Reaguji na článek Daniela Münicha "Dejte peníze, ale na nic se nás moc neptejte". V řadě bodů se s ním dá souhlasit. Zároveň je v jeho článku i celá řada nepochopení podstaty problému.
Na úvod bych chtěl upozornit na některé paragrafy vysokoškolského zákona (111/1998 Sb.):
§ 8 (1) Akademický senát veřejné vysoké školy je jejím samosprávným zastupitelským akademickým orgánem. Má nejméně jedenáct členů, z toho nejméně jednu třetinu a nejvýše jednu polovinu tvoří studenti.
§ 10 (2) Rektora jmenuje a odvolává na návrh akademického senátu veřejné vysoké školy prezident republiky. Návrh se podává prostřednictvím ministra školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministr").
§ 92 (3) Ministr projednává s reprezentací vysokých škol návrhy a opatření, která se vysokých škol významně týkají, včetně návrhů právních předpisů týkajících se oblastí vzdělávání, standardů pro akreditace, přijímacího řízení a statutu Akreditačního úřadu.
Zde najdete seznam členů akademického senátu Jihočeské univerzity. Není v něm, pokud vím vůbec poprvé, ani jediný profesor a i docentů pomálu. Jedná se o reakci akademické obce na můj návrh z doby kandidatury na rektora, že by senát měl mít z 1/3 komoru profesorů, ale především na snahu o zavedení alespoň „měkké“ verze téhož, tedy odděleného hlasování akademiků o akademicích a studentů o studentech, kterou téměř prosadil rektor Tomáš Machula. Jinými slovy, jak vyplývá i z vysokoškolského zákona:
- Univerzity fakticky vedou ti studenti, kteří vedle studia ještě mají čas na politiku, plus ti nejbenevolentnější akademici.
- Rektor je odrazem senátu. Že je na Jihočeské univerzitě rektorem Tomáš Machula, je - spíš než co jiného - odrazem ještě docela dobré kvality minulého senátu. Nic takového se už nebude opakovat, studenti a horší akademici to už nepřipustí.
- Ministr školství musí s rektory vše projednat. Pokud nebude s jejich návrhy souhlasit, potká ho to co ministra Dobeše. Demonstrace vysokoškoláků a vyhození z vlády.
Potud o takzvané neschopnosti ministerstva školství udělat něco s kvalitou vysokých škol. Podle zákona a podle české politické praxe nemá ministr školství proti vysokým školám šanci. Omylem je také tvrzení, že "...V některých oborech a typech výzkumů sice kafemlejnkem přidělené body náhodně korelují s vědeckou kvalitou a výkonem,...“. V přírodovědných disciplínách jsou publikace, impakt faktory a h-indexy ve stále větší míře definicí toho, co věda je. Co by to také mělo být jiného? Nebyl to právě Technopolis ve svém slavném Auditu české vědy, kdo hodnotil kvalitu především podle publikací? Nebyl to právě Daniel Münich a spolupracovníci, kdo opakovaně a i v poslední době používá hodnocení kvality časopisů podle impakt faktorů? Můžeme se stokrát rozčilovat, že novost poznání a popularita článku ve dvou letech po publikaci jsou navzájem v hlubokém rozporu, ale realita je taková, že počet on-line lajků je cosi, čemu dnes každý rozumí.
Nejhorší na celé věci je, že především peer review nezajistí, že článek je pravdivý. Opět krásně Jaroslav Flégr: "Odborníci zcela objektivně posoudí kvality rukopisu, vypíchnou jeho přednosti a vytknou případné chyby a navrhnou způsob jejich odstranění. Přitom zcela odhlédnou od vlastních zájmů, zejména nevezmou v úvahu, že stejnou studii mají sami těsně před dokončením, nebo že autoři zcela opomněli citovat jejich články či odcitovali několik zcela bezvýznamných článků jejich naprosto neschopných konkurentů. Editor pečlivě prostuduje všechny posudky a zhodnotí, do jaké míry jsou vznesené námitky relevantní, případně si na toto téma obstará vyjádření dalšího odborníka a vyjádření autorů rukopisu. Na základě posudků a případných vyjádření k těmto posudkům potom rozhodne, zda rukopis uveřejní, zašle autorům k přepracování, nebo ho (s možností odvolání) odmítne. Jedno takové recenzní řízení údajně proběhlo v roce 1896, nelze však dohledat, jakého článku se týkalo." Jenže recenzní řízení se považuje za potvrzení kvality a správnosti článku, proč by se jinak braly články tak vážně a rozdávaly se podle nich tituly a peníze? Jak ukazuje (nejen) kauza profesora Bezoušky, i v těch tzv. nejlepších časopisech peer review podvod neodhalí. Samozřejmě, podvod může odhalit jen kontrolní experiment, klidně zcela otevřeně provedený na pracovišti pisatele článku. Tajní oponenti jsou úplný nesmysl a zcela zbytečný zdroj paranoidních podezření.
Proč tedy přesto tvrdím, že je dobře, že máme kafemlejnek?
Jak jsem argumentoval v předchozích odstavcích, když nebudeme mít kafemlejnek, budeme mít nějakou jeho verzi přežvýkanou jakousi komisí nebo radou. Lze najít cestu kafemlejnkem, zvláště jeho poslední verzí, která započítává i databázi Scopus, a dělat přitom poctivý přírodovědný a zvláště technický výzkum. Je jen na Vás, co do článku napíšete. Odměnou je pohříchu jen vlastní dobrý pocit, největší finanční odměny se většinu rozdělí za populární banality, ale i z konferenčních sborníků lze docela slušně – a hlavně vědecky čestně – žít. Z argumentačních důvodů je dobré sborníky kombinovat se snahou prosadit se do těch úplně nejimpaktovanějších časopisů, kde recenzní řízení může trvat roky. Proti demokraticky schváleným komisím, které mají absolutní moc a žádnou kotvu čehosi měřitelného, se ale prosadit nelze. Stejně tak není možné se v masovém vysokém školství prosadit proti odborářsky sestaveným akademický senátům, na Akademii věd akademickým sněmům a jimi zprostředkovaně vzniklým prezidiím, vědeckým a ústavním radám atd. Kvalitní pracoviště budou vždy jen tolerována a prostředí kafemlejnku, kdy podstatná část peněz přiteče mimo působnost demokraticky zvolených orgánů, je jakž takž chrání. (Nejsme v tom sami. Na mnoha západních univerzitách už některá, pohříchu společenskovědní, ale dnes i přírodovědná, témata nejsou přípustná.)
Kafemlejnek alespoň není demokratický. Má svá kritická nebezpečí, zejména banalizaci vědy a široce rozšířený ghost writing, který stojí za raketovým vzestupem asijských univerzit, ale všechny alternativy jsou v českém prostředí horší. Tedy kromě jediné, zásadní změny vysokoškolského zákona, zrušení pravomocí reprezentace vysokých škol vůči ministrovi, změny složení a volby akademických senátů a změny způsobu výběru a postavení profesorů. Je k takové změně někdo připraven? Diskutuje se vůbec na zasedání nějakých vlivnějších politických stran?
Autor: Dalibor Štys
