Červené karty pro Jiřího Nantla

V úvodu textu Nantl komentuje „radostnou zprávu“, že se Akademie věd nachází na 19. místě v kategorii vládních institucí. To je ve skutečnosti irelevantní fakt. Ve svém příspěvku z října 2018 O čem vypovídá Nature Index, jsem připomněl, že Nature Index je dostupný ve dvou formách. Je doplňován měsíčně a vždy po měsíci je volně k dispozici kompletní databáze zahrnující cca 4400 institucí v klouzavém 12měsíčním oknu (dále „současný index“). V době, kdy jsem psal tento příspěvek, to bylo období 1. 7. 2017- 30. 6. 2018, nyní jde o období 1. 2. 2018 až 31. 1. 2019.

Dále jsem zdůraznil skutečnost, že Nature Index sice umožňuje členit instituce do pěti sektorů: akademický, vládní, podnikový, péče o zdraví, neziskový-nevládní, ale toto členění nemá valnou logiku, neboť například ústavy AV ČR jsou ve vládním sektoru, byť jde o veřejné výzkumné instituce, zatímco ústavy společnosti Maxe Plancka či společenství Helmholtze a Leibnize, s nimiž bychom se měli srovnávat, jsou v neziskovém sektoru, i když fungují jako de facto veřejné výzkumné instituce. Smysluplné srovnání vyžaduje proto vzít všechny sektory dohromady.

Lze si také vybrat konkrétní zemi nebo region a jednu ze čtyř vědních oblastí (chemie, fyzika, vědy o životě, vědy o Zemi), nebo se omezit jen na články v Nature a Science. Navíc, a to je velmi důležité, v současném indexu se uživatel může proklikat od instituce, třeba Akademie věd, na jednotlivé ústavy nebo v případě vysoké školy přes fakulty až na katedry a jemnější jednotky, a tak získat seznam všech prací dotyčné jednotky. Nakonec se dostane až na DOI dané práce a tu si může i stáhnout. Na každém kroku má přitom informaci o příslušné hodnotě jak tzv. Article count (AC), který počítá články dané jednotky bez ohledu na autorský podíl, tak i tzv. Fractional count (FC), podílu jednotky na práci podle počtu spoluautorů.

Jako databáze je současný Nature Index skvělá pomůcka pro uživatele různého zaměření. Jiří Nantl či kdokoliv jiný může snadno zjistit, jaká jsou AC či FC ústavů AV ČR a fakult našich univerzit. Zjistí, že z hlediska výsledků Nature Index jsou na tom všechny naše výzkumné instituce v mezinárodním kontextu nevalně. Konkrétně:

• ČR i Akademie věd jako celky, stejně jako většina našich vysokých škol, si mírně polepšily, ale stejně tak nejlepší instituce, takže celkové srovnání se špičkou zůstává stejné.
• Celá ČR je 4krát slabší než Společnost Maxe Plancka a na stejné úrovni jako nejlepší německá univerzita Ludwiga Maxmiliána v Mnichově či Společenství Leibnize.
• Akademie věd představuje 80 procent výkonu všech českých vysokých škol dohromady.
• Akademii věd se podařilo těsně předběhnout Techniku v Drážďanech, patnáctou nejlepší vysokou školou v Německu, a je těsně za Univerzitou v Hamburku.
• Naše nejlepší vysoká škola, Karlova univerzita, je šestkrát slabší než Univerzita Ludwiga Maxmiliána a má stejný výsledek jako Technika v Dortmundu, 34. nejlepší vysoká škola v Německu, a je znatelně horší než univerzity v Lipsku a Jeně.
• Výsledky našich nejlepších technik jsou tristní. Technika v Drážďanech je 30krát lepší než ČVUT a 44krát lepší než VUT v Brně.

Vezmeme-li jednotlivé ústavy Akademie věd a fakulty vysokých škol, dostaneme následující pořadí na prvních místech:

1. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity: 18,82
2. Matematicko-fyzikální fakulta UK: 16,81
3. Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého: 14,76
4. Fyzikální ústav AV ČR: 14,69
5. Ústav organické chemie a biochemie AV ČR: 14,38

Je zajímavé, že obě přírodovědecké fakulty téměř saturují (90 %) výsledek celých univerzit MU a UPOL. A podobně jako v mém příspěvku je třetina výsledku Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity dílem malé skupiny teoretiků z Katedry teoretické fyziky a astrofyziky.

O co ve skutečnosti jde Jiřímu Nantlovi

Smyslem textu Jiřího Nantla není ovšem analýza výsledků Nature Index, ale něco jiného. Jeho slovy:

„Existuje řada důvodů domnívat se, že přítomnost špičkové univerzity je pro stát celkovými efekty daleko významnější, než mít samy o sobě špičkové, ale od vzdělávání separované výzkumné instituce. Význam existence globálně špičkové univerzity pro přitahování talentů a koncentraci výzkumných kapacit doložila například studie Světové banky z roku 2009.“

Zde se Jiří Nantl dopustil prvního záludného faulu. Označit Akademii věd za „špičkovou, ale od vzdělávání separovanou výzkumnou instituci“ je hrubá nepravda. Ve výročních zprávách Akademie věd si může každý zjistit kvantitativní údaje o zapojení pracovníků ústavů Akademie věd do bakalářských, magisterských i doktorských studijních programů a vedení jejich studentů. Celý můj profesionální život je charakterizován úzkou spoluprací s přáteli na MFF UK a FJFI ČVUT. Od počátku 90. let, kdy se pracovníkům Akademie věd otevřela možnost aktivně se zapojit do vzdělávacího procesu, jsem 20 let zadarmo přednášel na MFF UK základní přednášku z teorie silných interakcí, kterou od roku 2011 převzal můj bývalý doktorand. Vedl jsem řadu diplomantů a doktorandů. Jsem členem Rady doktorského studijního oboru a Komise pro státní závěrečné zkoušky. Dvanáct let jsem byl členem Vědecké rady MFF UK. A takových jako já bylo a je v Akademii věd spousta. V ústavech Akademie věd je školeno cca 10 % všech doktorandů vysokých škol, a to bez nároku na dotace na doktorské studeny, které zůstávají vysokým školám. Některé fakulty vysokých škol by bez zapojení pracovníků Akademie věd vůbec nemohly fungovat. Jiří Nantl samozřejmě tohle dobře ví a přesto tvrdí hrubou nepravdu. Proto mu uděluji první červenou kartu.

Pokud jde o první část Nantlova tvrzení, rád bych mu připomněl situaci v sousedním Německu, kde kralují Nature Indexu tři skutečně špičkové neuniverzitní instituce: jasně první je Společnost Maxe Plancka, která je za Čínskou akademií věd a Harvardem třetí na světě, jasně druhé je Společenství Helmholtze a společenství Leibnize je těsně čtvrté za univerzitou Ludwiga Maxmiliána a pak je velká mezera. A v Německu to nikomu nevadí, nikdo, ani z prostředí vysokých škol, netvrdí, že by z hlediska „celkových efektů“ bylo výhodnější, aby měli skutečně špičkovou univerzitu (i Ludwig Maxmilian je až na 52. místě, daleko za Oxfordem, Cambridge či ETH Curych, a to nejen v žebříčku Nature Index, ale i všech ostatních). A nikoho by ani nenapadlo tvrdit, že Max Planck je „od vzdělávání separovaná výzkumná instituce“.

Těžiště textu Jiřího Nantla je v následujícím odstavci:

„Otázka pro naši vědní (a vysokoškolskou) politiku by proto měla znít, zda současná situace, kdy máme mezinárodně špičkovou vládní výzkumnou organizaci (v agregovaném pohledu – díky škálování Metodiky 2017+ samozřejmě dnes již i oficiálně víme, že také v Akademii věd je napříč ústavy realita barvitější), ale žádnou opravdu globálně špičkovou výzkumnou univerzitu, je rozumná a odpovídající zájmům tohoto státu, který to vše nakonec financuje. Ve zdejší tradici již pouhé otevření takové otázky znamená podezření ze záměru rušit Akademii věd. O to zde však nejde. Bavit se je v prvním sledu nutné o legislativním nastavení vzájemných vazeb mezi ústavy Akademie a vysokými školami a o celkové politice financování.“

K poznání, „že také v Akademii věd je napříč ústavy realita barvitější“, není nutné sahat k Metodice 2017+, to plyne, jak jsem ukázal výše, i přímo z Nature Index. Otázka v první větě má smysl jen tehdy, pokud by Jiří Nantl chtěl současný legislativní rámec existence Akademie věd (a tedy zákon o Akademii věd) a s tím související formu financování (Akademie věd je organizační složka státu, která má pro rozpočtové účely postavení ústředního orgánu státní správy a samostatnou kapitolu státního rozpočtu) změnit. Výraz „o legislativním nastavení vzájemných vazeb mezi ústavy Akademie a vysokými školami a o celkové politice financování“ tomu nasvědčuje. Pokud se mýlím, Jiří Nantl mi jistě vysvětlí, co jiného chtěl těmito slovy říci.

Druhá červená karta

Dalšího záludného faulu na skutečnost se Nantl dopustil v odstavci:

„Celé téma je dosud silně poznamenáno traumatem Akademie věd z roku 2009, kdy vládní návrh rozpočtových škrtů v původní verzi měl na Akademii silně dopadnout. Toto téma rezonovalo dokonce ještě v nedávné prezidentské volbě, kde bylo silně zmiňováno Jiřím Drahošem, a samozřejmě jej bystře zaznamenaly a uchopily Sobotkova a nyní Babišova vláda, které jako jednu z příležitostí vymezit se vůči předchozí éře sledovaly politiku podpory Akademie a stagnace vysokých škol.“

Tvrzení, že Sobotkova a Babišova vláda „sledovaly politiku podpory Akademie a stagnace vysokých škol“ je hrubá nepravda, za níž uděluji Jiřímu Nantlovi druhou červenou kartu, protože i v tomto případě musí znát následující skutečnosti tykající se institucionální podpory na RVO vysokých škol a celkové institucionální podpory Akademie věd (tj. nejen RVO, ale také „náklady na činnost“). Začínám rokem 2014, jehož rozpočet připravila ještě Rusnokova vláda, Sobotkova vláda odpovídá létům 2015-2018, Babišova létům 2019-2022. Pro rok 2020 jde o právě projednávaný návrh a pro léta 2021-2022 o tzv. střednědobý výhled. Částky pro vysoké školy odpovídají podpoře na RVO výzkumných institucí, jejichž poskytovatel je MŠMT, vysoké školy tvoří cca 95 procent uvedených částek. Uvedená čísla jsou v tisících.

Takže takto podle Jiřího Nantla vypadá „podpora Akademie věd a stagnace vysokých škol“.

Nepodložená kritika Pavla Bělobrádka

Nechám stranou Nantlovo tvrzení o příchylnosti veřejně viditelných postav Akademie věd k Sobotkovi a Babišovi, ale musím se zastat Pavla Bělobrádka, o němž Nantl tvrdí:

„Výsledkem působení Pavla Bělobrádka jako vicepremiéra pro vědu a jeho deklarované snahy o vybudování ministerstva vědy byl naprostý rozpad řízení vědní politiky zpět na resorty, což jen potvrdil postup implementace nové metodiky hodnocení.“

Je zjevné, že Nantl stále touží po kafemlejnku a nemůže se smířit s tím, že hodnocení podle Metodiky 2017+ je rozčleněno na tři segmenty: vysoké školy, Akademii věd a resortní výzkumné organizace, což podle něj znamená „naprostý rozpad řízení vědní politiky zpět na resorty“. Ve skutečnosti právě tento krok je naopak předpoklad pro smysluplné hodnocení ve všech třech segmentech. A tu vědní politiku, po níž Nantl tak touží, formulují ve většině západních zemí právě ministerstva pro vědu a někde i vysoké školy.

Co udělat pro to, abychom měli skutečně špičkovou univerzitu

A nakonec k tomu, co leží Jiřími Nantlovi nejvíce na srdci: jak vypěstovat „opravdu globálně špičkovou výzkumnou univerzitu“. A zde souhlasím s jeho názorem:

„Možná by se tak Nature Index 2019 a jeho porovnání s rankingy univerzit mohl stát konečně budíčkem pro nějakou celkovou rozvahu, co v české vědní a vysokoškolské politice v příštím desetiletí dělat.“

I jemu je ovšem jistě jasné, že to bude běh na dlouhou, předlouhou, trať. A zde by mohl Jiří Nantl sáhnout do šuplíku a vytáhnout z něj věcný záměr zcela nového zákona o vysokých školách, který pod jeho vedením vznikl na MŠMT v roce 2011, kdy byl ředitelem odboru vysokých škol v době, kdy tam ministroval Josef Dobeš. Tento věcný záměr přinesl několik mírných, ale důležitých změn oproti zákonu č. 111/1998 Sb. ve čtyřech hlavních oblastech

1. jmenování a kompetence správní rady veřejné vysoké školy,
2. jmenování rektora veřejné vysoké školy (VVŠ),
3. zastoupení studentů v Akademickém senátu veřejné vysoké školy,
4. zavedení pracovních míst profesorů a docentů.

bez nichž se naše vysoké školy nikdy těm nejlepším ani nepřiblíží. Můj podrobný komentář k jednotlivým změnám je zde. Tento věcný záměr ovšem narazil na ostrou odmítavou reakci pedagogů i studentů vysokých škol, jehož součástí bylo i metání melounů studenty z balkónu Právnické fakulty. Poté, co Dobeš na jaře 2012 rezignoval a nahradil ho Petr Fiala, všechny tyto důležité změny velmi rychle pod tlakem vysokých škol z věcného záměru zmizely a z nového zákona se nakonec stala jen novela starého.

V této souvislosti bych rád upozornil na zajímavý rozhovor Aleše Vlka s Jiřím Frimlem, rostlinným biologem a držitelem dvou ERC grantů. Na jednu z otázek o odlišnosti ve vědě u nás a v zahraničí Jiří Friml uvedl:

„Myslím, že je chyba, že u nás o vlastních šéfech rozhodují do značné míry zaměstnanci. Většinou si totiž zvolí někoho, kdo nebude prosazovat zásadní změny. Tento způsob volby považuji za nesmysl a je to pro mě asi nejzásadnější rozdíl v porovnání se zahraničním. Tam, když se někdo osvědčí, tak dostane své oddělení nebo ústav. A to doživotně. Pokud nějak zásadně nepochybí, dostane dostatečné prostředky a vybuduje si tým lidí tak, aby něco dokázali. A tohle v Česku bolestně chybí. Funkce šéfů v Česku je obecně daleko více administrativní a dočasná záležitost, než je zvykem v zahraničí. A proto ta menší koncepčnost a rozdrobenost. Prostě zoufale chybí modernizace legislativy.“

Možná, že aspoň názor tohoto svého spolupracovníka v CEITEC by mohl Jiří Nantl vzít v úvahu.

Autor: Jiří Chýla