Lenka Žáková: Jediné, co má rozhodovat, je naše kompetence

Když se mi dostala do ruky esej Tomáše Hudlického „Organic synthesis – Where now?“ is thirty years old. A reflection on the current state of affairs, bylo to už v době, kdy kolem ní začala bujet aféra. Nezaujatě jsem si nejdříve esej přečetla a marně jsem přemýšlela, co na ní lidi tolik pobuřuje. Ač jsem s Tomášem Hudlickým nesouhlasila ve všem, některé jeho názory mi přišly trošku „ze staré školy“, zjistila jsem, že nejvíce nesouhlasím s odstavci, které později jiné nechávají zcela chladnými, jako například polemika o užitečnosti elektronických knihovních zdrojů nebo ne vždy zcela pozitivním vlivu nových technologií. Zato jsem se ztotožnila s názorem, že by se při výběru kandidáta na jakoukoliv pozici nemělo vůbec přihlížet k ničemu jinému než k jeho kompetentnosti.

K mému překvapení se o tomto odstavci vede nejširší diskuse, včetně článku Marcely Linkové uveřejněného v Názorech a komentářích na stránkách portálu Vědavýzkum.cz. Paní Linková uvádí, že Tomáš Hudlický se nijak nevěnoval studiu dané problematiky a citování příslušné literatury. Ráda bych podotkla, že jeho článek je psaný jako esej, a esej je úvaha na dané téma, často zaměřená na téma odborné. Je to literární žánr, do kterého má autor vkládat svůj názor na rozebíranou problematiku. Tomáš Hudlický napsal esej o stavu vědy v organické syntéze, přičemž by se ale, podle mého názoru, daly některé jeho úvahy aplikovat na spoustu dalších, nejen chemických oborů. Pro danou esej nejsou potřeba vypracovávat žádné obsáhlé rešerše, je to čistě rozebírání problematiky očima autora.

Nicméně stále mi není jasné, co je na odstavci „Diversity of work force“ tak pohoršujícího. Hlavní názor je, že všichni mají mít stejnou příležitost bez zvýhodňování jakékoliv skupiny lidí. Úspěšnost každého kandidáta by měla záviset pouze na jeho kompetenci a na ničem jiném – tedy čistě meritokratický přístup. S tím se přece dá jenom souhlasit. Naopak mi přijde mnohem škodlivější věta paní Linkové, že nemůžeme uvažovat meritokraticky, pokud dopředu neuznáme, že jsme všichni plni (třeba i nevědomých) genderových nebo jiných předsudků. Podle tohoto chceme meritokracii, ale vlastně ji chceme něčím podmínit…. Chceme rovné příležitosti, ale s tím, že budeme uvažovat, zda bychom neměli někoho zvýhodnit, protože určitě přemýšlíme genderově nevyváženě. Zde i chápu Hudlického kritiku různých pracovních školení, které nás mají zbavit vědomých nebo nevědomých předsudků. Není naopak výsledkem neustálého tlaku na to, abychom se rozhodovali nezaujatě právě to, že se zaujatě rozhodovat budeme? Nesměřuje to k tomu, když si dovolím jistou nadsázku, že za pár let někdo, kdo najme mladého bílého heterosexuálního muže, bude v podezření, že je xenofobní šovinista?

Naprosto chápu i odkaz pana Hudlického na Power Hour v rámci Gordon Research Conference. Z Power Hour mám svou vlastní zkušenost, a ta není nijak pozitivní. Na konci schůzky jsem ke svému ohromení začala uvažovat, jestli mě vlastně ti muži opravdu neutiskují a neměla bych být aktivnější v otázce rovnoprávnosti žen. Ale já nechci uvažovat o mužích jako nepřátelích nebo konkurentech a ani si nechci myslet, že jsme stejní jako oni. Prostě nejsme. A ani nebudeme. To ale neznamená, že nemáme mít stejné příležitosti. Máme mít možnost jít do stejných konkurzů, podávat stejné projekty, ale jediné, co má rozhodovat je naše schopnost. Na Power Hour, kterých jsem se zúčastnila, byly například pozitivně přijímány návrhy, aby se uměle dělaly kvóty na množství žen ve vedoucích funkcích. Je pravda, že obecně, a nejen ve vědě, je ve vedoucích funkcích menší procento žen než mužů. Otázka je ale taková, chce být stejné množství žen jako mužů ve vedoucích funkcích? Nebo chce být nějaká žena dosazena nebo zvolena do nějaké funkce nebo chce nějaké výhody s tím, že jedno z kritérií výběru bylo její pohlaví? Chceme takovou pozitivní diskriminaci? Jelikož můžu mluvit jen za sebe, já tedy ne. Chci, aby o mně a mých projektech bylo uvažováno pouze z hlediska mé kompetentnosti a kvality projektů. Jinak by to znamenalo, že nejsem dostatečně silná a konkurenceschopná.

Naštěstí můžu říci, že za celou svou kariéru jsem se nesetkala ani jednou s případem, že by někdo schopný nebyl přijat nebo byl znevýhodněn kvůli genderovým nebo jiným předsudkům. Můžu rovněž říct, že ženy v mém okolí, které chtěly zůstat ve vědě, zůstaly a ženy, které chtěly vedoucí funkci, ji získaly. Ani v jednom případě bych neřekla, že to bylo kvůli něčemu jinému než tomu, že byly prostě dobré. Buď jsem měla dosud velké štěstí nebo prostě ten svět není tak strašný, jak se zdá.

Na závěr bych ještě jednou navázala na článek paní Linkové. Uvádí, že na protest proti článku pana Hudlického odstoupil mezinárodní poradní sbor časopisu Angewandte. Ovšem odešlo pouze 16 z 44 členů. Na konci svého článku píše, že Hudlického názory jsou překonané a neměla by se o nich vést diskuse. I když nevím, jak a kdo určuje, co je a co není překonané, přijde mi, že právě konstruktivní diskuse o jednotlivých tématech, které pan Hudlický ve své eseji nastolil, by mohla být užitečnější než strkat hlavu do písku, stáhnout dotyčnou esej, a i když všichni víme, jak se věci mají, nebudeme o nich veřejně mluvit. Nebo o nich nebudeme smět mluvit….a tímto směrem už určitě směřovat nechceme.

Autorka: Lenka Žáková

Lenka Žáková je vědecká pracovnice ve skupině Chemie a biologie insulinu a insulinu podobných růstových faktorů na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Je vdaná, má dvě děti.