Snaha stát se excelentním vědcem podle bibliometrických měřítek je v českých podmínkách typickým nevyhratelným krysím závodem, který účastníky navíc nutí se podbízet a lhát. Využijme příležitost, kterou nám dává současná kritická situace, k tomu, abychom se z něj vymanili.
Vítězové těch závodů - země, jejichž věda je nám dávána za vzor - v boji se skutečným nebezpečím nijak zásadně nevyhrávají. Čímž se ukázalo, že takto hodnocení vědci až takovým přínosem pro společnost nejsou.
Kontrolní otázka na začátek: Chcete, aby vás léčil lékař, který své vzdělání dostal od osoby, která zatajovala část výsledků? Nebo ten, který své vzdělání dostal od osoby, která vůbec nevěděla, co se v laboratoři děje a jen „zajišťovala etiku“? Nebo snad od osoby, která sama vynucovala vědecké podvody? Chcete, aby takovým způsobem vzdělávaná osoba konstruovala auto, kterým jedete nebo i jen řídila kvalitu výroby nápoje, který pijete?
Pokud odpověď na tyto otázky zní určitě ne, pak stejně jistě nelze použít návrh Jiřího Nantla: „Doporučoval bych začít finančními dopady stratifikace (kategorizace) výzkumných organizací, která vyplynula z bibliometrických modulů M17+.“
Věru těžko se nám bude po všech těch letech obracet kormidlo řízení směrem k nastolení věcnosti hodnocení. Všichni, kdo jsme se v minulých 30 letech na řízení nějaké instituce podíleli nebo na ní i jen pracovali, jsme chtě nebo (jak doufám) častěji spíše nechtě k současnému stavu přispěli. Alternativa nebyla ani zavřít se do laboratoře a zůstat chudý, ale čestný, protože institucionální prostředky na výzkum byly fakticky zrušeny, staly se z nich peníze za kafemlejnek. Další alternativa, grantové prostředky, v dobách, kdy úspěšnost byla 10%, závisela velmi citlivě na momentálním složení panelů.
Věřím, že i řada excelentních vědců by si oddychla, kdyby se nemusela dožadovat pozornosti gardedám a soutěžit v nevyhratelném krysím závodu s čínskými a indickými ghostwriterskými domy. Koneckonců ten úlevný tón je patrný i v rozhovoru s Mariánem Hajdúchem, kde popisuje, že pro společnost vyrábějí to, co skutečně dobře umějí – chemikálie, RNA izolační kity, kuličky nanoželeza. „Čeští vědci pomáhají s odhodláním. Za svůj život jsem nic takového nezažil.“ Musí to být obrovská úleva být skutečně užitečný tak, jak jsme společnosti vždy slibovali a přitom věděli, že sliby nikdy nesplníme. Především proto, že za jejich plnění nejsme placeni.
A to je vlastně ten návod, jak pokračovat:
- Poučit se, kde skutečně dokázal výzkum pro společnost něco udělat a co to bylo. A kdo to udělal. Možná se trochu zamyslet nad jinými typy krizí a nasimulovat, kdo by v nich byl k užitku. To je první skupina institucí.
- Jaké k tomu bylo třeba vzdělání?
- Jaké vzdělání potřebujeme k běžnému chodu společnosti včetně zachování kultury a jejímu rozvíjení?
V institucích podle bodu (1) financovat výzkum mimo vysoké školy. Institucionálně, případně, pokud si je seženou, z mezinárodních grantů. Podle vzoru České geologické služby.
V institucích podle bodu (2) a (3), tedy veřejných vysokých školách, financovat výzkum spolu s vysokoškolským vzděláním v takové výši, aby se profesor nemusel honit za granty a mohl učit dva kurzy ročně a zkoušet v nich do 100 studentů, ale klidně i jen 10. Zbytek oborů nerušit ale přesunout na soukromé vysoké školy. Kdo se jimi chce zabývat, nechť si sám zaplatí nebo si sežene sponzora. Jistě se o definici těchto týmů nesmírně pohádáme, ale když k tomu hádání přizveme vzdělanější veřejnost, nejspíše se rozhodčí shodnou na tom, že profesor římského práva by měl umět latinsky. A že když někdo píše o dějinách českých zemí, měl by umět česky, německy, latinsky a nejlépe také hebrejsky, jidiš, staroslověnsky a některý z dialektů z území, které je dnes Polskem. Pokud takový člověk neexistuje, musí existovat takový tým, nejlépe katedra českých dějin. Výsledky pracovišť, která tyto odborné předpoklady nemají, jednoduše nebudeme brát vážně.
Ke každé vysoké škole vytvořit síť vyšších odborných škol, z nichž se bude předchozí studium redukovaně uznávat a na něž naopak mohou „propadnout“ případně na nich „dočasně zaparkovat“ neúspěšní studenti z vysoké školy. Podle systému 3/2 Caltechu. Tím se mnohem lépe využijí prostředky, které stát do vysokých škol dává, a zároveň se poznatky z vysokých škol prostřednictvím „jejich VOŠ“ mnohem lépe rozšíří do praxe.
Aplikovaný výzkum můžeme financovat i pomocí daňových úlev aTAČR změnit na státní agenturu posuzující oprávněnost nákladů obsazenou postaršími odborníky z firemního výzkumu, nejlépe ze zahraničí.
Autor: Dalibor Štys
