Situace se mění, aniž by nastala

Hodnocení podle impaktu nepřeje riskantnímu výzkumu psali i ve slavném Nature. Takže je jedno, kde publikujeme, hlavně když je to nové? Nebo to není jedno, a radši je třeba publikovat to prověřené, hlavně, když to lidi čtou, Michaeli Šebku, koordinátore aplikace Metodiky 17+ přes všechny sektory ČR?

Leidenský manifest říká, že bibliometrie má sloužit jen k podpoře hodnocení, a ti, kdo ho mohutně vítají, vytvářejí lepší a stále lepší bibliometrické grafy. No, zlí jazykové tvrdí, že na CERGE-EI na to mají grant TAČR a slíbili 25 grafických aplikací v RIV kategorie R = software. Dohromady je to tak, že se v Metodice 17+ zohledňují jen články nejvíce AIS-ované, což jsou, jak bylo též ukázáno, většinou též ty nejimpaktovanější, tedy bezprostředně nejpopulárnější. Škoda, že deník Blesk nemá impakt faktor, to bychom měli skvělých vědců.

Ostatně, mnohé časopisy dříve kvalifikované jako predátorské jsou dnes oficiálně ve SCOPUSu a na waiting listu ve Web of Science. A pan Beall se třese, k jakému trestu ho americké soudy odsoudí. Nature Group, dnes součást gigantu Springer Nature, aby jí snad nějaký ten dolárek neunikl, parazituje sama na svém jméně zaváděním nového baby Nature každého čtvrt roku. Spíše i častěji. Samozřejmě převážně Open Access, abychom si všichni zdarma početli a aby nám moc dolárků nezbylo na vlastní výzkum a měli tak na čtení v práci klid.

Tedy, ono to není úplně jedno, kde se publikuje. Články vesměs zapadnou, a to i v nejcitovanějších časopisech. Čte se jen to, co doporučí vedoucí disertace, a ten zas doporučí jen to, čemu rozumí. Znalostí moc nepřibývá, jak to také posoudit, takže přibývá potištěného papíru a elektronického šumu. Ale ty Nature – nikoliv baby Nature – a Science přece jen ležívají v coffee roomu na stole, a tak se jimi listuje. Pokud nějaký coffee room máme.

Měl jsem o tom přednášku v Hradci Králové na konferenci uživatelů programu OBD pro vkládání dat do databáze RIV. Nabízím několik tezí:

• Skutečný základní výzkum kombinuje (zejména principiálně nové) matematické modely a experiment. Je pro něj obrovský prostor, po pravdě řečeno reálně nekonečný. Jenže jak ho hodnotit a podle čeho financovat? Jak výsledky dostat do učebnic?
• Teorie bez experimentu je zbytečnost, experiment bez matematizovatelné teorie je sběr poštovních známek. (Science is Physics, and the rest is stamp-collecting, E. Rutherford)
• Aplikovaný výzkum se liší od základního tím, že:

1. Modely v něm používané si nekladou za cíl mít obecnou platnost.
2. Má za cíl vytvořit nějaký výrobek, byť třeba za dlouhou dobu.
3. (Mnohdy) je znám uživatel.

• Výzkumníci v akademických institucích se dnes až na výjimky nedostávají k primárním datům z měření, ani je nepožadují, protože ani nevědí, co by to mělo být. Možná to do nějaké míry vědí absolventi obávaného praktika z fyziky na MFF UK.
• Mnoho zaměstnanců výzkumných organizací vydává za základní výzkum používání standardních metod (komerčních kitů, komerčních přístrojů s firemním SW atd.) To je aplikovaný výzkum bez aplikace.
• Mnoho zaměstnanců výzkumných organizací žádá o peníze z fondů základního výzkumu a slibuje, že časem z jejich výzkumu bude zajímavá aplikace. To je aplikovaný výzkum bez uživatele.
• Firemní výzkum a vývoj je často financován z veřejných prostředků bez požadavku na zveřejnění.
• Aplikovaný výzkum v pravém slova smyslu se dá dělat jen pokud přesně chápeme, co přístroje vlastně měří.
• O to spíše se základní výzkum nedá dělat, když nevíme, co přístroje měří.
• Jenže:

1. Firmy, které vyrábějí přístroje, přístup k primárním datům typicky vůbec neumožňují
2. Firmy vyrábějící chemikálie, kity apod. mají svou „magii“, díky níž to s jedním kitem jde a s jiným nejde
3. Ve firmách je záměrně striktně oddělen prodej a vývoj, komunikují spolu jen přes manažerskou úroveň, která dnes typicky technice vůbec nerozumí.

• Co to vlastně financujeme jako základní nebo aplikovaný výzkum? Přesun peněz z daní zpět do firem? Bylo by to jedno, pokud by byl státem financovaný výzkum vždy spojen s vzděláváním, alespoň by z toho společnost získala studenty, kteří se s přístroji a metodami seznámili.
• Korporátní firmy v posledních 40-50 letech rozvíjejí průlomově nové technologie především skupováním menších firem, dokonce je za tím účelem i spoluzakládají.
• Skutečným pokrokem v základním výzkumu (ale i aplikovaném výzkumu a průmyslovém vývoji) by bylo, kdyby byl organizován tak, aby stimuloval přenos poznatků vznikajících v interakci studentů, absolventů a profesorů do praxe. Nejlépe do praxe malých firem. To řeší profesorské privilegium a dobrá agentura aplikovaného výzkumu poskytující granty na osobu (a tudíž bez problémů přenositelné mezi institucemi).
• Cílem hodnocení je rozdělit peníze mezi jednotlivé výzkumníky(?) nebo instituce (?) tak, aby to bylo společnosti ku prospěchu. Aby bylo správné, musím hodnocený výsledek pochopit.

• Mezistátní a meziorganizační srovnávání výzkumu se celosvětově provádí především bibliometricky. Většinou se používají předzpracovaná data (podle různých modelů) z databází Web of Science a Scopus.
• Bezprostřední (= do 10 let) popularita článku je spíše protikladem jeho intelektuální náročnosti nebo novosti.
• Mezistátní – mezinstitucionální hodnocení je něco jako sportovní žebříčky. Nemá valnou cenu kromě toho, že se šéfové navzájem poměřují pohledy, obdivnými nebo pohrdavými, na různých rautech a večírcích.
• Teoreticky je zřejmě správným hodnocením peer review s návštěvou na místě. Sobě rovní (=peers) si navzájem ukáží všechny své výsledky, vzájemně je pochopí, a férově diskutují, jak pokročit v poznání. Na to je třeba:

1. Kvalifikace obou peers, hodnoceného i hodnotícího, aby nakonec došlo na doporučení, a nikoliv na výhrůžky
2. Čas

• Jak udělat dobré peer review instituce?

1. Mít homogenní instituci s jasným společným cílem
2. Obsazenou kvalitními vědci
3. Mít na něj čas
4. Nedělat ho každý rok

To lze v Evropě dělat jen na ústavech Společnosti Maxe Plancka, které jsou takto přímo konstruované.

Pokud chceme na vysokou školu přijmout na pokrytí konkrétní odborné potřeby nového profesora, lze z primárních bibliometrických dat docela dobře vyčíst, koho pozvat k přijímacímu řízení. V tomto pořadí:

1. Je to nový publikující ve vlivném časopise bez gardedámy (a dělá v oboru, který potřebujeme obsadit)
2. Je to člověk publikující v slušném oborovém časopise (zejména, pokud víme, že se s gardedámou nepohodl)
3. Je to člověk publikující ve vlivném časopise s gardedámou, s níž chceme navázat kontakt (včetně případů, kdy jsem ho tam sám poslal(a) a on obstál.)
   .......
   ∞) Je to hodný kluk (méně často holka), dělá u nás už dlouho a v průmyslu by těžko obstál(a).

Bylo toho víc, přednáška je na webu k dispozici. V přednášce jsem také vše doložil konkrétními příklady. Navrhl jsem i jak potěšit Michaela Šebka tím, že rychle vyrobíme vysokou školu na špičce mezinárodních žebříčků. Ale především jsem opět zopakoval správné řešení, ověřené v zemí nám nejpodobnější, a varoval před Metodikou 17+.

Mezitím se situace opět změnila, samozřejmě aniž by byla Metodika 17+ jakkoliv naplněna. Karel Havlíček, faktický předseda RVVI a premiérova pravá ruka, se stal ministrem průmyslu a místopředsedou vlády. A platy středoškolských učitelů začaly výrazně převyšovat zaručené tabulkové platy na vysokých školách. Jaká je tedy perspektiva?

1. Na ústavech Akademie věd se budou řešit úkoly inovační strategie (rozhodně nezaměňovat se státním plánem výzkumu nebo, nedejbože, výzkumnými záměry).
2. Z vysokých škol odejdou ti, kdo si kladli za cíl především vzdělávat další generace, na vyšší odborné školy, kde bez stresu dostanou dvojnásobný plat. Pokud budou chtít dělat rozumný výzkum s místním průmyslem, nikdo jim bránit nebude. Se situací na prvorepublikových gymnáziích a průmyslovkách (a už vůbec ne s tou časově bezprostředně následující) rozhodně nesrovnávat. Ostatně, v našem průmyslu se žádný světově přelomový vývoj stejně nedělá, tak ty dva roky průmyslovácké nástavby úplně stačí.
3. Na vysokých školách zbydou dvě skupiny lidí. Jedni, kteří díky dobrým gardedámám budou mít každý rok články v Q1 AIS a tudíž velmi vysokou institucionální podporu. A druzí, kteří v semestru budou mít 30 hodinový vyučovací úvazek v učebnách teoreticky naplněných, ale ve skutečnosti poloprázdných (studenti někde pracují nebo demonstrují a jsou tam zapsání kvůli získání titulu), a o prázdninách budou relaxovat na motivačních kursech pro doktorandy, mladé, pokročilé či seniorní vědecké pracovníky, případně na kurzech pro žadatele o granty Horizon Europe. Kurzy budou s plnou penzí v nejlepším hotelu, hrazeny z operačního programu Vzdělávání a rovnost (MŠMT), případně Vývoj a rozvoj (MPO).

Vědě zdar a té české zvlášť!

 

Autor: Dalibor Štys