Řízení výzkumu a vývoje
Zřízení nového Ministerstva pro Výzkum a vývoj (MVV) není promyšleným krokem vycházejícím z následování dobré zahraniční praxe. Původní záměr dokonce navrhoval zřízení ministerstva pro výzkum, vývoj a inovace (MVVI), což by byl asi světový unikát. Obvykle státy zřizují ministerstvo pro vysoké školy a výzkum, namátkou například Rakousko, Dánsko, Nizozemsko, Francie. Již z názvu vyplývá, že takové ministerstvo řídí univerzity a další instituce mající ve svém poslání vědecké bádání a výzkum. Pokud řeknu „řídí univerzity“, mám tím na mysli řízení v obou základních posláních, tedy ve vzdělávání a ve výzkumu. To však český návrh MVV nikdy nezahrnoval. V některých minulých debatách bylo připuštěno, že MVV by kromě řízení dvou grantových agentur mohlo řídit i české vysoké školy, ovšem jen v jejich druhém poslání, tedy ve výzkumu. Podle mého názoru by byl stav, kdy by české vysoké školy podléhaly dvěma ministerstvům, tedy školství a výzkumu a vývoje, velmi špatný a mohl by mít neblahý vliv na jejich rozvoj.
Václav Hořejší se kriticky a podle mne velmi správně vyjadřuje o chybném záměru zřídit MVV a podřídit mu pouze dvě grantové agentury. Na závěr tohoto oddílu ale kategoricky odmítá podřízení Akademie věd ČR MVV, když takový záměr označuje za fatální omyl. Pro své tvrzení uvádí argument, cituji „první krok k budoucí ztrátě nezávislosti naší nejvýznamnější vědecké instituce“. Vždyť se přeci v jednom z původních záměrů zřízení MVV uvažovalo i o zahrnutí vysokých škol (viz předchozí odstavec).
Václavem Hořejším navrženou alternativu, zřízení centrálního, nepolitického, personálně dlouhodobě stabilního, důvěryhodného úřadu (jak všechny tyto přívlastky naplnit v politickém prostředí České republiky mi není vůbec jasné) pro výzkum a vývoj nepovažuji za hodnou následování. Otázkami vědní politiky by se měl, stejně jako ve všech standardních demokraciích, zabývat úřad státní správy, tedy ministerstvo.
Na závěr tohoto oddílu si Václav Hořejší neodpustil, a to již podruhé ve svých blozích, poznámku na adresu předchozích politických stran řídících MŠMT. Cituji: „V nedávné minulosti jsme viděli opakovaně tragické případy toho, co se dělo na příslušných odborech MŠMT poté, co toto ministerstvo získaly strany jako Zelení nebo VV.“ Byl jsem náměstkem pro vysoké školství a vědu za ministra Ondřeje Lišky v letech 2008-2009, ač jsem členem Strany zelených nikdy nebyl; pokračoval jsem ještě za ministryně Kopicové do poloviny roku 2010. Možná by příště měl Václav Hořejší napsat, jaké tragické případy se na MŠMT na „příslušných odborech“ (v kontextu jeho vyjádření jistě odborech pro vědu) za vlády Zelených staly. Bez konkrétních příkladů jsou to jen dehonestující tvrzení, která zároveň přehlíží skutečně tragické období panování ministra Chládka (2014-2015), nominanta a člena sociální demokracie. Ten např. předložil parlamentu novelu vysokoškolského zákona obsahující zřízení Národního akreditačního úřadu s tím, že to nevyvolá žádné nároky na státní rozpočet. Jako příklad dosažených výsledků v sekci pro vysoké školství a vědu za období 2008-2010 bych rád uvedl: zásadně přepracovaná metodika výpočtu příspěvku na vzdělávací činnost vysokých škol, připravený a schválený program ERC-CZ pro finanční podporu žadatelů o granty ERC, kteří neuspěli v posledním kole hodnocení projektů Evropskou výzkumnou radou, program Návrat pro podporu návratu českých vědeckých pracovníků pracujících v zahraničí (tento program MŠMT později zrušilo), první cestovní mapa českých výzkumných infrastruktur, dofinancování účasti českých výzkumných týmů v 7. rámcovém programu EU pro výzkum, po kterém odborná veřejnost řadu let volala. Za působení Strany zelených MŠMT zvládlo první české předsednictví Radě EU (první polovina 2009), vytvořilo podmínky a v Evropské komisi vyjednalo zahájení jediného projektu panevropské infrastruktury pro výzkum v nových členských zemích, dokončilo přístupová jednání ke členství v Evropské kosmické agentuře (2008).
Hodnocení
Podle mého názoru je návrh metodiky hodnocení výzkumných organizací „Metodika17+“ schválený Radou pro výzkum, vývoj a inovace na jejím prosincovém zasedání 2016 rezignací na zavedení hodnocení výzkumných organizací podle mezinárodních standardů, na jehož přípravu byly vynaloženy nemalé prostředky z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Rád v této souvislosti konstatuji, že Akademie věd hodnocení svých ústavů podle mezinárodně kompatibilní metodiky provedla v letech 2015-16, s pozitivním ohlasem ve vědecké komunitě. Zajímalo by mne ale, jak byly výsledky hodnocení konkrétně použity pro řízení ústavů, protože AVČR o tom veřejnosti nesdělila prakticky vůbec nic.
Kritickým poznámkám k Metodice17+ se bude věnovat příští komentář. Zde jen stručně řeknu, že přes několikeré odkazy v dokumentu Metodika17+ na IPN Metodiku a poslední hodnocení ústavů AVČR, může jen nezasvěcený čtenář uvěřit, že se jedná o navázání na výsledky obou zmíněných projektů. Je s podivem, že tomu, zdá se, věří i Václav Hořejší. Na druhé straně správně poukázal na zásadní chybu hodnotit odděleně, a jak se zdá rozdílnými přístupy vysoké školy a ústavy AV, kde se „dělá“ stejná věda. Zde se jeho názor zcela ztotožňuje i se stanoviskem Rady vysokých škol.
Jsem přesvědčen o tom, že další každoroční pokračování v hodnocení až do roku 2019 podle vládou včera schválené metodiky je zbytečné. Pro roky 2018-19 se totiž nová metodika od upraveného kafemlejnku (použitého pro hodnocení v letech 2013-15) nijak zásadně neodlišuje, jedině s výjimkou vynechání sumarizace bodů za výstupy. Ve zbytečnosti dalšího každoročního hodnocení se s Václavem Hořejším v principu shodujeme. Možná jsou však naše společné obavy bezpředmětné. Vždyť přeci Sekce pro výzkum a vývoj při Úřadu vlády nebyla schopna naplnit své povinnosti. Výsledky hodnocení 2014 byly schváleny a zveřejněny s ročním zpožděním, hodnocení 2015 se v řádném termínu nespustilo (viz blog Daniela Münicha „Hodně drhnoucí kafemlejnek“ z listopadu 2016). Václav Hořejší správně píše, že by „bylo nanejvýš žádoucí co nejdříve schválit příslušnou malou novelu zákona“ a každoroční hodnocení nahradit monitoringem problematických pracovišť. Snažil jsem se při setkání s místopředsedou Bělobrádkem na jaře 2016 návrh na malou novelu zákona 130/2002 doporučit. Odpověděl mi, že je to nemožné...
Zásadně nesouhlasím s Václavem Hořejším, že kafemlejnek je po odstranění některých závažných nedostatků (žel neuvedl, kterých) možné, cituji „považovat za velmi užitečný nástroj umožňující (pouze v některých oblastech!) semikvantitativní porovnávání výkonnosti oborově dostatečně příbuzných institucí“ a dále „nástroj nejlépe poslouží pro identifikaci výrazných (násobných) rozdílů a zvláště pro identifikaci velmi slabých institucí“. Bylo již v minulosti několikrát poukázáno na fatální vliv kafemlejnku na nadprodukci balastních výstupů, zejména v humanitních a sociálních vědách ale i v oblasti aplikovaného výzkumu. Naposledy zveřejnil trefný příklad zhoubného vlivu kafemlejnku v oblasti ekonomického výzkumu Daniel Münich v blogu z 24.1.2017.
Současné spektrum a úroveň výzkumných oborů v ČR
Dovolím si polemizovat s názorem Václava Hořejšího, že cituji „věda ... docela dobře se reguluje sama“. O odstavec níže Václav Hořejší tvrdí, že cituji „veřejné prostředky reálně investované do této oblasti zůstávají za dlouhodobě deklarovaným cílem (1% HDP)“. Český statistický úřad v prosinci 2016 zveřejnil aktuální hlavní charakteristiky výzkumu a vývoje v České republice. Veřejné výdaje na VaV v roce 2015 činily 0,93 % HDP, celkové výdaje byly těsně pod hranicí 2 % (1,95 %). Tím jsme se dostali na úroveň intenzity VaV zemí EU15, jsme na zhruba stejné úrovni jako Nizozemsko (2,01 %). Zatímco v mezinárodních žebříčcích, jako např. Times Higher Education Supplement 2017 je všech 13 nizozemských univerzit do 200. místa, stejné umístění nemá žádná z 26 českých univerzit, nebo podle CWTS Leiden Ranking 2016-2017 je do 200. místa 8 nizozemských univerzit, ale opět žádná česká. Je publikační výkonnost českých vědců (měřená počtem publikací či citovaností publikací českých autorů jak z univerzit tak i ústavů AVČR) srovnatelná s nizozemskými? Není. Zatímco normalizovaný citační impakt publikací nizozemských autorů v letech 2003-12 byl kolem 1,7, u českých autorů to bylo kolem 0,9 (viz Compendium of Bibliometric Science Indicators, OECD 2016). Počet publikací abstrahovaných ve WoS za období 2010-14 byl u autorů s nizozemskou afiliací o 132 tisíc vyšší než těch s českou afiliací, byly citovány o více než 2,5 milionu vícekrát, průměrný počet publikací v nejvyšších 10 % se lišil o více než 8 procentních bodů ve prospěch nizozemských. Počet pracovníků ve výzkumu a vývoji (v jednotkách FTE) byl v Nizozemsku v tomto období zhruba dvojnásobný. V roce 2010 byl počet publikací na jednoho FTE vědeckého pracovníka v Nizozemsku téměř dvojnásobný, zatímco počet citací na jednoho pracovníka byl více než trojnásobný!
Uzavřu konstatováním, že česká věda nebyla, není a nebude schopna „dobře se regulovat sama“. Ona se totiž v žádné vyspělé a podle měřitelných výsledků úspěšné zemi ve VaV nereguluje sama. V již zmíněném Nizozemsku je periodické hodnocení univerzit a dalších výzkumných organizací běžné, nejinak je tomu např. ve Francii, Velké Británii, Itálii. Výsledek hodnocení v Nizozemsku má sice téměř nulový dopad do jejich financování, zato výrazný do jejich věhlasu; vězme, že i to je pro vedení řady institucí velmi závažné a dostatečně motivující.
Poměr mezi institucionálním a účelovým financováním výzkumu
Souhlasím s názorem Václava Hořejšího, že v dnešní době typický poměr mezi institucionálním a účelovým financováním výzkumných organizací, a to především těch orientovaných na základní výzkum, tedy vysokých škol a ústavů Akademie věd, je chybný. Pro představu uvádím několik čísel ze statistik ČSU a Eurostat. V roce 2015 byl podíl institucionálních a účelových výdajů ze státních rozpočtových výdajů na VaV (GBARD) pro veřejné vysoké školy 52% ku 48 %, pro ústavy AVČR 60% ku 40 %. Eurostat uvádí, že v témže roce byl podíl institucionálních výdajů na GBARD pro ČR 49% (druhý nejnižší z celkem 8 zemí, pro které jsou údaje), pro Německo 66%, nejvíce Portugalsko 79%. GBARD nezahrnuje výdaje ze zahraničních veřejných zdrojů. Jak jsem uvedl ve své analýze výročních zpráv o hospodaření českých veřejných vysokých škol, podíl zahraničních veřejných zdrojů na celkových výdajích na VaV byl po odečtení strukturálních fondů v průměru kolem 2 %; k žádné výrazné změně podílu institucionálních a účelových výdajů vycházejícího z GBARD tedy po zahrnutí zahraničních veřejných zdrojů nedojde.
Argumentace Václava Hořejšího je správná, já žel nevidím možnost realizovat změnu v blízké budoucnosti. Důvodem je neexistence hodnocení výkonnosti výzkumných organizací odpovídající mezinárodním standardům, tedy něco diametrálně odlišného od kafemlejnku, nejasný a nedopracovaný dokument Metodika17+ není nijakou slibnou předzvěstí nové alternativy. V budoucnu se musí stejnou metodiku hodnotit vysoké školy i ústavy Akademie věd, což Václav Hořejší zdůrazňuje; jen společná metodika umožní pracoviště vzájemně porovnat.
Budoucnost nových výzkumných infrastruktur pořízených ze strukturálních fondů EU.
V uplynulých zhruba pěti letech investovala ČR do vybudování center excelence (z nichž některá jsou výzkumnou infrastrukturou zařazenou na českou cestovní mapu) a regionálních výzkumných center velmi zhruba 40 mld. Kč, především ze strukturálních fondů. Jsem stále přesvědčen o tom, že to bylo rozhodnutí v zásadě správné, které mělo ambici vybudovat jednak několik infrastruktur evropské úrovně, jednak regionální centra zaměřená zejména na aplikovaný výzkum. Zásadně nesouhlasím s názorem Václava Hořejšího, aby, cituji „příslušné prostředky (míněno na provoz center/infrastruktur, pozn. VRů) byly jednoduše přiděleny k použití institucím, které jsou garanty udržitelnosti“. Je veřejným tajemstvím, že řada vybudovaných center není udržitelná. MŠMT, sekce pro strukturální fondy, provedlo v letech 2014-15 evaluaci mezinárodními panely expertů všech center financovaných z prioritních os 1 a 2 (tedy center excelence a regionálních center). Některá hodnocení obsahovala řadu kritických závěrů a doporučení, jež nebyla ani zveřejněna (ačkoli jsou vydávány veřejné prostředky) a obávám se ani MŠMT důsledně a systematicky kontrolována a vynucována. Proč Václav Hořejší v jiných částech správně poukazuje na nutnost provádět hodnocení výzkumných organizací, zatímco tady by přiděloval institucionální podporu na provoz vybudovaných center bez ohledu na to, zda plní v projektové přihlášce přislíbené cíle?
Probíhající interim hodnocení výzkumných infrastruktur z české cestovní mapy (v gesci MŠMT) by určitě mohlo pomoci při rozhodování, které infrastruktury nadále podporovat a které utlumit či zavřít. Do cestovní mapy výzkumných infrastruktur však není zařazena drtivá většina regionálních výzkumných center vybudovaných s podporou evropských strukturálních fondů, tudíž jejich hodnocení nebude provedeno. Argumenty poukazující na případné vrácení prostředků do rozpočtu EU u těch center, která byla vybudována ze strukturálních fondů a byla by pro nezpůsobilost plnění strategických cílů uzavřena, jsou liché. Uzavření nefunkčních infrastruktur a center by jednak bylo hospodárné, protože jinak budou do jejich provozu investovány nadále a zbytečně nemalé částky, jednak by bylo pro českou vědeckou komunitu velice výchovné.
