Připravovaný nový vysokoškolský zákon má v akademickém prostředí nebývalou podporu. Jako autor předchozích návrhů a bývalý náměstek ministra školství však říkám: nestačí změnit rozdělení pravomocí mezi rektory, akademické senáty a nové univerzitní rady. Reforma by měla především vyjasnit, které orgány skutečně potřebujeme a jakou roli mají plnit.
Připravovaný návrh nového vysokoškolského zákona jistě ještě vzbudí mnohé emoce a uvidíme, jak to s ním dopadne, ale v tuto chvíli se těší v akademickém prostředí podle všeho zcela nebývalé míře podpory a očekávání. Částečně k tomu přispívá generační posun – mezi těmi, kdo jej dnes vítají, jsou zčásti ti stejní lidé, kteří ve svých mladších letech proti velmi podobným návrhům bojovali. Věkově se posunuli, z akademických senátů postoupili do akademické exekutivy a sami narazili na limity současné legislativy, které do značné míry identicky a s velmi podobnými řešeními popisovaly předchozí návrhy, vznikající zejména v letech 2008 až 2012.
V akademickém prostředí je dnes zřetelné přání, aby už se něco stalo. Až se mi ale zdá, že existující atmosféra velmi připomíná „politický sylogismus“ popisovaný v seriálu Yes, Minister/Yes, Prime Minister: „We must do something. This is something. Therefore, we must do this.“
Mám výhodu, že jsem v různých rolích a na různých stranách jednacího stolu byl u všech připravovaných legislativních změn týkajících se vysokého školství (kromě této) a zažil jsem působení jak v akademickém senátu, tak ve vedení velké univerzity a ministerstva školství. Jsem nebo jsem byl postupně členem správních rad osmi českých veřejných vysokých škol a byl jsem ředitelem univerzitního výzkumného institutu. S touto zkušeností a současně svobodou plynoucí z toho, že nyní nepůsobím na žádné české vysoké škole, chci k současnému záměru a debatě o něm dát několik poznámek.
Governance vysokých škol
Celkově se mi zdá, že věcný záměr moc klade důraz na mocenské vztahy a neopírá se o příliš robustní úvahu o funkčním zaměření jednotlivých kompetencí.
Proto například nerozumím, proč se na jedné straně navrhuje velmi radikální změna, ale současně se tam dál vyskytují všechny možné orgány, které se historickým vývojem nahromadily. Po vyprázdnění původní akademické samosprávy za komunismu vznikly vědecké rady, které se však staly mašinérií na habilitace a profesury, a tak při změnách legislativy o zajišťování kvality v minulé dekádě byly pro tento nový úkol nepoužitelné a musely být vytvořeny rady pro vnitřní hodnocení.
Pokud se uskuteční navrhované pojetí univerzitní rady, proč nevyužít šanci navrátit akademickému senátu původní prapodstatu, která je těžištěm činnosti podobných orgánů i v zahraničních systémech, totiž péči o strukturu studijních programů a zajišťování kvality? Smyslem reformy governance by podle mě nemělo být jen změnit poměr sil mezi orgány, ale také znovu promyslet, které z nich vlastně potřebujeme a k čemu.
Potenciál univerzitních rad věcný záměr podle mě přeceňuje. Jedna věc je nastavení kompetencí, ale jejich reálný výkon vždy závisí na třech faktorech: motivaci, informacích a času. Budou členové nových univerzitních rad, zejména ti externí, vybaveni všemi třemi předpoklady?
Věcný záměr navíc předpokládá, že třetina členů nových rad budou povinně bývalí činovníci vždy z jiné vysoké školy. V českém prostředí ovšem funguje hodně silná sebeidentifikace s domovskou vysokou školou. Předpokládáme tedy, že lidé, kteří strávili desítky let aktivní kariérou včetně manažerské na jedné instituci, pak za odměnu ve výši průměrné mzdy půjdou se vší vervou pracovat pro úspěch jiné? V každém případě je otázkou, zda právě bývalí funkcionáři jiných českých vysokých škol představují onu externí perspektivu, kterou má univerzitní rada do řízení vysoké školy přinést.
Přečtěte si také
Pokus o reformu vysokých škol – poprvé, podruhé, potřetí... Tentokrát v podání Roberta Plagy, který chce na jaře 2028 poslat do Sněmovny nový vysokoškolský zákon. Všechny předešlé pokusy o nový zákon, který by nahradil ten stávající z roku 1998, však ztroskotaly. Bude Robert Plaga úspěšnější než předchozí ministři?
Kdo skutečně povede univerzitu?
Výběr rektora má mít formu „mezinárodního“ výběrového řízení prováděného univerzitní radou. Jaký má v dnešní Evropě smysl rozlišovat výběrové řízení, pokud je otevřené, na „mezinárodní“ a jiné, pokud nejde pouze o heslo? Je z praktického hlediska představitelné, aby rektorem – a tedy statutárním orgánem – veřejné vysoké školy byla osoba bez velmi dobré znalosti českého jazyka a českého institucionálního prostředí?
Některé země, například Litva, kde fungují takto pojaté konkursy na pozici rektora, mají rozsáhlé diaspory v zahraničí, včetně silných vazeb spolupráce mezi akademiky doma a z diaspory. Můžeme očekávat podobný rezervoár kandidátů v českých podmínkách?
Mimochodem, z textu věcného záměru, který je napsán uvolněnějším a často koncepčně neostrým stylem, mi není zcela zřejmé, jak je přesně chápána role rektora. Zdá se mi ale, že spíše v poloze výkonného orgánu rady než primárního lídra univerzity. To by byla vlastně velmi silná přetržka dosavadní faktické praxe.
Navrženým jediným a neopakovatelným sedmiletým funkčním obdobím se navíc vytrácí základní zpětnovazební mechanismus úspěchu a možnosti pokračovat v novém období. Smysl by mi v novém pojetí spíše dávalo funkční období s možností jednoho pokračování s tím, že u úřadujícího rektora by rada vyhodnotila, zda jej potvrdit, nebo zda vyhlásí nový konkurs. Pokud má být rektor skutečně odpovědný za výsledky univerzity, měla by podle mě existovat i možnost na základě těchto výsledků rozhodnout o pokračování jeho mandátu.
Fakulty a vnitřní uspořádání vysokých škol
Věcný záměr navrhuje přenechat úpravu vnitřního členění a postavení fakult zcela do kompetence vnitřních předpisů vysoké školy. To je naprosto správné a nutné. Už proto, že pojem fakulta na různých vysokých školách fakticky znamená velmi různé věci a pro vysoké školy různých velikostí a zaměření jsou vhodná různá organizační a administrativní řešení. Změna by tak například umožnila regionálním univerzitám střední velikosti mít společnou administrativu místo klasické dvojstupňové v linii rektorát–děkanát.
Co vidím jako složitější, je navrhovaná představa manažerského výběru děkana. Akademický život se vedle institucí v právním smyslu odehrává především v rámci oborových komunit, jejichž seskupení představují právě fakulty nebo jakkoli jinak pojmenované jednotky na této úrovni. Nebude-li akademická komunita dané součásti žádným způsobem zapojena do výběru děkana, ani jinak formálně reprezentována, její vliv tím samozřejmě nezmizí. Bude se muset projevit jinak.
Pro akademické prostředí je typické, že vnitřní politika je velmi náročná na přesvědčování. I v manažersky nastaveném modelu řízení, jaký znám z prostředí vysokoškolského ústavu (jeho governance je současným zákonem upravena jedinou větou, která říká, že ředitel jmenovaný rektorem rozhoduje na ústavu o všem), jde o formální autokracii korigovanou možností vzpoury.
Pro rektory provádějící výběr děkanů shora bude pravděpodobně větším bezprostředním rizikem jmenování kandidátů přinášejících možnost blízkého vnitřního konfliktu než riziko nenaplnění celkové institucionální ambice v dlouhodobém horizontu. Zejména za situace, kdy budou sami odpovědni radě s většinovým externím zastoupením a v podmínkách současné mediální doby. Když navíc budou hrát v jediném funkčním období bez možnosti opakování, s pozorností koncentrovanou tak nikoli na to, aby příště byli zvoleni znovu, ale aby předčasně sami nepadli.
Bylo by proto podle mě lepší přenechat i celý způsob výběru děkanů a všechny detaily organizačního uspořádání opravdu do kompetence jednotlivých vysokých škol a akceptovat, že na různých institucích mohou existovat různé praxe. Jestliže je jedním z principů nového zákona větší institucionální autonomie, není důvod ji právě zde zase omezovat.
Přečtěte si také
České vysoké školství stojí před debatou, která může zásadně proměnit podobu univerzitní samosprávy. Současný zákon vznikl na konci devadesátých let a od té doby byl mnohokrát novelizován. Vysoké školy se za tu dobu proměnily v mnohem složitější instituce: soutěží o mezinárodní studenty i akademiky, řeší kvalitu doktorského studia, strategické řízení, financování, vztah fakult a rektorátů i tlak na větší otevřenost vůči společnosti.
Akademické kariéry
Zajímavá je část věcného záměru o akademických kariérách, která mi ale přijde víc jako ideový materiál o tom, jak by měla fungovat akademická kariéra, než legislativní podklad. Jde i o to, zda skutečně všechny tyto aspekty budou v budoucnu upraveny zákonem a ve věcném záměru zmíněnou prováděcí vyhláškou.
Pokud opravdu ano, půjde o značné omezení autonomie vysokých škol, které si tyto věci od roku 1999 upravují samy vnitřními předpisy. V tomto ohledu by vlastně šlo o změnu sledující opačnou legislativní trajektorii než celý zbytek nového zákona: zatímco v oblasti organizačního uspořádání má stát vysokým školám poskytnout větší autonomii, v akademických kariérách by jim ji naopak mohl omezit.
Zaujalo mě také to, že v popsaném režimu „tenure track“ by akademičtí pracovníci získávali smlouvu na dobu neurčitou již při zařazení do tenure track na pozici „druhého kvalifikačního stupně“, tedy v dnešní praxi odborného asistenta. To by z mezinárodního srovnávacího hlediska bylo poměrně unikátní řešení.
Do příslušné kapitoly se podle mě hodně promítá perspektiva raných fází akademické kariéry, jejímž logickým centrálním zájmem jsou šance na získání permanentní pozice. To je legitimní pohled, ale problém permanentních akademických míst závisí také – a možná především – na úrovni a struktuře financování.
Pokud bude management vysoké školy při vytvoření pozice deklarované jako „tenure track“ už odbornému asistentovi muset nabídnout smlouvu na dobu neurčitou, výsledkem může snadno být, že takových pozic bude nakonec otevíráno málo.
Přečtěte si také
Ministr školství Robert Plaga přichází s návrhem na změnu řízení vysokých škol. Domnívám se, že mohl jen oprášit promyšlený návrh, který už byl jednou na stole.
Zajišťování kvality
K tématu zajišťování kvality už jen stručně. Věcný záměr sleduje linii, která je v ČR diskutována už skoro dvacet let, ale do různých legislativních změn se promítala v míře, v jaké si to místní prostředí umělo představit.
Například konstrukce oblastí vzdělávání původně vznikla z toho, že při diskusích v letech 2008 až 2012, jejichž výsledkem byla novela z roku 2016, bylo pro naprostou většinu vysokoškolské komunity ještě úplně neuchopitelné, že by nositelem akreditace nebo předmětem evaluace mohla být vysoká škola jako celek, ačkoli jinde v Evropě už to tehdy bylo běžné. Tak se zrodily oblasti vzdělávání (něco podobného mají jen v Estonsku, ale pro účely evaluace, ne akreditace) a to umožnilo nástup institucionální akreditace, na kterém nyní staví nový věcný záměr.
Ukázalo se také, a to i v praxi po novele z roku 2016, že zdejší akademické prostředí stále hledá svoji Akreditační komisi. Když ji nemá, vytváří si ji v praxi Národního akreditačního úřadu – například prostřednictvím role zpravodajů, která by vůbec nemusela a z hlediska evropských standardů ani neměla být taková, jaká je – nebo uvnitř své vysoké školy v radě pro vnitřní hodnocení.
Změna proto podle mě vyžaduje hlavně silnější napojování českého prostředí na evropské. Hodně by mohla přinést ještě silnější profesionalizace aparátu NAÚ, aby byl skutečnou odbornou autoritou v těchto otázkách v míře, jako tomu je v jiných evropských zemích, a také intenzivnější spolupráce a mobilita odborných pracovníků NAÚ s jinými obdobnými agenturami v Evropě – a nejen se Slovenskem.
Příprava zcela nového zákona je rozhodně příležitostí odstranit řadu problémů, které české vysoké školství provázejí desítky let. Právě proto by ale neměl být výsledkem pouhé potřeby „něco udělat“. Změna governance, kariérního systému nebo zajišťování kvality musí vycházet z jasné představy, jakou odpovědnost mají jednotlivé části vysoké školy nést a jaké podmínky k tomu potřebují.
Autor: Jiří Nantl
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
