a přinášejí jim menší uspokojení. Jak dlouho to může takhle fungovat, než se kolegové naštvou?
Ve Švédsku se od každého odborného asistenta očekává, že za dva roky bude mluvit švédsky – právě proto, aby se zabránilo takovéto situaci. Proč by to Česká republika nemohla dělat také tak? Švédů je právě tolik jako Čechů, tak mne ušetřete vysvětlování, že „čeština je k ničemu, mluví jí jen deset milionů lidí“. Myslím, že je na čase, aby si česká věda začala věřit. Češi ani nikdo další si nezaslouží být zneužíváni – ani tím nejskvělejším západním vědcem ověnčeným ERC granty. Sázka na lákání vynikajících vědců „zlatými“ podmínkami (tj. nulovými povinnostmi vůči instituci) povede pouze k tomu, že tito lidé budou v dlouhodobém měřítku instituci poškozovat.
Trochu sebevědomí!
Dalo by se namítnout, že česká věda musí být ambiciózní, a když se kácí les, létají třísky. Vědecké prostředí je tu jistě poněkud pasivní a zasloužilo by si nějaké povzbuzení. Považuji to za dlouhotrvající vliv komunismu: zdá se, že rozbil lidi na kousky a přesvědčil je, že nemají nárok na svěží a odvážné nápady. V důsledku někdy dělají bezvýznamný, neambiciózní a nic neriskující výzkum, což je podporuje v přesvědčení, že nikdy nedosáhnou na západní vědecké standardy. To je taková ostuda! Všichni čeští vědci, které znám, mají tak ohromný vědecký přehled v tolika různých oblastech, že se stydím za to, jaké mám v porovnání s nimi skrovné vzdělání. Mohli by dokázat velké věci, kdyby se jim dostala trocha povzbuzení. Proč do českého vzdělávání nevnést trochu amerického ducha – onoho přesvědčení, že „já to dokážu“?
Česká republika také rozhodně potřebuje ambiciózní doktorské programy. Prozatím jsou doktorandi jednoduše ponecháni svému osudu: na pracovištích, která znám, mnozí dostávají pouze vládní stipendium 10 500 Kč měsíčně. Jejich školitelé tuto částku nenavyšují na nějakou rozumnou úroveň. A zkuste žít v Praze za takové peníze. Jak to dokážou? Přivydělávají si bokem, často jako laboranti ve vedlejší laboratoři. Není pak překvapením, že doktorské studium trvá třeba sedm, osm nebo devět let – pokud je vůbec dokončeno. Breaking news: hlavním rizikovým faktorem pro úspěšné dokončení doktorátu je… – nedostatek financí. Mnozí doktorandi se tím nechávají odradit. To je ale zvláštní! Člověk by čekal, že je nesmírně motivující dostávat poloviční plat za práci odpovídající dvěma úvazkům.
Pro školitele a šéfy institucí: není třeba se schovávat za výmluvami jako: „Co můžeme dělat? Vláda nám dává peníze pouze na stipendia a vládu vyměnit nemůžeme.“ Na českém systému je jedna věc dobrá: vysoká akceschopnost na lokální úrovni. Přijměte zodpovědnost, následujte příklad Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a přijímejte patřičná rozhodnutí na své úrovni rozhodování. Mohli byste uvolnit peníze pro doktorandy a podnítit školitele, aby platy pro ně zahrnuli do svých grantových žádostí… Možná byste mohli tyto kroky zvážit, abyste snížili počet předčasně ukončených doktorátů.
Nicméně slušný plat pro doktoranda je sice nutnou součástí ambiciózních programů Ph.D., sám o sobě však nestačí. Když čeští doktorandi svá studia končí, jejich kvalita mnohdy není příliš uspokojivá. To možná souvisí se způsobem práce místních školitelů. Většině studentů se nedostává vůbec žádného vedení. Školitelé se často schovávají za argumentem, že studenti by měli být zodpovědní sami za sebe, ale tím jen utíkají před vlastní zodpovědností. Aby se z člověka stal vyzrálý vědec, potřebuje nějakou míru pomoci, vedení a inspirace od náročného, ale laskavého mentora.
V neposlední řadě platí, že mít ambice znamená dodržovat disciplínu. Mnozí Češi jako by byli pyšní na místní atmosféru „měkké korupce“. Nebo ji v nejlepším případě nepovažují za tak špatnou. Pokud jde o financování výzkumu, není na co být hrdý. Únik informací během hodnotícího procesu v GAČR se zdá být pravidlem (a osobně jsem se s ním setkal). Jak by něco takového spolu s nedostatečnou transparentností mohlo nemít vliv na rozhodování o tom, kdo grant získá a kdo ne? V porovnání s Francií je ale jedna věc na GAČR dobrá: míra úspěšnosti se ve francouzské grantové agentuře (ANR) pohybuje mezi 10–15 %, což je podobné jako v ERC. GAČR je štědřejší anebo rovnostářštější, což je navzdory tomu, co si máme tendenci myslet, spíše neškodná strategie, pokud jde o vědecký výkon.
Shrnuto: Česká věda musí mít svou vlastní ambici. Ambici dosáhnout vysoké kvality výzkumu a vzdělávání. Cesta k tomu nemusí jít skrze idealizaci západních standardů nebo úplné odmítnutí českých vědeckých „tradic“. Které tradice opustit? Zanechte sebepodceňování. Stůjte si za svými kvalitami. Buďte ambiciózní ve vztahu k doktorandům, budujte školy pro doktorandské programy. Buďte odpovědní za své činy. Řiďte se přísnými etickými pravidly a zajistěte transparentnost grantového financování, vědní politiky a rozhodování.
A jaké tradice si ponechat? Česká republika s kvalitním vzděláním, bohatou kulturou a schopnými lidmi má potenciál být ve vědě nepřehlédnutelná. Odolejte volání sirén meritokracie, přemýšlejte s výhledem do budoucnosti. Meritokracie v dlouhodobém časovém horizontu nevede k excelenci. Místo toho byste mohli udržet pro GAČR relativně rovnostářskou strategii financování a čelit monopolu myšlenek; udržet vědeckou rozmanitost investováním do široké škály vědců.
Jak jste si mohli všimnout, tento esej je v mnoha ohledech velmi „francouzský“. My Francouzi někdy ukrýváme jednoduché návrhy do urážlivých vyjádření, ale je jen na vás, abyste o nich buď přemýšleli, nebo je odmítli.
Tento text je silně inspirován diskusemi s Roswithou Schmicklovou a Markem Slovákem, s nimiž jsem dal dohromady chartu 19.
Autor: Clément Lafon Placette
Překlad: Ondřej Vrtiška
Článek vyšel v časopise Vesmír 99, 240, 2020/4, celý text v české i anglické verzi najdete také na webových stránkách Vesmíru zde.
Clément Lafon Placette
Clément Lafon Placette, Ph.D., (*1985) dokončil v roce 2012 doktorské studium na Orleánské univerzitě (Francie). Jako postdok působil na Švédské univerzitě zemědělských věd ve švédské Uppsale. V roce 2018 nastoupil jako odborný asistent na katedru botaniky Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Zabývá se evolucí rostlinného rozmnožování, speciací a genomikou.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Clément Lafon Placette
