Tomáš Šimůnek od roku 2004 pracuje na Farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové a posledních pět let zde působí jako děkan. Věnuje se jak výzkumu, tak pedagogické činnosti. Jeho hlavní téma je kardiotoxicita protinádorových léčiv, tedy poškození srdce jako vedlejší účinek důležitých léčiv, která jsou jinak schopná zachránit život pacientům s různými typy rakoviny – ať už se jedná o leukémii nebo nádory. Vedlejším účinkem skupiny těchto léčiv je právě poškození srdce, které může být velice závažné a může se projevit až mnoho let poté, co pacient úspěšně prodělá protinádorovou léčbu. Snaží se proto studovat mechanismy poškození i to, jak se kardiotoxicitě bránit. Studuje látky, které by mohly chránit srdce, aniž by omezily funkci cytostatik působících na nádorové buňky. Obecně pak studuje mechanismy toxického působení různých typů látek na různé typy buněk a tkání.
Stává se často, že se vědec dostane na falešnou stopu?
Já myslím, že se to stává velice často. Skoro bych řekl, že to postihuje většinu výzkumu (smích). Jenom menšina představuje to, co se opravdu ukáže být něčím významným a zajímavým. A pravda často nemusí být ani v učebnicích. Čím víc člověk rozumí nějakému tématu, tím spíše zjišťuje, že je to trochu jinak.
Byl jste na výměnném pobytu ve Francii?
Nebyl, tehdy jsem z rodinných důvodů nemohl odjet. Docela mě to mrzí, ale předtím jsem byl na delším vědeckém pobytu v Amsterdamu, a po návratu jsem dostal místo tady na fakultě.
Jak se podle vás mění věda v České republice?
To je strašně těžká otázka, protože za těch patnáct let se neměnila jenom věda, ale měnil jsem se i já, takže je to obtížné objektivně posoudit – navíc jako děkan fakulty se na to už také dívám jinak. Řekl bych ale, že se věda změnila k lepšímu. Přibližujeme se k vyspělému západnímu světu, ještě tam úplně nejsme, ale jdeme správným směrem. K lepšímu se změnily i finanční podmínky pro vědu, ale zde platí, že financování vědy se zlepšilo mnohem více než financování výuky. Na druhou stranu přibyla administrativa a byrokracie. Zákon o veřejných zakázkách nám komplikuje práci, přestože byl dobře míněn jako protikorupční opatření. Někdy by dodržování všech předpisů mohlo vědu úplně paralyzovat.
Někteří vaši kolegové říkali, že se více daří udržet české vědce doma a neodcházejí tolik do zahraničí.
Je to tak. A dokonce se nám daří i některé české vědce přetáhnout ze zahraničí zpátky. Zrovna teď máme na fakultě projekt, který je financovaný ze strukturálních fondů Evropské unie, v jehož rámci se nám sem podařilo přivézt profesora Františka Švece, který dlouho působil v Kalifornii na univerzitě v Berkeley. A pak máme další velký projekt s jinými zahraničními vědci, které jsme schopní přivézt díky extra penězům i zlepšující se vědě u nás obecně. Jeden z nich je pan profesor Daniel Scherman, předseda rady pro Cenu za farmacii.
Jaké rozdíly pozorujete mezi vědeckou sférou v Čechách a v zahraničí?
Holandsko, Francie nebo Německo nebyly postiženy čtyřicetiletým obdobím komunismu, které mělo na naše vědecké prostředí značně devastující účinky. U akademické obce se to týkalo hlavně zpřetrhání kontaktů se západním světem. Celkově docházelo k deformaci myšlení, vztahů a dalších věcí. A ačkoliv jsme už 30 let od revoluce, tak jsme se těch důsledků ještě zcela nezbavili.
Co vás inspirovalo k tomu stát se vědcem?
Věděl jsem, že chci dělat přírodní vědy už od základní školy. Řešil jsem pouze, jaký si vyberu obor. Zvažoval jsem chemii na VŠCHT v Praze, přírodovědu v oblasti genetiky, a nakonec jsem si vybral farmacii, která kombinuje vědu a zároveň dává jistotu stabilního zaměstnání.
Jak byste podpořil mladého vědce?
Napřed si musí rozmyslet, jestli se vědě opravdu chce věnovat, protože tu někdy máme problém, že adepti nastoupí na doktorské studium a my zjišťujeme, že na to nemají nebo nevědí, co vlastně chtějí dělat dál. Vědu by měli dělat lidi, kterým to půjde. Nedoporučoval bych to každému, ideální je si tuto práci nejprve vyzkoušet v rámci diplomové práce. A ti, co to dělat chtějí, ať jdou za svým snem.
Autorka: Esther Idris Beshirová
Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut
Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním. V rámci spolupráce je postupně zveřejňujeme na portále Vědavýzkum.cz.
