Dovoluji si - jako manažer projektů v oblasti vědy a výzkumu - reagovat na článek Lumíra Krejčího a Kamila Parucha „Manažerský přístup a administrativa paralyzují českou vědu“. Na úvod musím říci, že s většinou dílčích a obecnějších závěrů i doporučení autorů dotyčného článku naprosto souhlasím, ne však s tím, vůči čemu se vymezuji v nadpise svého blogu.
Zvýšená administrativní zátěž (zejména díky evropským fondům), nekvalifikovaní hodnotitelé projektů, popis vědeckých projektů formou slohových cvičení, nemožnost úpravy rozpočtu projektu atd. – to vše jsou závažné negativní aspekty procesů souvisejících s realizací výzkumných projektů v naší zemi, kterých si autoři ve svém článku všímají. Stejně tak dobře poukazují na praxi v zahraničí: postačující desetistránkový popis projektu, důraz na schopnost posoudit kvalitu vědce-navrhovatele atd.
Svádět však paralýzu české vědy na tzv. manažerský přístup považuji za nešťastné. Představme si, že jsme v roli toho, kdo má za úkol zrealizovat schválený projekt, resp. vypsat a „odřídit“ program. Prvotní reakce má v takovýto moment často podobu identifikace hlavního cíle a minimalizace hlavního rizika neboli: jak to udělat, aby projekt/program alespoň za něco stál (aby nešlo o projekt pro projekt), a zároveň jak zajistit, ať se pokud možno vyhneme riziku „tepláků“ či se nebudeme příliš pohybovat v šedé zóně? Alias jak naplnit všechny – nezřídka zákonem dané (!) – podmínky a zároveň umožnit alespoň trochu vědeckým týmům svobodně dýchat?
Za sebe můžu odpovědně říci, že se snažím aplikovat manažerský přístup, v opačném případě mám obavu, že výzkumníci nestráví administrativou třetinu ale polovinu svého času. Podobně tomu bývá i u poskytovatelů dotací. Zrovna nedávno jsme na jedné agentuře v pracovní skupině řešili, proč neudělat dvoukolové předkládání projektů, kdy se v prvním kole předloží záměr o několika málo stránkách textu a pak – před rozhodnutím o postoupení do druhého kola - dojde k ústnímu představení a obhajobě před hodnotící komisí? Stotřicítka toto dle právníků neumožňuje, je zde mj. nepřípustné riziko kontaktu předkladatele s hodnotitelem…
V podstatě bych to mohl obrátit a uvést, že za paralýzu české vědy může nedostatečný manažerský přístup. Manažer má za úkol věci dobře naplánovat, zorganizovat, zrealizovat a zkontrolovat/vyhodnotit. Pokud „není vůbec jasné, jak bude financována věda v dalších letech“, což autoři článku sami uvádějí, pak z toho logicky vyplývá, že česká věda nemá další kroky dobře naplánovány. Tím však nechci tvrdit, že plán musí mít nutně podobu do budoucna uskutečněných výsledků. Plán může obsahovat i výraznou míru rizikových projektů, z nichž většina může být na konci odepsána jako neúspěšná. Ale je dobré si říci hned na začátku, tj. při plánování, ve kterém segmentu podpory tomu tak bude. Například v oblasti podpory fáze proof of concept by se mělo očekávat, že tu a tam (jeden z deseti?) najde komercializovaný výsledek viditelné uplatnění v praxi (ne však nutně za rok). Za rizikové lze v podstatě označit i samotné institucionální financování, jen se ptejme, kolik jsme jako společnost připraveni do tohoto rizika investovat, resp. jaké je naopak riziko, pokud budeme tuto formu financování podceňovat (negativní výsledky začínají být zřejmé, sami autoři článku jich několik vyjmenovávají).
Příčinu této paralýzy osobně více spatřuji v nedostatku důvěry v systém, který by nutně neproblematizoval subjektivní rozhodnutí (například hodnotitele), nutně v něm nespatřoval riziko korupčního jednání a případně nutně nemusel pokaždé rozjíždět perzekuční procesy. O tomto jsem se však již zamýšlel v blogu pod názvem „Prokažte…“.
Souhlasím s tím, že je v Česku řada případů, které by šlo znázornit obrázkem ochabujícího vědce, na kterém je přisátý euromanažer, jehož objem roste s každým projektem. Nezaměňujme ale prosím tyto projevy za příčinu nefunkčnosti systému řízení vědy.
Autor: Martin Duda
