Daniel Münich opět bouří, že vysoké školy neobdržely nové balíky formulářů, zcela jiných než ty, které vyplnily pro institucionální akreditace. A že už se nad nimi pár měsíců nepotí. V článku popíšu, jak bych se ve věci rozdělování peněz na výzkum pro vysoké školy zachoval jako ministr školství, jak jako občan, který očekává, že vysoké školy budou dělat něco užitečného, a jak jako člověk, který by chtěl rychle dostat naše vysoké školství na špičku.
Jako ministr školství musím zachovat jistou míru předvídatelnosti, aby minimálně studenti již přijatí mohli dostudovat. Taková lhůta je čtyřletá. Proto bych v roce 2020 nechal stávající úroveň financování a od roku 2021 bych postupně rozděloval prostředky na výzkum jen na ty univerzity, které mají institucionální akreditaci na doktorské studium, a to na ty obory, v nichž tuto akreditaci dostaly.
Pokud by univerzita chtěla podpořit i obory akreditované samostatně, musela by to udělat přerozdělením v rámci rozpočtu. Dvouletým odkladem bych získal i dostatek času na důkladnou analýzu, kolik obory kde ve světě skutečně stojí a podle toho upravil normativy.
Jako občan znalý vysokého školství bych tu a tam procházel varem krve. Například pokud bych se dočetl, že na Vysokém učení technickém v Brně existuje Ateliér tělového designu, kde stěžejním předmětem je kurz pornostudií. Nic proti tomu, chce-li matka svou dceru učinit inženýrkou pornostudií, nicméně proč to mají platit daňoví poplatníci?
A jak to, že na technické vysoké škole neexistují mechanismy, jak takové obory eliminovat a poslat na soukromou vysokou školu? Samozřejmě by se našly i mnohé další obory srovnatelně pochybné, nebo i méně ale stále dost pochybné. Trochu je mi fyzicky nepříjemné se tímto tématem probírat. Je určitě štěstím vysokých škol, že se tím, co se na nic všechno učí, zabývá jen málo lidí, a to i z těch, kteří se o vzdělávání zajímají.
Jako člověk, který chce naše vysoké školy dostat rychle na špičku, bych prostředky vůbec mezi vysoké školy nerozděloval. Použil bych je na financování státních profesur, které bych přijímal tak, jako se vytvářely excelentní týmy OP VVV s tím, že by se dotyčný musel navíc přihlásit k některé základní přednášce v češtině některého akreditovaného oboru.
Ke každému řádnému státnímu profesorovi bych přihodil ještě jednou tolik na to, aby si univerzita mohla financovat podle své rozvojové potřeby jednoho mimořádného profesora. Požadavek na schopnost přednášení v češtině do tří let by spolehlivě eliminoval různé podivné existence.
Metodika 17+? Pobavili jsme se, zapomeňte.
Autor: Dalibor Štys
