Málokdo mimo akademii tuší, jak velký je byznys akademických vydavatelství. Jeho celosvětové tržby se pohybují kolem 19 miliard dolarů, což jej řadí mezi hudební a filmový průmysl. Elsevier má ziskovou marži blížící se 40 %, což je vyšší, než u společností jako Microsoft, Google a Coca Cola.

Vědecká nakladatelství ještě stihla podchytit Open Access, který jim ubíral zisky z tradičního předplatného. Možná se ale stejně dobře již nezvládnou poprat s preprinty. Internet, Open Access a preprinty tak mohou výrazně snížit transakční náklady přenosu akademických znalostí a stát se významnou překážkou tradičního akademického publikování.

Preprintové servery

Preprinty, tedy publikace uveřejněné na preprintových serverech, jsou v mnoha oborech už relativně respektované. Studie publikovaná v BMC třeba ukázala, že sice recenzované články měly v průměru vyšší kvalitu než preprinty, ale rozdíl byl malý. V matematice jsou preprinty již často považovány za seriózní publikace.

Například ruský matematik Grigori Perelman se vzdal tradičního procesu recenzovaného časopisu a prohlásil: „Pokud někoho zajímá můj způsob řešení problému, je to všechno tam [na arXiv] – ať si o tom přečte.“ Za svůj objev publikovaný pouze ve formě preprintu mu udělili cenu ve výši milionu dolarů (ale odmítl ji převzít, stejně jako následný rozhovor s tím, že sbírá houby).

Problém preprintů a akademických žurnálů můžeme shrnout v několika bodech:

• Model recenzovaných časopisů vznikl v době před nástupem internetu, kdy měl svoji logiku. Prostor na papíře byl drahý, stejně jako náklady na distribuci. V printové éře nebylo také možné jednoduše měřit citace a přikládat jako přílohy data, která jsou pro zhodnocení kvality a rigoróznosti výzkumu stěžejní.
• To změnil internet. V souvislosti s digitální evolucí se mluví zejména o otevřeném přístupu (open access), jeho výhodách a problémech (predátorské časopisy). Ve srovnání s tím zůstává možná trochu opominuta preprintová evoluce, která je ale podobně revoluční. Tu umocnila koronavirová pandemie, která ukázala na neudržitelnost tradičního modelu v nových podmínkách (Obrázek 1).

• Krása preprintů spočívá zejména v tom, že umožňuje nejen hned zveřejnit objev, ale i v možnostech zajistit kvalitu, pokud se nastaví dobře mechanismy. Pomoci v tom mohou:

1. 1. Tradiční scientometrické techniky (na Googlu vidíme, kdo studii citoval, díky profilům můžeme poznat, zda se jedná o respektované vědce, což je asi větší garance kvality, než anonymní recenzní řízení).
   2. Otevřené i uzavřené recenzní řízení. Pokud bude u preprintů možnost přidávat recenzní posudky (autorizované např. přes ORCID), může se zapojit do hodnocení každý vědec. Je možné povolit ale i anonymní posudky a podpořit tak občanské zapojení do vědy (přes algoritmy se dají filtrovat nežádoucí spamy).
   3. Altmetrika. Díky DOI a free badge od altmetriky je možné si již teď takřka v reálném čase rozkliknout diskuze na Twitteru a vědět, co o našem výzkumu kdo píše, jak ho komentuje, popř. se sami můžeme zapojit do diskuze. Pokud by pod preprintovými články byla vidět rovnou twitterová vlákna, mohla by nahradit dřívější odborné diskuze v časopisech (zejména pokud se prosadí psaní delších komentářů na Twitter/X – či v budoucnu na jiné službě).

Tradiční recenzované žurnály mají naproti tomu řadu nevýhod, které jsou čím dál více vidět:

1. Dlouhý čas publikace.
2. Čas recenzentů. Je asi možné vznést hypotézu, že recenzní řízení dělají často ti, co nemají nic lepšího na práci (a tak možná i upadá kvalita recenzního řízení). Excelentní akademici v několika grantových projektech si asi najdou čas na recenzi článku v Nature, ale pravděpodobně ne už tolik v nepříliš významných Q1 či Q2, když z toho neplyne ni zisk, ni sláva.
3. Nekalé praktiky. Motivací recenzentů může být leckdy připsání vlastních publikací do článků aby to jim či jejich týmu zvýšilo citovanost. Stejně tak editoři časopisů mohou preferovat publikace, které citují výzkum, který vyšel v jejich žurnálech, aby jim to zvýšilo impakt faktor. A dále je tu problém vyložených predátorů.
4. Problém kategorizace výzkumu. V interdisciplinárním světě se hranice mezi obory tak stírají, že už možná ani nemá smysl hovořit o vědeckých disciplínách, ale spíše o konkrétním vědeckém článku. A není proto třeba kategorizovat výzkum podle časopisů, ale podle klíčových slov, která jsou v článku použita (a která Google vygeneruje podle relevance). Popularita obřích žurnálů možná již předznamenává, že menší specializované časopisy jsou již spíše na ústupu.

Akademičtí vydavatelé si probíhající změny uvědomují. Proto třeba Springer nedávno koupil preprintový portál ResearchSquare, který propojuje se svými časopisy (pro ilustraci, jak to vypadá odkaz, zde a zde). Reagují tak na současnou poptávku, kdy jsou recenzované publikace v akademické kariéře nezbytné, ale vědci často publikují nejdříve na preprintových serverech.

Otázkou ale je, jestli v dlouhodobém horizontu preprintová evoluce výrazně akademická nakladatelství neoslabí a neučiní z nich přežitky. Pokud totiž neziskové platformy typu Arxiv přijdou s inovacemi ve formě recenzního řízení zdarma (například automatické odesílání mailů relevantním recenzentům bez nutnosti lidské regulace), tak je opravdu otázkou, proč vůbec čekat 3 měsíce na recenzní řízení a platit APC.

Preprinty asi úplně nenahradí recenzované publikace v dohledné době. V duchu slavného rčení, že nové myšlenky se ve vědě prosadí, až nositelé starých zemřou, tak i u preprintů se bude čekat, až (jestli) zemřou ideje současného hodnocení vědy (a zda se vynaleznou a uchytí nová). Jedná se asi spíše o horizont deseti až dvaceti let než roku či dvou. Pokud ale budou současné trendy pokračovat a preprintové servery se doplní o funkcionality tradičních vědeckých časopisů, tak to může prospět celému vědeckému publikování.

Pokud to ale udělají, tak otázka v názvu článku má negativní odpověď. Akademické časopisy jako celek nezemřou, ale z preprintových serverů se stanou nové akademické žurnály.

Autor: Eduard Petiška

Příspěvky v rubrice Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje členů redakce.