Intenzita veřejné finanční podpory vědy v Česku za roky doklesala hluboko pod průměr zemí EU. Jinak apatická širší veřejnost to mohla zaznamenat před vánočními svátky. Tehdy bylo velké mediální haló, když Fialova vláda na odchodu rozhodla z již tak nízké podpory vědy uzmout peníze na zaplacení nepedagogických pracovníků regionálního školství.
Pro zvýšení intenzity podpory české vědy jistě existuje řada dobrých důvodů. Pokud se ho snad s novou vládou někdy dočkáme, nemělo by být plošné. Mělo by mnohem více směřovat za kvalitou, kde je absorpční kapacita a potenciál dlouhodobě vysoké přidané ekonomické a společenské hodnoty. Navyšování by se naopak mělo vyhnout oblastem, kde je již tak podpora vyšší, aplikační potenciál stále nízký, neměla by konzervovat slabá výzkumná pracoviště, neměla by směřovat tam, kde by pravděpodobně jen nahradila soukromé investice nebo se propálila v související administrativě. Smysl dává posílení institucionální složky financování, ale cílené na kvalitu či na restrukturalizaci podmíněné změny v řízení. A také na strategicky důležité, ale u nás stále slabé nebo neexistující obory. Otázkou číslo jedna tedy není „kolik procent HDP“ na vědu dávat, ale „kam a za jakých podmínek“ je dávat.
Intenzita veřejné podpory (tj. podíl výdajů na HDP) české vědy roky klesá. Psal jsem zde o tom už v roce 2023. Doklesala už hluboko pod průměr zemí EU. A to navzdory opakovaným proklamacím politiků všech ideologií, že věda je pro ně prioritou, a že se Česko musí stát vědeckým tygrem Evropy. Hlasité protesty proti dalšímu snižování podpory, hlavně z vědecké komunity, mediálně zazněly naposledy koncem roku 2025. To když dosluhující vláda na poslední chvíli v rozpočtovém zoufalství sebrala vědě již dříve přiklepnuté peníze, aby zalepila díru v rozpočtu MŠMT na nepedagogické pracovníky škol. Od té doby vědecká obec tiše a s opětovnou nadějí očekává, že peníze navíc snad přijdou s novou vládou. Možné to je, ale vláda to lehké mít nebude.
Modus abolitionis mercedis superbrutae error fatalis fuit
Český státní rozpočet je totiž ve velkých problémech už roky, a to v důsledku obrovského a populisticky nezodpovědného snížení daní od roku 2022, za které tehdy zvedli ruku poslanci současné vládní i opoziční koalice (ANO, SPD a ODS). Tehdy i dnes stále opakují, že to tehdy bylo dobré rozhodnutí, a že stát má ve skutečnosti peněz dost. Na vědu tedy rozhodně ne, na školství také ne, a co na obranu?
Věda podporuje růst produktivity a mezd
Protestními hlasy vědců se koncem roku prolínal argument, že veřejná podpora vědy a vývoje (VaV) není nákladem navíc, ale investicí s ekonomickými a společenskými výnosy. Někdo se odvážil argumentovat i selháním trhu. Tedy, že vědecké poznatky se šíří (laicky – probublávají, angl. spillovers), takže do VaV investující firma z nich nedokáže „vytěžit“ celý přínos, a proto do základního výzkumu firmy, hlavně ty malé, samy od sebe investovat dostatečně nebudou. Ano, soukromý sektor většinou investuje mnohem méně, než je optimální pro společnost jako celek, a státní podpora VaV je namístě. Ostatně mnohé empirické studie opakovaně ukazují, že společenská návratnost výdajů na VaV je výrazně vyšší než návratnost soukromá.
Dnes již klasická studie Bloom, Schankerman, Van Reenen ukazuje, že společenská míra výnosu z firemního VaV může být řádově vyšší než míra výnosu soukromého, který si přivlastní investující firma. Společenské výnosy výrazně převyšují soukromé, protože největší část efektu tvoří tzv. technologické spillovers. Veřejné financování VaV pak vykazuje největší společenské výnosy zejména u základního výzkumu, kde je probublávání do okolí nejsilnější.
A ve světě se množí empirická evidence, že veřejná podpora VaV má měřitelné dopady na produktivitu firem i v dlouhém období. Například kvaziexperimentální analýza dlouhodobých dopadů veřejné podpory z dílny ECB zjistila, že 1% zvýšení veřejné podpory VaV zvyšuje produktivitu firem zhruba o 0,14–0,21 %. Takové efekty se sice neprojeví ze dne na den, ale kumulují se v čase. Právě proto škrty v podpoře vědy, jako u nás, často představují úsporu jen zdánlivě: krátkodobě sice veřejným rozpočtům uleví, dlouhodobě však snižují růst produktivity a reálných mezd.
Z mezinárodních institucí stále důrazněji zaznívá, že investice do VaV a inovací patří k nejrobustnějším nástrojům vlád, jak podpořit dlouhodobý ekonomický růst. MMF i navazující akademická literatura výslovně zmiňují veřejnou podporu VaV jako kanál pro posílení produktivity a růstu. Jejich zjištění, že vyšší veřejná podpora má schopnost přilákat investice podniků do VaV, a ty pak mají větší multiplikační efekt na růst HDP a podnikových investic do VaV než mnohé jiné veřejné výdaje. Nedávná metastudie pro případ USA ukazuje, že společenské výnosy veřejné podpory VaV mohou být velmi vysoké a jsou v souladu s další evidencí o probublávacích efektech.
Neméně důležitý a v Česku dlouhodobě velmi opomíjený je dopad VaV na kvalitu veřejných politik, tedy řízení a správu země. Silný výzkumný ekosystém má totiž potenciál posilovat i schopnost státu rozhodovat na základě informací a kvalitních analýz (od řízení složitých a drahých systémů zdravotnictví a školství, přes dopravu, dohled a regulaci konkurence v síťových odvětvích, efektivitu daňového a sociálního systému, až třeba po řízení, hodnocení a financování VaV). Výzkumné poznatky totiž umožňují rychlejší ověřování toho, co v zemi (ne)funguje a snižují tak nákladnost a ztráty ze špatně koncipovaných opatření včetně regulací a zákonů. Přínosy lepší a rozsáhlejší vědy se tedy zdaleka neomezují jen na patenty a rozvoj technologií, což lze pozorovat celkem snadno, ale promítají se i do celkové efektivity fungování země a jejích institucí a posilují odolnost ekonomiky, což už se pozoruje mnohem obtížněji.
Pro současné Česko z toho všeho tedy plyne poučení: škrcení podpory VaV v důsledku snah o konsolidaci státního rozpočtu v důsledku nezodpovědného snížení daní od roku 2021 se při zjednodušeném pohledu může jevit jako rozpočtová disciplína. Ve skutečnosti zde ale dáváme v sázku budoucí produktivitu, inovace a schopnost české ekonomiky dohánět vyspělejší země a její odolnost proti všemožným hrozbám. Jinými slovy: další šetření na podpoře VaV by bylo krátkodobou úsporou na úkor budoucnosti.
Není podpora jako podpora
Jenže úvahy v předchozí sekci mají i svá velká ale. Veřejná podpora vědy totiž prospěšnou investici neznamená automaticky. Opět je to empirická literatura ze zahraničí, která upozorňuje, že zvyšování intenzity veřejné podpory samo o sobě vyšší ekonomické přínosy nezaručuje. Nejde totiž pouze o to, kolik peněz se na VaV utratí, ale také jak a kde. Mezinárodní srovnání například ukazují, že rozdíly v dlouhodobém hospodářském růstu vyspělých zemí nelze jednoduše vysvětlit rozdíly v intenzitě veřejných výdajů na VaV. Je asi nasnadě, že velkou roli v tom hrají samotné instituce VaV a kvalita jejich řízení.
Crowding–out efekt
Dodatečné veřejné výdaje na VaV mohou vytěsňovat investice soukromé (tzv. crowding-out efekt). Prostě když soukromé firmy začnou své vlastní výdaje na VaV nahrazovat veřejnými dotacemi, aniž by celkový objem výzkumných aktivit narostl. Empirické metaanalýzy zjišťují, že tento efekt je významný především u programů plošné podpory VaV bez silnějšího akcentu na kvalitu a u aplikovaného výzkumu blízkého trhu. Výsledkem pak není vyšší inovativnost, ale pouze přechod od financování soukromého k veřejnému. Těžko říci, jak tomu je právě v Česku, protože se tím u nás nadále dostatečně analyticky nezabýváme (1, 2). Za pozornost ale stojí třeba skutečnost, že veřejná firemní podpora VaV u nás nestandardně proudí do větších a velkých firem a namnoze stále do těch samých, místo do menších a mladších, které mají s vlastním financováním VaV mnohem větší problém, ale kde má veřejná podpora mnohem větší potenciál.
Všeho moc škodí
Další problém, byť to asi nebude případ Česka, spočívá v klesajících dodatečných výnosech veřejných investic do VaV. Zatímco základní úroveň financování je pro fungování výzkumného systému nezbytná, některé studie v souladu se základní ekonomickou logikou naznačují, že po dosažení určité intenzity už dodatečné prostředky odpovídající růst produktivity či inovací nepřinášejí. Pro Česko to ale může stále platit na úrovni některých velkých oborových skupin a oborů (viz Graf 1). V základním výzkumu jsou u nás totiž některé až nestandardně nafouklé, aniž by tomu odpovídala schopnost transferu poznatků jejich základního výzkumu do oblasti tržních a dalších aplikací (1, 2 ).
Také není od věci připomenout, že česká ekonomika nadále s nízkým podílem absolventů vysokých škol a doktorandů (1, 2, 3) trpí nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, kam se člověk podívá. Trpí také slabými vazbami mezi výzkumem na VŠ a AV ČR na straně jedné a firemní praxí a omezenou absorpční kapacitou firem na straně druhé.
Další neefektivity
Bariérou může být alokační neefektivita. I z české praxe víme, že veřejné grantové systémy mají tendenci podporovat „bezpečné“ projekty, zavedené týmy a existující obory, čímž se ovšem snižuje prostor pro skutečně průlomové výzkumy a vznik nových oblastí bádání.
Úzkým místem může být fragmentace programů podpory i institucí, kdy se podobný špičkový a finančně náročný výzkum dělá na příliš mnoha místech s rozdrobenou podporou. To je ostatně i problém EU27 jako celku.
Dále to je nepřiměřeně vysoká administrativní zátěž některých programů účelové podpory. Transakční náklady podpory pak mohou převyšovat přínosy. Výzkumníci a administrativní pracovníci prostě alokují příliš mnoho času grantové administrativě místo výzkumu. V extrému u nás už dochází k tomu, že nezanedbatelné kapacity výzkumníků se propalují v neúspěšném úsilí získávat granty na úkor vědecké práce. Ono to není ve statistikách vidět, ale administrativní zátěž a náklady na ni a fragmentace programů čistý přínos veřejné podpory výrazně snižují.
Úzkým místem jsou slabé vazby mezi výzkumem a aplikační praxí. V takovém případě dodatečné prostředky do vědy se do vyšší produktivity či inovací promítat nemusí.
V takovém prostředí hrozí klesající dodatečné (mezní) výnosy, vytěsňování soukromých investic do VaV a další posilování „grantového formalismu“. Plošné navyšování beze změn v řízení prostě může být rizikové a fiskálně neefektivní. Miliardy navíc do VaV tak mohou tiše skončit s nízkým společenským výnosem. Jsou zde prostě důvody k opatrnosti: bez důrazu na kvalitu VaV a promyšlené řízení VaV může být vyšší intenzita veřejného financování VaV Česku spíše nákladnou iluzí než skutečnou investicí do budoucího růstu.
Když navyšovat, tak cíleně
Jak už bylo řečeno v úvodu, Česko dlouhodobě nedosahuje intenzity veřejné podpory VaV typické pro znalostně orientované ekonomiky. Udržování nízké intenzity či dokonce její další snižování by strukturální slabiny dále prohloubilo a pravděpodobně by vedlo k disproporčně vysokým ztrátám budoucího růstového potenciálu země. Za současné situace se tedy zvyšování intenzity podpory jeví jako velmi žádoucí.
Pomohlo by ale zvýšení plošné? Vedlo by v Česku skutečně k vysněným dodatečným inovacím, vyššímu růstu produktivity a ekonomiky? Stávající znalosti českého výzkumného systému hovoří spíše pro selektivní a kvalitou podmíněné zvyšování veřejné podpory VaV.
Dlouhodobě u nás kulhá především institucionální finanční podpora základního výzkumu. Výzkumná činnost pracovišť je proto až příliš závislá na krátkodobějších, předem účelově vázaných a těžko předvídatelných zdrojích. Nestabilita, nízká předvídatelnost a podfinancování základní infrastruktury pak snižuje schopnost lákat mladé vědecké talenty ze světa, což přirozeně komplikuje zapojení do mezinárodní spolupráce. Limituje to výzkumné agendy vyžadující dlouhodobost. Z navýšených prostředků na vědu by se proto měla posilovat spíše institucionální složka financování, případně i na úkor podpory grantové (účelové). Ale ani ta by se neměla rozdělit plošně.
Když se před pár lety naposledy rozhodovalo o přerozdělení institucionální podpory vědy pro vysoké školy (na úrovni MŠMT) a pro pracoviště AV ČR, tak jejich kvalita hrála roli malou, pokud vůbec nějakou (1, 2, 3). Zvyšovat intenzitu institucionální podpory by se proto konečně mělo selektivně tam, kde je prokazatelná kvalita a mezinárodní konkurenceschopnost (špičkové výzkumné organizace, excelentní týmy, dlouhodobé základní projekty). Měl by se podpořit základní výzkum na mezinárodně konkurenceschopných pracovištích. Zde ale narážíme na stále omezenou vypovídací schopnost výsledků národního hodnocení vědy (1, 2).
Obory k navýšení podpory by se neměly vybírat podle pocitové prestiže, ale podle toho, kde má dodatečná koruna potenciál vysokého mezního společenského výnosu. Má smysl podpořit dlouhodobý provoz kvalitních velkých infrastruktur VaV, nábor a udržení špičkových vědců (včetně návratových a tenure-track schémat), podpořit doktorandské a postdoktorské pozice na špičkových pracovištích, jejichž absolventy najímají světová akademická pracoviště. Něco z toho opatrně naznačuje programové prohlášení nové vlády.
Navýšení institucionální podpory podle mě dává smysl u společenských věd s vazbou na veřejné politiky (1, 2). Tyto obory totiž u nás mají potenciálně vysoký nepřímý přínos (policy design, evaluace), ale nízký soukromý tržní výnos, typický případ selhání trhu. Uvedu alespoň několik: demografie, vzdělávací výzkum, zdravotnické systémy, veřejná správa, právo, environmentální politika, ekonomie, psychologie. Stačí si jen srovnat velikost a úroveň české psychologie s obrovskými společenskými problémy, kde hraje psychologický výzkum a vzdělávání velkou roli, jako je školství, well-being adolescentů ve školách, nejrůznější škodlivé závislosti, nástup AI. Selektivní podpora těchto oborů by ve výhledu mohla posílit kvalitu života i rozhodování státu a snížit náklady špatných politik. Tato oblast u nás byla a nadále je dlouhodobě velmi zanedbávána a výzkumné kapacity a kvalita na míle zaostávají za potřebami země. Ale více než jinde je zde třeba selektivně cílit na opravdu kvalitní pracoviště a pracoviště s potenciálem. Plošný přístup hrozí skončit jako vždy, tedy velmi nízkými přínosy.
Navýšení podpory si rozhodně zasluhují strategicky potřebné obory. Příkladem budiž u nás velmi slabé vědní obory, které mohou ve výhledu snížit rizika spojená s případnou další pandemií, jako byl covid-19.
Zdrženlivost je namístě
Nebylo by vhodné plošně expandovat podporu programů aplikovaného výzkumu tam, kde se nedostává poptávka a nedostává se absorpční kapacita firem. Dotační podporu se tam spíše snažit nahrazovat tržnějšími nástroji.
Nerozšiřovat podporu projektů blízkých trhu v sektorech s nízkou technologickou náročností. Zde je totiž nejvyšší riziko vytěsňování soukromých investic, nízké dodatečnosti a vykazování jen formální spolupráce bez reálných inovací.
Za revoluční bude považován návrh na finančním tlakem podmíněné konsolidace, restrukturalizace či rovnou rušení slabých a dlouhodobě nekompetitivních výzkumných organizací či jejich pracovišť. Tedy těch s trvale nízkou produktivitou špičkových výsledků VaV, mezinárodně uzavřené a praktikující inbreeding, závislé téměř výhradně na národních veřejných dotacích. Přilévání peněz do strukturálně slabých institucí by nezvýšilo výkon systému VaV, ale konzervovalo jeho neefektivitu. Určitě nebude od věci rušit či spojovat programy účelové podpory poskytující malé granty s nízkým rozpočtem, ale s vysokou jednotkovou administrativní zátěží podobnou projektům velkým. Rušit či spojovat nadměrně fragmentované duplicitní dotační výzvy napříč poskytovateli podpory.
Suma sumárum
Česku by se z dlouhodobějšího pohledu vyplatilo nízkou intenzitu veřejné podpory VaV výrazně navýšit. Navýšení by ale mělo směřovat mnohem více než dosud do institucionální podpory a navíc velmi selektivně. Za kvalitou, tam kde je absorpční kapacita a zároveň dlouhodobý potenciál vysoké přidané ekonomické či společenské hodnoty a spillovers. Neměla by se navyšovat podpora tam, kde finance spíše nahrazují či dokonce vytlačují trh, konzervují a dávají přežít slabým institucím, nebo se peníze a čas lidí příliš maří v administrativě. Podpory by se mělo dostat strategicky důležitým a zároveň dosud malým, slabým či neexistujícím oborům. U doposud málo produktivních institucí a pracovišť jejich vyšší podporu podmínit jejich zásadní restrukturalizací a změnou jejich řízení.
Autor: Daniel Münich
Text vyšel na autorově blogu Metodikahodnoceni.blogspot.cz.
Příspěvky z rubriky Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
