Experimenty se zobrazováním mozku pomocí magnetické rezonance ukazují, že v různých jazycích jsou složité problém řešeny různými částmi mozku. S každým jazykem, v němž se věda dělá, zaniká podstatná část lidského poznání. A co když angličtina není pro poznávání skutečnosti vhodným jazykem?
Než začnu k tématu, chtěl bych poděkovat pánům Šimůnkovi a Hostomskému za nezávislé vyjádření názoru, že publikování výsledků v přírodních vědách má velký věcný problém. To žádná lepší metodika, o niž se stále bájí, nevyřeší.
Jan Valenta má pro psaní o vědě česky víceméně emocionální důvody. Objektivně také bohužel platí, že většina Čechů, a to i zcela nedávno narozených, neumí anglicky dostatečně na to, aby byli schopni číst vědecké texty. Také proto určitě platí, že vysokoškolskou výukou v angličtině bychom se zcela odřízli od svého středního personálu. Jenže on existuje ještě mnohem vážnější a také objektivní důvod, proč provozovat vědu v národních jazycích, a tím je, že vnímání složité informace rodilými mluvčími v různých národních jazycích je odlišné. Bylo to zjištěno pomocí magnetické rezonance mozku, jeden z posledních článků vyšel v časopise Neuropsychologia (van Rinsveld et. al. 101 (2017) 17-29). Autoři z Lucemburska ukazují, že plně bilingvní mluvčí mezi francouzštinou a němčinou zpracovávají aritmetické úkoly odlišně a uzavírají, že při řešení aritmetických úkolů se ve francouzštině spíše zapojují optickoprostorové procesy, zatímco v němčině se zapojují spíše procesy určené ke zvládání složitějších kognitivních operací.
Tyto experimenty je velmi obtížné provést, protože k tomu potřebujeme subjekty vyrostlé v plně bilingvním prostředí. Takové je právě v Lucembursku a možná v některých kantonech Švýcarska a v jižním Tyrolsku. Ví se ale celkem jistě, že v Belgii žije vlámská a valonská komunita „vedle sebe“ a moc si ani netelefonují. Pokud nemáme takové plně bilingvní prostředí, je výsledek nutně zkreslen. Pro zajímavost uvádím shrnutí článku a svůj překlad.
„..The present results fit well with the triple-code model (Dehaene, 1992, Dehaene et al., 2003, Dehaene et al., 2004). Dehaene and colleagues suggest that highly proficient bilinguals use both verbal and visuo-spatial pathways, but that they rely to a greater extent on the visuo-spatial circuit when solving arithmetic problems in the language for which the verbal route might be more difficult to use (i.e. French in this case). Our findings also agree with the triple-code model's extensions (Arsalidou and Taylor, 2011, Klein et al., 2014a), since greater prefrontal activations in French may simply highlight the visuo-spatial working memory processes (i.e., right inferior frontal gyrus) and additional procedures required to manage the complex cognitive operations (i.e., left middle frontal gyrus) supporting the arithmetic computations in bilinguals’ second language. In sum, different brain regions can underlie proficient task solving in each of a bilingual's languages, while behavioral differences are minimal to non-existant. It is consequently important to consider individuals’ language profile when describing the processes underlying high-level cognitive processes such as arithmetic…“
„…Naše výsledky odpovídají tříjednotkovému modelu kódování podle Dehaena (Dehaene, 1992, Dehaene et al., 2003, Dehaene et al., 2004). Dehaene a spolupracovníci tvrdí, že výborní bilingvní mluvčí používají k řešení aritmetických problémů jak verbální, tak i optickoprostorovou cestu, nicméně sledují spíše optickoprostorové okruhy v jazycích, pro něž je verbální cesta složitější (v tomto případě je francouzština těžší než němčina). Naše výsledky odpovídají i rozšířenému tříjednotkovému modelu (Arsalidou and Taylor, 2011, Klein et al., 2014a). Větší aktivace prefrontální části mozku (tj. pravý zadní čelní závit, „right inferior frontal gyrus”) značí, že se ve francouzštině využívají optickoprostorové paměťové procesy, zatímco jiné procesy určené ke zvládání komplexních kognitivních operací (tj. levý střední čelní závit, „left middle frontal gyrus“) se využívají k aritmetickým výpočtům v druhém jazyce bilingvních subjektů. V každém z jazyků, kterými bilingvní subjekty mluví, je řešení náročných úkolů podporováno odlišnými oblastmi mozku, zatímco rozdíly v chování jsou minimální nebo vůbec neexistují. Při popisu vnitřních kognitivních procesů využívaných při řešení náročných úkolů jako je aritmetika je tedy nutné vždy uvážit jazykový profil sledovaného jednotlivce…“
Překladem třetí věty si nejsem jist, ale pro vyznění článku je klíčová. Podle mne by spojka „and“ měla být nahrazena „while“, a schází tam sloveso „are“. Možná je to tím, že ani autoři nejsou rodilí mluvčí, možná je to tak správně anglicky a já v ní nejsem tak dobrý, a pak to ukazuje, že angličtina se ve vyjadřování od (té mé) češtiny dost odlišuje, nebo je také možné, že ke ztrátě srozumitelnosti došlo při profesionální jazykové korektuře. Každopádně to podporuje teorii, že různí rodilí mluvčí vnímají odborný text různě.
Bez ohledu na tento konkrétní článek se zdá být v neuropsychologické komunitě vcelku akceptováno, že složité kognitivní operace zpracovávají různí rodilí mluvčí různě. To znamená, že zánikem vědy v určitém jazyce zaniká i určitý druh poznání. Možná proto je pro řadu Čechů vnitřně tak obtížné brát vědu jako rugby a hodit za hlavu chyby, nedovolenou pomoc zvenčí, ba i podvody v článku, který byl přijat (zde a zde). Vždyť to rozhodčí neodpískal. Jenže ve vědě (té české) jde přece o pravdu, a ne o to, aby mne nosili na ramenou. To přece každý ví, že nejvíc gólů dává často ten největší grázl. Dokonce je drzost a hraní na hraně pravidel svým způsobem podmínka pro úspěšného útočníka. Vrcholový sport je infantilní, řekl před časem jeden z našich historicky nejúspěšnějších sportovců, Lukáš Pollert. Potíž je v tom, že pro ten nejcelebrovanější úspěch ve vědě vám ta infantilita musí vydržet do velmi vysokého věku.
(PS: Možná, že se vztekám, že pro mne hrozny visí moc vysoko. Na to můžu argumentovat jen tím, že můj nejcitovanější článek je pitomost, druhý nejcitovanější rutinní práce a ty intelektuálně nejlepší, byť v předních žurnálech oborů, nečte nikdo.)
Autor: Dalibor Štys
