O využitelnosti Metodiky 17+ v souvislostech s institucionálními akreditacemi vysokých škol, jmenování lesního inženýra Emila Ciencialy do mission boardu Horizon Europe, transferu technologií a využívání výsledků českých akademických institucí borci z jiných zemí.
Metodika 17+, jak už to s iniciativami Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace bývá, se změnila v mysteriózní polobožskou existenci, k níž se upínají ministři průmyslu, „… jak v účelové, tak institucionální podpoře musíme přejít od kvantity na kvalitu. I proto jsme zavedli Metodiku 2017 +, takže tam se ten hlavní krok ke kvalitě udělal, teď se to jen musí dohrát…. „ i lidé, kteří hodnocení zasvětili celý svůj život. U ministrů je to vcelku pochopitelné, každý z nich má přednostní zájem přenést svá rozhodnutí na nějaký anonymní systém, který z něj sejme zodpovědnost.
Co se ale stane, když najednou z Metodiky 17+ vyjde, že nejlepší výzkum nedělají chemici a fyzici, ale, například, lesní inženýři? Ano, mám na mysli fakt, že jediným naším zástupcem v mission boardech Horizon Europe je Emil Cienciala z IFERu - Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů, s.r.o., soukromé výzkumné instituce v Jílovém u Prahy. (Jistě, má z nedávné doby i částečný úvazek na Akademii věd a vyučuje na Zemědělské fakultě Jihočeské univerzity.) A co když se detailní analýzou ukáže, že některé instituce, které dostaly nedávno z politických důvodů přidáno, nejsou tak dobré, jak se sebeprezentují? I když to se zcela jistě neukáže. Aby se tomu zabránilo, byla Metodika 17+ definována dostatečně mlhavě a takové budou i její závěry. Bere si tak za vzor tradiční dobrá mystéria, například Pýthii Delfskou.
Ve věci vysokých škol: Na rozdíl od předchozích metodik se Ministerstvo školství vymyká tím, že má k dispozici hodnocení Národním akreditačním úřadem, které už podstoupila většina vysokých škol. Námitek vůči hodnocení NAÚ je poměrně málo a NAÚ má vypracované mechanismy, jak se s nimi vypořádat. Proti Metodice 17+, která je výsledkem politických kompromisů ve výsostně politickém orgánu RVVI, kde prakticky každý je v konfliktu zájmů, má hodnocení NAÚ pevný zákonný rámec. Ten zajišťuje nestrannost a je mezinárodně porovnatelný, a nezávislost hodnocení je podle něj zajištěna. Cílem rozumného úředníka MŠMT by mělo být nakrmit úředního šimla Metodiky 17+ a umožnit vysokým školám v klidu plnit svou společenskou roli. A to se také pokud možno stalo. Byť se domnívám, že Ministerstvo školství klidně mohlo metodiku naplnit zcela mechanicky, pomocí počítačového software, z výročních zpráv vysokých škol a rozhodnutí NAÚ. A rozdělení financí navázat na institucionální akreditace magisterského a doktorského studia. K tomu ovšem další zábavná poznámka: Zemědělská fakulta Jihočeské univerzity dostala institucionální akreditaci jen na bakalářské studium. Takže podle tohoto klíče by instituce, kde působí náš nejvýše postavený člověk v evropské vědě, neměla nárok na inženýrské a doktorské vzdělávání…
Neodpustím si reakci na mé oblíbené téma transferu technologií, když už ho Daniel Münich tak pilně otevírá. V nedávné studii CERGE-EI se mimo jiné píše, že „.. klíčové je netolerovat porušování pravidel, ať už jsou definována jakýmkoliv způsobem..“ ale i že „…ČVUT má totiž podstatně nižší příjmy z odvodu znalostí než jiné vysoké školy …“ . Druhé tvrzení totiž naznačuje, že ČVUT porušuje nejen pravidla hospodářské soutěže, ale i že rektor je jednou nohou v kriminále, protože porušuje své povinnosti při správě majetku. Cena, za níž univerzita své poznatky prodává, není libovolná, ale musí odpovídat ceně, za níž by se srovnatelný produkt získal na trhu. Takové ocenění ovšem vesměs vychází velmi draho – je to cena průměrná, ve skutečném obchodním styku se dá většinou vyjednat cena nižší, různá protiplnění, odložené platby podmíněné ověřením apod. Dále cena většinou neodpovídá nákladům univerzity, ty jsou z různých důvodů občas i násobně vyšší, což budí dojem „prodeje znalostí strašně levně“. Mezi významnými důvody bych uvedl, že (i) do nákladů grantu se vedle výzkumu nezbytně započítává i čas, který různí pracovníci stráví výukou, vedením studentů a administrativou včetně finanční a (ii) že díky systému veřejných zakázek jsou ceny pořizovaných přístrojů neúměrně vysoké, a pořizují se i přístroje, které nejsou efektivně používány.
Fakt, že na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR transfer technologií jakž takž funguje, nemůže kompenzovat stamilionové (miliardové?) náklady do podpory transferu technologií v celé České republice vynaložené zcela marně. Navíc, co je to za základní výzkum, syntetizovat cíleně novou látku z jedné řady sloučenin slibujících biologickou aktivitu a hned s ní běžet do Olomouce na testování na zvířatech? Takový ústav je spíš resortním výzkumným ústavem, protože nemáme žádné výrobce originálních léčiv, bez relevantního domácího průmyslu. Něco takového jde technicky zajistit na ústavech Akademie věd, ale na univerzitách, jejichž cílem je získávání nových znalostí ve spolupráci profesorů a studentů a jejich co nejúčinnější předávání dalším generacím, se jednoduše nelze řídit pravidly pro průmyslové podniky. Při jejich důsledné aplikaci by se chod univerzit zcela zastavil. Naopak, pro studenty většiny oborů je přínosem, aby část jejich profesorů podnikala a předávala jim zkušenost i z této oblasti. Zlaté ČVUT s jeho efektivním profesorským privilegiem. Peníze sice netečou, ale pro studenty je tento stav velmi pozitivní.
Drobná provokace na závěr, pokusy o akademické podnikání mohou (mohly by) mít pozitivní důsledky i pro vědu samotnou. V jednom dobře popsaném případě se po halasně ohlašovaném přenosu technologie do praxe ukázalo, že metoda popsaná v článcích jako fungující je ve skutečnosti, ehm, málo reprodukovatelná. (Detaily znám přesně, ale nechci na toto téma otevírat hádky a diskuse, takže se omlouvám za obecnost.) Naštěstí pro příslušné pracoviště ani na straně příjemce technologií nebyl zájem věc skandalizovat, takže články používající tuto techniku dál nerušeně vycházejí. Pokud by příslušná akademická instituce musela nést i finanční záruku za své výsledky, byl by i tam mnohem větší tlak na důslednost. A naopak, kupte si nějakou licenci od univerzity, když student, který tu práci skutečně dělal, po proběhnutí všech formalit a hodnocení – cca dva roky – už na fakultě není, a tak nikdo neví, jak to opravdu bylo.
Jednoduše, současná právní úprava je tak nešťastná, že fakticky komunikaci mezi komerční sférou a akademickou sférou znemožňuje.
Autor: Dalibor Štys
