Říká se, že političtí propagandisté a obchodníci s drogami nemají konzumovat vlastní zboží. Této staré moudrosti se nedržel úřad vicepremiéra Bělobrádka, a tak se při práci na Metodice 2017+ podle všeho zasnil a přenesl do časů, když již bude platit nějaký nový, zatím ovšem ani nenapsaný zákon o podpoře výzkumu. Výsledkem je několik poměrně podstatných problémů, z nichž některé se projevují už teď a další vystoupí na povrch časem.
První viditelný problém se týká toho, že úřad pro výzkum vytvořil něco jiného, než podle platného zákona vytvořit měl. Připomeňme, že podle zákona o podpoře výzkumu, vývoje a inovací je zapotřebí metodika hodnocení výsledků výzkumných organizací za období posledních pěti let, která je podkladem pro rozdělení prostředků státního rozpočtu určených na výzkum, vývoj a inovace mezi rozpočtové kapitoly, přičemž jednotliví poskytovatelé by v rámci rozdělování institucionální podpory měli použít stejný klíč, pokud nepřijmou vlastní přístup kompatibilní s některou mezinárodně uznávanou metodikou. Je třeba uznat, že některé pasáže zákona o podpoře výzkumu (jako třeba zrovna uvedené „mezinárodně uznávané metodiky“, což může být ledacos) jsou vágní a nejasné. Z textu zákona je nicméně jasné, že soudobým úkolem Rady pro výzkum, vývoj a inovace je připravit metodiku použitelnou pro rozdělování prostředků mezi rozpočtové kapitoly na základě výsledků výzkumných organizací, a nikoli organizovat komplexní hodnocení výzkumných organizací napříč státem.
Druhý problém týkající se materiálu známého jako Metodika 2017+ je, že z jeho obsahu není moc zřejmé, jak by navrhované aktivity a postupy prakticky vypadaly a významná část znalců vědní politiky otevřeně pochybuje, že by se to v prezentované podobě dalo uvést v život.
Anabáze kolem tak zvané Metodiky 2017+ ovšem není ojedinělým selháním, ale při bližším pohledu vidíme, že je vyvrcholením procesu dezintegrace vědní politiky v České republice, který se za působení současné vlády odehrává. Tedy něčeho, co je v ostrém kontrastu s deklarovanými záměry nového zákona, ministerstva pro vědu a tak dále.
V chaosu, který v poslední době ve vědní politice a zejména v její praktické administraci vznikl, různé segmenty českého výzkumu zvolily své strategie. Obnovuje se role resortního výzkumu. Ponechávám na tomto místě stranou, zda je to v principu dobře či špatně. Poznamenám k tomu ale, že na rozdíl od změny financování výzkumu v roce 2009, kdy významná část resortního výzkumu byla identifikována jako „černá díra“ a mimo jiné i tím byl motivován „kafemlejnek“ jako nástroj pro rozdělování prostředků mezi rozpočtové kapitoly podle bodů za výsledky, neproběhla nyní o této věci žádná diskuse. Ve financování resortního výzkumu však významnou roli hrají účelové zdroje přidělované resortními grantovými agenturami, které jsou v posledních letech v rozličných podobách postupně obnovovány.
Moudře se v nastalých poměrech zachovala Akademie věd, která využila pozice samosprávné organizace s vlastní rozpočtovou kapitolou, vydala se vlastní cestou co nejvíce nezávisle na zmateném a nevýkonném státním aparátu a zavedla velmi dobrý vnitřní systém hodnocení.
V závislosti na „kafemlejnku“, případně nějaké jeho zatím dost vágní náhradě, tak zůstávají především vysoké školy. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) nikdy nevyužilo legální možnosti mít vlastní politiku ohledně rozdělování institucionální podpory a dokonce některé výstupy „kafemlejnku“ přebíralo do mechanismu rozdělování příspěvku na vzdělávací činnost, takže účinky RIV bodů se v tomto resortu multiplikovaly. V posledních letech se pak MŠMT nechalo vtáhnout do „systémových“ meziresortních jednání s Bělobrádkovým úřadem, aniž by mělo vlastní strategii v mezích platného zákona a svých kompetencí. Protože tato jednání, stejně jako výsledky činnosti vládního úřadu pro výzkum, se ukazují být slepou kolejí, dopady se ve skutečnosti nejtíživěji projeví v resortu MŠMT, na vysokých školách.
Jde o problém, který sice vznikl působením vicepremiéra odpovědného za výzkum, dopadne však na hlavu příštího ministra školství. Naléhavost problému institucionálního financování výzkumu na vysokých školách bude přitom umocněna tím, že vysoké školy prošly zdaleka nejvíce ze všech složek českého výzkumu v posledních letech zásadní transformací v důsledku působení OP VaVpI, který byl završením čtvrt století kontinuálně realizované politiky státu posilovat výzkum na vysokých školách. Proto dokonce i samotný systém RIV, který v poslední době začal nabírat chronické zpoždění při zpracování evidence výsledků na úrovni státu, ztrácí schopnost odrážet zcela aktuální rozložení výkonů.
Co přesně se v realitě stane, zda „kafemlejnek“ bude formálně zrušen, nebo jen „zamrzne“, a zda by zánik současné metodiky bez plnohodnotné náhrady splňující požadavky zákona vůbec byl legální, není zřejmé. Tak či onak, MŠMT bude nuceno se k věci nějak postavit a najít funkční řešení pro institucionální financování výzkumu na vysokých školách.
Domnívám se, že nejlepší variantou, o níž by se mělo v tomto kontextu uvažovat, by bylo zavedení výzkumných záměrů vyššího řádu. Výzkumné záměry v podobě vymezení strategických výzkumných směrů v souladu se strategickými plány vysokých škol a s definováním očekáváných výsledků a jejich dopadu by mohly naplnit požadavky zákona na resortní metodiku, zejména pokud by se hodnocení uvnitř resortu inspirovalo mechanismy zavedenými Akademií věd. Kromě toho novelizovaný vysokoškolský zákon beztak předpokládá určitou vazbu mezi akreditacemi a výzkumnou činností vysokých škol, která by tím dostala pevnější a sledovatelné kontury. V neposlední řadě je pak institut výzkumného záměru v resortu MŠMT vyzkoušen, osvědčil se a aparát ministerstva je s ním obeznámen a vnitřně ztotožněn.
V podmínkách období 2017+ by ovšem skutečně muselo jít o výzkumné záměry vyššího řádu, neboť výzkumné záměry použité v minulé dekádě představovaly aktivity spíše katederního rozměru. V souvislosti s novelou vysokoškolského zákona a novým akreditačním systémem by se nabízela úvaha o použití nových vysokoškolských oblastí, ty však zhusta nekorespondují s vnitřním organizačním členěním vysokých škol na fakulty a instituty, a bez rozsáhlé vnitřní transformace vysokých škol – k níž chybí vůle i čas – by to nebylo funkční řešení. Pokud by se však použila posloupnost strategického plánu vysoké školy a navazujících výzkumných záměrů součástí vysoké školy, takto vzniklý mechanismus by měl veliký potenciál představovat na nějaký čas funkční řešení, které by umožňovalo smysluplné hodnocení vysokých škol ve výzkumu. Nově pojaté výzkumné záměry by rovněž mohly v krátkém čase absorbovat dosavadní programy udržitelnosti, které představují zvláštní prvek technicky vzato účelového, ale vlastně tak trochu i institucionálního financování.
Strategicky pojaté výzkumné záměry by poskytly prostor pro přirozenou, avšak usměrňovanou vnitřní diferenciaci pracovišť na vysokých školách podobně, jako k ní vedla první generace výzkumných záměrů v minulém desetiletí. V budoucnu by tak vznikl podklad snad i pro nearbitrárně provedenou kategorizaci vysokých škol resp. univerzit, pokud bychom v debatě došli k tomu, že ji chceme, umíme odhadnout její důsledky, a jsme připraveni ji zavést.
