Začátek nového roku je podle mého názoru dobrým okamžikem pro jakousi soukromou aktualizovanou inventuru mých názorů na hlavní otázky vědní politiky v České republice, a to i v souvislosti s tím, že jsem jedním z poradců premiéra pro oblast výzkumu a vysokých škol. Následující text je pokusem o takový přehled. Některé pasáže jsou sice více či méně opakováním toho, co jsem už někde napsal, ale myslím, že to nevadí – platí přece, že opakování je matkou moudrosti...
Řízení výzkumu a vývoje
Podle mého názoru je v podstatě správný záměr vytvořit Ministerstvo pro výzkum a vývoj (MVV). Nejsilnějším argumentem pro jeho vznik něj je, že by se na vyšší profesionální bázi a s větší politickou váhou postaralo hlavně o:
- přípravu návrhu rozpočtu na VaVaI, tedy to, co dělá dosti amatérsky poradní orgán jménem RVVI.
- profesionální hodnocení jednotlivých sektorů a institucí VaV
Nové ministerstvo by logicky mělo převzít i všechny dosavadní „nadresortní“ kompetence z oblasti VaV, které má dnes MŠMT (např. podpora mezinárodní spolupráce ve VaV, Národní výzkumné infrastruktury, programy udržitelnosti, evropské programy podpory VaV); toto bohužel v projednávaném záměru zákona návrhu není (pravděpodobně proto, že s tím nesouhlasí MŠMT; takový důvod je ovšem mírně řečeno “slabý”).
Podle mého názoru není správné (dokonce bych řekl, že je to nebezpečné), aby pod MVV spadaly GAČR a TAČR. Zdá se, že tato věc nemá žádný logický důvod; pravděpodobně zde jen vidíme snahu „něčím“ naplnit/doplnit agendu tohoto ministerstva, aby se lépe zdůvodnila jeho potřebnost. Jsem přesvědčen, že i bez přičlenění těchto agentur bude agenda MVV značně obsáhlá (zvláště pokud převezme výše zmíněnou nadrezortní agendu MŠMT). Hrozí velmi reálné nebezpečí, že podřízením pod MVV ztratí grantové agentury (které v současném uspořádání dobře fungují) svoji zásadně důležitou nezávislost.
Jako další reálné velké nebezpečí vidím to, že zřízení tohoto ministerstva (zahrnujícího GAČR a TAČR) je prvním krokem k budoucí ztrátě nezávislosti naší nejvýznamnější vědecké instituce, Akademie věd, kterou by pravděpodobně mnozí také rádi viděli podřízenou takovému ministerstvu. Něco takového bych považoval za skutečně fatální.
V souvislosti s návrhem na vznik MVV je správný i záměr vytvořit vrcholný koncepční orgán, Vědeckou radu ČR.
Pokud by nedošlo k realizaci záměru vytvořit MVV, bylo by vhodnou (možná dokonce lepší) alternativou zřízení centrálního nepolitického, personálně dlouhodobě stabilního, důvěryhodného úřadu pro výzkum a vývoj (obdoba např. Úřadu pro jadernou bezpečnost), který by měl na starosti relevantní legislativní záležitosti, hodnocení, návrhy rozpočtových opatření. Tento úřad by převzal velkou část současné agendy RVVI. Jeho zásadně důležitou součástí by byla Vědecká rada složená z cca 10 výrazných osobností s nesporným odborným renomé, ať už v základním či aplikovaném výzkumu. Tato instituce by nebyla formálně nadřízená institucím spadajícím do její působnosti (AV ČR, GAČR, TAČR, vysoké školy); zůstaly by zachovány kapitoly státního rozpočtu těchto institucí. Nemělo by se připustit, aby tento ústřední orgán byl, podobně jako ministerstva, po každých volbách považován za „majetek“ některé z koaličních stran. V nedávné minulosti jsme viděli opakovaně tragické případy toho, co se dělo na příslušných odborech MŠMT poté, co toto ministerstvo získaly strany jako Zelení nebo VV.
Vnímání výzkumu a vývoje, resp. vědců, veřejností.
Je potěšitelné, že podle mnoha průzkumů má věda, výzkum a vědci ve společnosti až překvapivě vysokou prestiž. Toho by měli využívat politici zodpovědní za tuto oblast při získávání legislativní a finanční podpory.
Hodnocení
Podle mého názoru jde recentně projednávaný návrh „Metodika 17+” správným směrem; lze oprávněně doufat, že může být ještě zlepšen po připomínkovém řízení. Je chvályhodné, že se navrhovaná metoda do značné míry inspiruje dobře provedeným posledním hodnocením ústavů AV i doporučeními IPN. Není ale správné, že se mají odděleně hodnotit výzkumné instituce z AV a z VŠ. Naopak je žádoucí, aby např. fyzikální pracoviště z AV a vysokých škol byly hodnoceny stejnými mezinárodními komisemi podle stejných kritérií.
Za zásadní vadu považuji pokračování ve světově unikátním, pracném a administrativně náročném každoročním hodnocení až do roku 2019. Hodnocení by mělo být v pětiletých cyklech; v mezidobí by měl probíhat jen jakýsi monitoring potenciálně problematických a rizikových pracovišť. Toto souvisí zřejmě se současným zněním zákona, který každoroční hodnocení předepisuje – bylo by nanejvýš žádoucí co nejdříve schválit příslušnou malou novelu zákona.
Stávající systém hodnocení výzkumné produktivity („kafemlejnek“) je třeba po odstranění některých závažných nedostatků považovat za velmi užitečný nástroj umožňující (pouze v některých oblastech!) semikvantitativní porovnávání výkonnosti oborově dostatečně příbuzných institucí (v „benchmarkovém“ srovnání s kvalitními zahraničními institucemi). V žádném případě nemůže být ovšem používán pro primitivní mechanický převod „bodů“ na peníze. Tento nástroj nejlépe poslouží pro identifikaci výrazných (násobných) rozdílů a zvláště pro identifikaci velmi slabých institucí.
Současné spektrum a úroveň výzkumných oborů v ČR
Současná institucionální podoba českého výzkumu a vývoje, která je výsledkem dlouhého historického vývoje a v posledních 26 letech prošla výraznou transformací, je v principu vyhovující. Je založená na silném univerzitním i veřejném neuniverzitním sektoru (hlavně pracoviště AV ČR), které intenzivně spolupracují.
Spektrum oborů, v nichž se provádí základní a aplikovaný výzkum, je z hlediska našich podmínek a historického vývoje v zásadě přiměřené. Poměrně rozšířený názor, že „v této malé zemi si nemůžeme dovolit výzkum v dosavadní šíři a musíme se soustředit jen na omezený počet priorit“ je nesprávný. Je asi možné po důkladné odborné diskusi prioritizovat některé perspektivní směry, ale jejich výběr nesmí být založen na nějakých povrchních úvahách o „národních prioritách“. Věda je silně globalizovaná a docela dobře se v zásadě reguluje sama.
Počet pracovníků ve výzkumu a vývoji v ČR zůstává ve srovnání s vyspělými zeměmi i nadále poměrně nízký a veřejné prostředky reálně investované do této oblasti zůstávají za dlouhodobě deklarovaným cílem (1% HDP).
Celkově úroveň českého výzkumu až na výjimky stále zaostává za světovou špičkou (a není jasné, jestli se odstup od světové špičky vůbec zmenšuje). Systematický tlak na zvyšování této úrovně prostředky osvědčenými v nejvyspělejších zemích by měl být hlavní prioritou státní politiky v oblasti výzkumu a vývoje. Toto zvyšování úrovně se neobejde bez dalšího zvyšování investic do této oblasti a bez přísného a systematického vyhodnocování produktivity výzkumných institucí, a to až na úrovni jednotlivých výzkumných týmů.
Osobně jsem byl příznivcem projektu CIST (Czech Institute of Science and Technology na nadačním principu), který by fungoval jako např. světoznámý Howard Hughes Medical Institute; na podobném principu je ostatně založen i (mnohem skromnější) program AV ČR „Premium Academiae“. V současnosti se ovšem zdá, že tento projekt byl „dán k ledu“.
Financování základního a aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací
S ohledem na stávající charakter českého průmyslu se jeví nynější poměr financování základního a aplikovaného výzkumu a průmyslového vývoje a inovací z veřejných prostředků jako zásadně špatný (vynikající analýzu provedl J. Chýla). Stát nemá dotovat úspěšné firmy; má podporovat pouze dobře zdůvodněný rozvoj výzkumné infrastruktury firem a podporovat vznik nových high-tech firem (způsoby dlouhodobě osvědčenými v řadě vyspělých zemí). Namísto dotací firmám zabývajících se vlastním vývojem a inovacemi je na místě stimulovat tyto činnosti daňovými nástroji.
Specifickým problémem je rozšířená praxe zakládání v podstatě fiktivních firem, jejichž hlavním účelem je čerpat státní dotace (ve „spolupráci“ s reálnými výzkumnými institucemi). Tento jev by měl být tvrdě vymýcen.
V této souvislosti se jeví jako problematické některé aspekty činnosti TAČR a pokračující programy MPO. Prostředky věnované na pochybný „aplikovaný výzkum“ (ve skutečnosti průmyslový vývoj a inovace) jsou podle mého názoru z velké části promrhány a chybí pro podporu špičkového základního výzkumu, ze kterého jedině mohou vyrůstat cenné aplikace a high-tech inovace. Zásadním problémem je to, že neexistuje žádná koherentní metodika hodnocení úspěšnosti projektů průmyslového vývoje a inovací (ta by měla být logicky založena na věrohodném vyhodnocení reálných ekonomických přínosů).
Tím, co bylo řečeno, není zpochybněna oprávněnost skutečného kvalitního aplikovaného výzkumu (který ale nesmí být zaměňován za průmyslový vývoj a inovace). Je nutná zásadní diskuse o tom, co je aplikovaný výzkum a jak má být podporován (na technických vysokých školách a dedikovaných výzkumných institucích charakteru v.v.i.).
Jsem přesvědčen, že by se mělo vážně uvažovat o založení instituce (obdoby německé Fraunhoferovy společnosti) sdružující zbývající bona fide výzkumné ústavy aplikovaného výzkumu a vývoje (některé resortní ústavy nyní sdružené v Asociaci výzkumných organizací (AVO)). Tyto ústavy by měly mít status v.v.i., měly by dostávat určitý institucionální příspěvek ze státního rozpočtu a zbytek potřebných prostředků by získávaly ze smluvního výzkumu a licencí.
Je třeba zdůrazňovat, že snad nejdůležitějším, i když často nepochopitelně přehlíženým „produktem“ univerzitních i neuniverzitních výzkumných institucí jsou především vysoce kvalifikovaní mladí odborníci, z nichž většina se uplatní v praxi (high-tech průmysl, průmyslový výzkum a vývoj, management).
Celkem uspokojivý je deklarovaný objem prostředků investovaných soukromým sektorem do vlastního výzkumu, vývoje a inovací. Je ovšem otázkou, co všechno tyto firmy v rámci těchto aktivit vykazují; osobně mám podezření, že se v této daňově zvýhodněné položce skrývají ve skutečnosti některé „přejmenované“ ryze výrobní náklady.
Je třeba zásadně oponovat tvrzení o údajné rychlé a efektivní návratnosti veřejných prostředků vložených do podpory průmyslového vývoje a inovací, které je politiky a veřejností bráno jako naprostá samozřejmost nevyžadující důkazů. Nikdy nebyla provedena žádná analýza toho, jak se skutečně tyto prostředky zhodnocují. Stát by měl namísto přímých dotací soukromým podnikům spíše legislativními opatřeními usnadňovat a stimulovat jejich vlastní investice do průmyslového vývoje a inovací.
Fungování grantových agentur
Na základě mých bohatých osobních zkušeností lze říci, že GAČR funguje formálně (až na výjimky) celkem dobře – systém oborových rad, expertních panelů a oponentur zahraničními experty je obdobný jako např. v ERC. Velmi negativní je však to, že některá formální grantová pravidla se každým rokem mění, takže ošetření formální stránky plnění příjemcem podpory je velmi administrativně náročné. Systém každoročních dílčích zpráv je zbytečně časově náročný. Projevuje se přitom úřednický názor, že badatele je potřeba neustále hlídat, aby svěřené prostředky nějak nezneužili. Českému základnímu výzkumu by enormně prospělo (a ekonomicky vyplatilo) radikální zjednodušení administrace grantů GAČR po vzoru grantů udělovaných mezinárodními soukromými nadacemi typu HHMI nebo Wellcome Trust. Stejné (a v ještě větší míře) kritické poznámky platí i o Grantové agentuře zdravotnického výzkumu (GAZV).
Poměr mezi institucionálním a účelovým financováním výzkumu
Stále palčivějším problémem je poměr mezi institucionálním a účelovým financováním zvláště základního výzkumu. Je zřejmé, že podíl účelového financování již dalece překročil optimální míru. V současnosti je typický rozpočet výzkumné instituce založen z více než 50-60% na účelových prostředcích.
Tato situace má řadu negativních aspektů:
Výzkumníci tráví čím dál tím více času spisováním projektů, ale také posuzováním jiných projektů v odborných komisích nebo jako odborní externí recenzenti. Pokud v soutěži uspějí, tráví vždy koncem roku spoustu času sepisováním průběžných a závěrečných zpráv.
Náklady na provozování grantových agentur a administrací programů rozhodně nejsou zanedbatelné a ujídají z prostředků, které by měly jít na podporu výzkumu. Z badatelů se stávají spisovatelé projektů a grantových přihlášek (ne vždy platí, že nejlepší badatel je i nejlepším grantovým spisovatelem...). Značné sumy grantových prostředků se často scházejí u vědecky průměrných specialistů na spisování grantových projektů. Čím dál větší význam mají specializovaní pracovníci či dokonce firmy pomáhající (samozřejmě nikoli zadarmo) s vypracováním formálně dokonalých projektů. To platí především pro „bruselské“ projekty, které většinou vyžadují zapojení značného počtu účastníků z různých zemí (to je téma pro nějaký příští samostatný článek).
Většina projektů patří do „šedé zóny“ v zásadě dobrých, i když ne vynikajících projektů, u kterých v podstatě nelze objektivně rozhodnout, které by podporu dostat měly a které ne. Rozhodování je pak v podstatě „loterijní“ – záleží na tom, jestli někdo dostane náročnějšího oponenta než jiný, případně na nějakém jiném podružném faktoru. Kapitolou samou pro sebe je byrokratické vylučování projektů ještě před odborným posouzením na základě často malicherných formálních chyb; to mě (a nejen mě) obzvláště hněte.
Velkým problémem, který výzkumným institucím přináší absolutní závislost badatelů na grantových prostředcích, je tematická roztříštěnost a nestabilita. Finanční prostředky dostupné pro typický grantový projekt jsou dosti omezené. Pokud se tedy chce nějaká i nepříliš velká skupina „uživit“, musí sehnat několik grantů, které se pochopitelně nesmí týkat stejného tématu. Proto je třeba buď umně vymýšlet projekty tak, aby vypadaly odlišně, i když tomu tak ve skutečnosti není, nebo pracovat na několika oddělených tématech. Dost často se stane, že i kvalitní výzkumná skupina v důsledku výše zmíněného „polo-loterijního“ systému neuspěje ve snaze nahradit končící grantovou podporu. To může být malá tragédie, protože přechodná institucionální výpomoc je v situaci napjatého rozpočtu obtížná, ne-li nemožná.
To, že badatelé tráví neúměrně velké množství času sepisováním projektů, průběžných zpráv, a posuzováním jiných projektů, samozřejmě není žádná česká specialita; stejně, ba ještě horší je to i v ostatních zemích. Ve vyspělých zemích ovšem existují instituce, ve kterých institucionální prostředky úplně, nebo alespoň téměř úplně jejich badatelům postačí, takže nepotřebují shánět grantové prostředky a mohou se soustředit na vědeckou práci. Mezi takové státní resp. veřejnoprávní instituce patří např. americké Národní ústavy zdraví (NIH), britské ústavy Medical Research Council (MRC), ale do značné míry i německé ústavy Společnosti Maxe Placka (MPI), u kterých institucionální financování představuje kolem 85% celkového rozpočtu. A samozřejmě sem patří i početné výzkumné instituce podporované ze soukromých a nadačních zdrojů (např. britský Cancer UK).
Po mnohaletých zkušenostech jsem čím dál tím více přesvědčen, že bychom mohli zkusit radikální změnu financování výzkumu – výrazně posílit institucionální složku na úkor té „účelové“. Takové řešení by samozřejmě kladlo výrazně větší nároky na šéfy výzkumných institucí, kteří by museli zajistit „spravedlivou“ (což může, ale rozhodně nemusí znamenat „rovnostářskou“) distribuci prostředků mezi jednotlivé výzkumné týmy. Skutečně spravedlivé rozdělení institucionálních prostředků by mělo být založeno na zhodnocení perspektivnosti jednotlivých týmů a na jejich dosavadní vědecké produktivitě. To by samozřejmě muselo vycházet (alespoň ve mně blízkých přírodovědných oborech) především ze scientometrických údajů (kolik publikací v jak kvalitních odborných časopisech a s jakým citačním ohlasem již ten který badatel a jeho tým vytvořili). V rámci takového systému by se snadno dala zajistit i mimořádná podpora pro absolutně špičkové týmy – skvělým příkladem jak to dělat je Praemium Academiae udělovaná Akademii věd ČR. V takovémto systému by samozřejmě zásadní roli musela hrát pravidelná náročná nezávislá evaluace výzkumných institucí, která by zabránila „zbahnění“ systému, který by snadno mohl sklouznout k nepřijatelnému rovnostářství nebo naopak ke zvýhodňování kamarádů šéfa instituce.
Jsem přesvědčen, že taková zásadní změna principu financování základního výzkumu by vedla ke zvýšení efektivity, protože by ušetřila spoustu nesmírně cenného času vědců, ale i hodně peněz spotřebovaných na administraci grantových agentur a příslušných rezortních odborů poskytovatelů výzkumných programů.
Jsem ale realista a uvědomuji si, že tento návrh nemá šanci uspět. Snad by ale alespoň stačilo, aby se zastavil nynější nepřijatelný trend k postupné likvidaci institucionálního financování.
Budoucnost nových výzkumných infrastruktur pořízených ze strukturálních fondů EU.
Recentně byly do posílení české výzkumné infrastruktury investovány velké finanční prostředky ze strukturálních fondů EU. Je velmi důležité zajistit udržitelnost těchto nově vybudovaných kapacit tak, aby naplnily svůj účel, tedy rozšíření a zkvalitnění výzkumné základny v ČR.
Některé nástroje, které by měly podpořit tuto udržitelnost (jmenovitě program NPU II) jsou ale mimořádně nekvalitní - jsou spojeny s absurdními podmínkami a ještě absurdnějšími povinnými požadovanými indikátory plnění. Je nepochopitelné, proč příslušné prostředky nejsou jednoduše přiděleny k použití institucím, které jsou garanty udržitelnosti (jak bylo ostatně původně slibováno).