facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Aplikačnímu výsledku můžeme odpustit mnohé – ale ne to, že není aplikován!

16. 3. 2021
Aplikačnímu výsledku můžeme odpustit mnohé – ale ne to, že není aplikován!

Když není výsledek aplikovaného výzkumu aplikován, je na tom stejně, jako když není teoretický výsledek publikován. Nikdy se nedozvíme, jestli k něčemu byl! Když se nevyrábí, neprodává, nekupuje a/nebo neužívá, pak není nikomu ku prospěchu.

Podobně jako článek, který výzkumná komunita nečte a necituje. Relevanci aplikačního výsledku nejlépe posoudíme konkrétně – kdo, jak, na co a jak úspěšně ho vyrábí, prodává, kupuje a užívá. I přínos článku nejlépe posoudíme konkrétně – kdo, odkud, k čemu a jak ho cituje a využívá.

Společenská relevance aplikačního výzkumu

Od kolegů z aplikačně orientovaných výzkumných organizací v technických oborech léta slyšíme nářek, že „je nezajímá uznání mezinárodní odborné komunity,“ protože „jim jde o aplikace v praxi.“ Že jejich vynálezy nemusí převratně překonávat konkurenci, hlavně že „slouží v praxi a jsou užitečné!“ Že oni vůbec „nepíšou nějaké články,“ protože „jejich vynálezy se vyrábějí, prodávají, kupují a používají, mají velký dopad na společnost, zvyšují kvalitu života, konkurenceschopnost průmyslu!“

A teď jim nová Metodika hodnocení M17+ nabízí satisfakci. V jednom ze svých pěti modulů – Modulu 1 – provádí peer review výzkumných výsledků, které si samy výzkumné organizace vyberou a do hodnocení pošlou. Ke každému výsledku také vyberou kritérium, podle kterého bude posuzován: Buď Přínos k poznání, anebo Společenskou relevanci. V technických vědách se zhodnocení Společenské relevance vyloženě hodí pro výsledky aplikovaného výzkumu. Právě u nich má smysl posuzovat, jak velkou změnu s ekonomickým nebo společenským dopadem přinese jejich využití v praxi. Jak reálně můžeme očekávat jejich uplatnění na trzích nebo v oblastech veřejného zájmu.

Člověk by čekal, že teď konečně budou aplikační výzkumníci nadšeni. Že nad M17+ zajásají organizace, které se aplikovanému výzkumu věnují zejména a dlouhodobě, třeba ty resortní. Vždyť je to jejich splněný sen! Konečně je aplikovaný výzkum hodnocen podle toho, do jaké míry se výsledky jeho výzkumu skutečně „aplikují“ a jak dobře „slouží v praxi.“ Jestli se opravdu „vyrábějí, prodávají, kupují a používají.“ Když tohle organizace ukáže a dokáže, dostane dobrou známku. A když to neukáže a nedokáže, dostane známku špatnou. Přesně tohle si kolegové z aplikovaného výzkumu přáli – a teď to mají! Takže konečně zavládla všeobecná spokojenost?

Ale kdež! Už třetí rok po sobě jsou známky aplikačních výsledků většinou špatné. Přitom jsou udělovány přesně podle definic schválených vládou v Metodice 17+. A opět je slyšet křik, že „chyba je v hodnocení!“ Tentokrát naopak slyšíme, že přece skutečnou společenskou relevanci nemůžeme chtít! Že ta se totiž „nedá ukázat,“ že se ani „nedá poznat.“ Není to ale divné? Organizace ví, že má její výsledek velkou společenskou relevanci – a právě proto se právě jím sama rozhodla pochlubit – ale přitom tu relevanci neumí ukázat a prokázat? Jak to tedy může vědět?

Mnozí jsou uraženi, že mají ukazovat, kdo konkrétně jejich výsledek vyrábí, prodává nebo aplikuje. Některé pobuřuje požadavek vysvětlit, jak vlastně na výrobce přešla majetková práva a co z toho výzkumná organizace měla. A skoro nikdo nechce vysvětlovat, jestli se konkrétní výroba či aplikace alespoň připravuje nebo chystá a co pro to sama organizace udělala a dělá. Někteří dokonce tvrdí, že „aplikace je už starostí někoho jiného“ a že „ji výzkumná organizace neovlivní, že se o ni nemusí nebo nemůže starat.“

Jenže je to jinak. Přivést dobrý výsledek ke skutečné výrobě či aplikaci je opravdu obtížné a podaří se zřídka. To ale nevadí, my přece hodnotíme jen ty – řídké – nejúspěšnější případy! Organizace k hodnocení vybírá sotva desetinu z toho, co vytvořila. Zbytek – tedy naprostá většina – se vůbec nehodnotí. Vidíme tak jenom to nejlepší, čím se organizace chlubí. Jenže když nedokáže skutečně aplikovat ani svůj nejlepší aplikační výsledek, je to zarážející – obzvláště u organizace právě na aplikační výzkum zaměřené.

A hned jsou tu další výmluvy: „že aplikační výsledek vlastně aplikován být nemusí.“ Že úplně stačí mít „aplikační potenciál.“ Jak ale posoudit, zda vynález aplikován možná někdy bude, anebo možná ne? Když ani autoři to neví a nestarají se?

I tohle je jinak. Čas je důležitým faktorem, uskutečnit aplikaci chvíli trvá. Jenže v technických oborech jde pokrok tak rychle, že co se nedostane do výroby a k uživateli brzo, nedostane se tam nikdy. Stoprocentně to platí, pokud jde o malé vylepšení a ne o převratný vynález. Metodika na časový faktor pamatuje: Vybrané výsledky se do hodnocení nemusí posílat hned, ale klidně o pár let později. Moudrá organizace dá svému vynálezu čas prokázat, co v něm opravdu je. Do hodnocení ho pošle až tehdy, kdy je jeho relevance nepochybná a snadno prokazatelná. Ideálně když už nastala – když už se výsledek vyrábí, prodává a užívá. Proč tedy mnozí raději posílají čerstvé výsledky a vyžadují uznat relevanci předem – když by ji o pár let později snadno dokázali? Není za tím spíš strach, aby se za pár let neukázalo, že je výsledek k ničemu?

Příběh

Resortní výzkum pod jedním ministerstvem dopadl v technických vědách letos takto: za 54 hodnocených výsledků mu panel navrhl jednu skvělou dvojku (prokázaný vývoz do ciziny) a 14 povedených trojek (dobrý dopad v ČR), 23 nepovedených čtyřek (pochybný dopad) a 16 zbytečných pětek (dopad vůbec žádný, výsledek zaslaný bez dokumentace, zaslaný do špatného oboru atp.). Na první pohled to nevypadá nejhůř. Když ale vezmeme v úvahu, že to je jen to nejlepší z nejlepšího, čím se nám organizace chlubí – jen desetina z cca 500 výsledků RIV - není to zrovna posvícení. Ale s tím ať si poradí ministerstvo, o tom můj příspěvek není!

Už je to třetí rok po sobě podobné a výzkumným organizacím konečně došlo, že to v Panelu 2 Engineering and Technology s hodnocením myslíme vážně. Že se nedáme obalamutit tak snadno, jako kafemlejnek. Že už nepočítáme kusy, ale posuzujeme jejich kvalitu. Že na nás neplatí bláboly o „zvyšování konkurenceschopnosti,“ neboť se ptáme konkrétně: V čem je vynález lepší než ostatní, kdo ho vyrábí, prodává, užívá, co přesně přináší firmám a společnosti.

Jak na to resortní organizace reagují? Že by se zastyděly a snažily polepšit? Ale kdež! Raději se domluvily a spustily sérii protestů. Z toho resortu jich přišlo přes padesát, jak proti konkrétním hodnocení, tak i obecných proti M17+ a tak vůbec. Z vysokých škol a z Akademie přišlo jen pár ojedinělých námitek! To je pozoruhodné samo o sobě.

I Rada pro výzkum, vývoj a inovace si po třech letech všimla, že aplikovaný výzkum v technických vědách nedopadá dobře. Bohužel až v reakci na protesty – špatná kvalita aplikovaného výzkumu ji netrápí. A tak hned přikročila k řešení a ustanovila komisi, která má zajistit nápravu! Potud správně. Jenže, světe div se, komise nenavrhuje změny, které by zlepšily kvalitu aplikačního výzkumu v naší zemi. Které by pomohly tomu, aby se výsledky výzkumu skutečně dostávaly do výroby a na trh, aby se prodávaly, kupovaly a užívaly, aby výrobcům přinášely zisky a celé společnosti prospěch! Komise dokonce ani nezkoumá, zda a nakolik proběhlé hodnocení odpovídá skutečnosti – jestli je validní a spravedlivé. Nic takového není cílem komise, ta má úkol úplně jiný. Snaží se změnit metody hodnocení tak, aby náš aplikovaný výkon lépe vypadal – aby se nemusel zlepšit a přesto dostával lepší známky! Raději to zopakuji: O lepší kvalitu a užitečnost aplikovaného výzkumu tu nejde, o té se vůbec nediskutuje. Jde jenom o lepší známky! Důvody si jistě domyslíte sami.

A jak se zdá, stížnosti byly Radou vyslyšeny, některé známky z moci úřední vylepší, a hlavně se snaží o změnu metod hodnocení. Více než odborným panelům a své poradní Komisi pro hodnocení vědy přitom Rada naslouchá ministerstvu, Svazu apod. Ještě uvidíme, jak tohle nakonec dopadne. Zatím se podívejme na ty protesty a námitky. Zamysleme se nad názory, které bere Rada vlády vážně:

Typické protesty a stížnosti

Mnohé neobsahují žádné argumenty. Autoři se jen dožadují lepšího hodnocení, ale vůbec neříkají, proč bychom ho měli zlepšit. Zřejmě nevědí, že je ve výzkumu nutné a přirozené každé tvrzení podložit konkrétními, relevantními, logickými a podloženými argumenty. Kultura některých organizací je natolik odtržena od světa, že asi neznají a nepraktikují ani základní výzkumné zvyklosti.

Často je jediným argumentem protestu, že si organizace myslí něco jiného. Jenže hodnocení zvenku potřebujeme proto, abychom se o sobě dozvěděli něco jiného, než si sami myslíme. Pokud panelista vyřadil výsledek, protože mu organizace vybrala nesprávný obor, měl by protest obsahovat argumenty, proč by výsledek do vybraného oboru patřit měl. Jen to konstatovat a urážet panelistu určitě nestačí.

Většina argumentů a informací v námitkách je pro konkrétní případ irelevantní. Když výsledek dopadl špatně, protože ho organizace zapomněla dodat, omylem dodala jiný výsledek, autorství je pochybné atp., pak je zbytečné argumentovat v námitce čímkoli jiným. Aby měl protest smysl, musí se organizace nejprve jasně postavit ke své vlastní zásadní chybě.

Hodnotitel musí použít kritérium, které pro výsledek zvolila výzkumná organice – přesně podle pravidel (M17+, s. 11). Kritérium, které organizace nevybrala, může být doplňkové, ale o známce rozhodnout nesmí. Zbytečné je protestovat proti tomu, že hodnotitel Metodiku dodržel a vybrané kritérium nezměnil. Když organizace vyžaduje porušení pravidel, Panel 2 to rozhodně odmítá!

Organizace aplikovaného výzkumu pochopitelně většinou volí kritérium Společenská relevance. Resortní výzkum stojí a padá se společenskou relevancí – s konkrétními aplikacemi výsledků a jejich viditelnými přínosy. V takových případech hodnotitelé, správně a přesně podle Metodiky, zvažují „úroveň výsledku v mezinárodním srovnání“ (M17+, s. 19). Přitom vychází ze srovnání a dat, které jim dodá organizace. Sami nic testovat a měřit nemohou. Porovná-li organizace výsledek s mezinárodní konkurencí, hodnotitel to ověří a posoudí. Když to organizace neudělá a srovnání vlastností neposkytne, hodnotitel úroveň výsledku v mezinárodním srovnání posoudí těžko. Je zarážející, když autory nezajímá, jestli je výsledek lepší nebo horší než světová konkurence. Je šokující, že většinu zaslaných výsledků žádné srovnání s konkurencí neprovází. A pokud výjimečně ano, bývá to často jen srovnání s předchozí verzí od stejného autora, v lepším případě jen srovnání v rámci ČR. Pak jsou ale zbytečné protesty, že hodnotitel dal za „úroveň výsledku v mezinárodním srovnání“ špatnou známku.

Přesně podle pravidel hodnotitelé posuzují a zvažují, jakou „změnu s ekonomickým dopadem nebo s dopadem na společnost výsledek přinese“ (M17+, s. 19). Metodika se správně neptá, jestli výsledek změnu „přinést může“, ale zda ji „přinese“ skutečně! Takové posouzení je nemožné, když pro něj organizace neposkytne konkrétní podklady. Když neukáže, jakou konkrétní změnu přinesl nebo přinese právě tento její výsledek. Když ani nenapíše, jaký je nebo bude ekonomický či společenský dopad právě této změny způsobené právě posuzovaným výsledkem.

A konečně, přesně podle pravidel, hodnotitelé zvažují, zda a nakolik je „reálný předpoklad širokého uplatnění na trzích nebo v oblastech veřejného zájmu“ (M17+, s. 19). Jak mají něco reálně předpokládat, když jim organizace nesdělí, co pro to reálné uplatnění sama dělá? Když neukáže, jestli a jak převedla práva k výsledku na výrobce či uživatele? Když ani nesdělí, kdo konkrétně to vyrábí nebo výrobu připravuje? Kdo konkrétně takový výrobek kupuje nebo bude kupovat, kdo ho používá či bude používat.

Několik protestů uvádí, že „panelista prokázal zásadní nepochopení principu ‚potenciál výsledku‘ pro průmyslové užití.“ Jenže nepochopení tu odhaluje organizace! Metodika 17+ v definici známek pro společenskou relevanci hovoří jasně: Používá formulaci „výsledek přinese změnu“ (M17+, s. 19). Žádné „mohl by přinést“, žádné „asi přinese“, ale jasně „přinese“. Vyžaduje „reálný předpoklad“ (M17+, s. 19). Reálný předpoklad nemůže být založen jen na vlastnostech výsledku. K němu musíme vědět, co už pro jeho aplikaci a uplatnění autoři udělali a dělají. Metodika připouští, že ke změně, uplatnění či dopadu dosud nemuselo dojít. Příprava ale musí být v takové fázi, že je to reálné předpokládat!

Mnohými námitkami organizace prozrazují, že vůbec nechápou, co je to patent a k čemu slouží. Jako by si zvykly, že jejich práce končí udělením patentu. Samotný akt udělení patentu rozhodně není důkazem společenské relevance! Naprostá většina patentů totiž není nikdy komercializována či realizována – a proto mají společenskou relevanci nulovou. Podle statistik to v USA platí pro 95 % patentů a ve zbytku světa je to ještě horší, uvádí se přes 99 %. U nás to bude ještě horší – tady se dlouho patentovalo jen pro kafemlejnek.

Pokud se patentuje po zralé úvaze jen to, u čeho autor očekává zisk, pak není žádná hanba, když to nakonec nevyjde. Pokud se ale patentuje jen do počtu, pro body a pochvalu nadřízených, bez oprávněné naděje na návrat vložených peněz – hanba to je a velká. A zvláště, když se zbytečné patentování platí z veřejných prostředků. Absurditu podtrhuje, když organizace pro výsledek typu patent vybere kritérium Přínos k poznání!

Ještě horší je to s registrací užitného vzoru – ta je pro hodnocení kvality výzkumu bezcenná. Registrace užitného vzoru je jenom úředním úkonem. Neprovádí se při ní vůbec žádné rešerše, a tak se nezkoumá ani to, co u patentu. Kuriózní je protest organizace argumentující „rešeršním řízením provedeným ÚPV při registraci užitného vzoru“.

Modul 1 je v M17+ určen pro hodnocení vybraných výsledků výzkumu (M17+, s. 11). Výsledek, který do výzkumu nepatří (viz definice Přílohy 4 k M17+, podrobněji Frascati Manual OECD), nemá být ani v RIV, natož v hodnocení, kde jasně dostane 5. Například „Posouzení stavu turbíny… za rok 2018“ je prostě výsledkem dobré, ale rutinní inženýrské práce a s výzkumem nemá společného nic.

V některých protestech najdeme stížnosti na kvalitu konkrétního hodnotitele či panelisty. Příčinou kritiky bývá jen to, že dal špatnou známku. Pokud hodnotitel, někdy i tentýž, navrhne známku dobrou, organizace se jí dožaduje, protože „ji navrhl hodnotitel.“ V několika případech organizace prohlásila stejného hodnotitele jednou za nekompetentního (když jí navrhl špatnou známku), ale podruhé za kvalitního (tam, kde jí navrhl známku dobrou).

Občas si organizace stěžují na to, že hodnotitelé mají různé názory a navrhují odlišné známky. Jenže to vychází přímo z principu peer-review. Kdyby tomu tak nebylo, stačil by hodnotitel jediný. Není to na škodu a neodporuje to pravidlům. Metodika M17+ s tím naopak počítá – takové rozpory řeší panelista-garant, který na to má konkrétní pravomoci a schválené postupy. Ani jedna z námitek neukazuje na případ, kdy by snad panelista své pravomoci nedodržel, přestože je z toho několikrát křivě obviněn.

Nejen mnohá Zdůvodnění významu výsledku, poskytnutá organizací, ale dokonce i mnohé námitky svědčí o naprostém nepochopení a neznalosti Metodiky 17+. Někdy to vypadá, jako by organizace dokumenty M17+ ani nečetla.

Metodice odporují i stížnosti na to, že „hodnotitelé si nevyžádali doplnění, pokud měli pochybnosti pro správné rozhodnutí,“ případně že „měli vyzvat autory k doplnění, což se nestalo.“ Hodnotitelé však postupovali přesně podle pravidel M17+, která jim jakékoli „vyžádání doplnění“ nejen neukládá, ale ani nedovoluje. Neví snad organizace, že hodnotitelé jsou anonymní? Neví snad, že kontakt hodnotitelů s organizací při hodnocení je neetický?

I další tvrzení v protestech jsou nepravdivá, irelevantní a matoucí. Jedna z organizací si stěžuje, že dostala špatnou známku jen proto, že panelisté jsou převážně z VŠ a AV. To je za prvé irrelevantní: Nejvíce námitek vznesla proti panelistovi, který je zaměstnán v resortní výzkumné organizaci, a dokonce se stejným zřizovatelem jako stěžovatel! A zbytek protestů směřuje k dalšímu panelistovi, který je sám úspěšným průmyslníkem – zakladatelem a majitelem firmy. Navíc to tvrzení není ani pravdivé – Panel 2 má opravdu významné zkušenosti s aplikačním výzkumem: Čtyři panelisté jsou zaměstnáni v rezortních výzkumných organizacích, pět panelistů jsou majitelé a/nebo statutáři firmy, čtyři jsou ve firmě zaměstnáni, dva podnikají na IČO a devět se zabývá smluvním výzkumem pro firmy. Předseda panelu je spoluzakladatelem a společníkem dvou firem. Z celkem 24 členů panelu se pouze dva aplikovaným výzkumem nezabývají, přičemž oba jsou garanty bibliometrie a vybrané výsledky nehodnotí.

Směšná je stížnost na to, že „teoretické výsledky publikované jen česky mohou stěží v kritériu Přínos k poznání dostat dobrou známku.“ Světovým jazykem je v technických vědách prostě angličtina a kdokoli chce pro své výsledky vydobýt uznání ve světě a přinést něco nového k poznání lidstva, musí to přirozeně udělat v angličtině. O výsledcích zveřejněných pouze česky se světová komunita sotva dozví, natož aby je mohla oponovat a poté třeba uznat jako přínosné. Jak může tohle zavedená výzkumná organizace nevědět, a dokonce zpochybňovat?

Jen některé námitky obsahují snad pravdivé a relevantní informace. Pokud by je hodnotitel dostal včas a úspěšně je ověřil, mohl je pro hodnocení využít. Jenže s výsledkem zaslány nebyly a přicházejí až rok po něm v protestu. Zbytečně. Metodika neumožňuje zpětně měnit známku jen proto, že si organizace po roce vzpomněla na důležitou informaci.

V ojedinělých případech bych možná sám dal trochu lepší známku než panelista, kdybych se podílel na původním hodnocení. To ale nemůže být důvodem, abych po protestu navrhl změnu. Pokud se panelista nedopustil žádné chyby a má jen trochu jiný názor než já, jeho známku vždy potvrzuji. Právě proto v M17+ panelisty máme.

Na závěr ke konkrétním námitkám zopakuji, že jsem provedl podrobnou kontrolu všech výsledků a hodnocení, kterých se námitky týkaly. Všechny námitky jsem podrobně vypořádal. Z celkem 35 námitek, předložených k Panelu 2, jsem jich shledal 33 neoprávněnými. Jen jednu námitku pokládám za oprávněnou a jedna je oprávněná částečně. Změnu známky v reakci na protesty navrhuji KHV jen v jednom případě a za tuto chybu se Panelu omlouvám. Při kontrole jsem někdy zjistil nesrovnalosti, které původní hodnocení neodhalilo. Tyto výsledky si zaslouží ve skutečnosti horší známky, než nakonec dostaly. I tady navrhuji původní známky ponechat.

Hlubší příčiny špatných známek a stížností

Zbývá se zamyslet nad tím, proč mají výsledky vybrané těmito resortními organizacemi tak často špatné hodnocení. A proč mají jejich protesty ještě horší úroveň než jejich vybrané výsledky. Příčiny jsou zhruba tyto:

  • Výzkumné organizace nejsou zvyklé na náročné hodnocení zvenku, a tak jsou jím překvapeny. Jenže bez externí zpětné vazby se dobrý výzkum neobejde nikde na světě.
  • Výzkumné organizace se soustředí na kvantitu více než na kvalitu výsledků. Tady je špatný vliv kafemlejnku nepochybný.
  • Když organizace mluví o aplikovaném výzkumu nebo o aplikacích výzkumu, často o skutečné aplikace – dovedené do výroby, prodeje, využití a společenské změny – jim zas tak moc nejde. Při výběru výzkumných témat by přitom měly na budoucí aplikace víc myslet a hotové výsledky pak dotahovat až do skutečné praxe. Copak jim příjmy z licencí nejsou dostatečnou motivací?
  • Výsledek je vhodné patentovat, jen když je veliká šance na budoucí zisk. Jinak je patent promarněnou investicí. Organizace tak ale nemyslí, protože si v minulosti zvykly patentovat jen kvůli patentům a bodům za ně v „kafemlejnku“. I jejich protesty odhalují, že pro ně udělením patentu práce končí.
  • Výzkumné organizace jsou odtrženy od světa a asi i od hi-tech firem. Jako by je překvapovalo, že musí každý výsledek tvrdě obhajovat vůči mezinárodní komunitě kolegů a konkurentů. Jako by nevěděly, že technický svět mluví anglicky. Měly by se raději naučit lépe své výsledky prodávat firmám a také do světa.
  • Zmatek mají i v tom, co je a co není výzkum. Každá výzkumná organizace na světě dělá kromě výzkumu i mnoho nevýzkumné práce, třeba práce inženýrské. Jakkoli je tato práce užitečná a potřebná, není to výzkum. Proto její výsledky nepatří do hodnocení výzkumu. A už vůbec nepatří mezi nejlepší výzkumné výsledky vybrané do Modulu 1. Nic na tom nemění fakt, že svou nevýzkumnou činnost organizace v minulosti za výzkum považovaly a vydávaly. Doba se změnila, jsme otevření světu, a tak musíme přijmout světové zvyklosti. Jinak nás svět předběhne.
  • Než organizace příště vyberou výsledky do Modulu 1, měly by si konečně přečíst celou Metodiku M17+, včetně Přílohy 4, a hlavně Frascati Manual OECD. Ten obsahuje všechny potřebné definice a vysvětlení. Na tomto zásadním mezinárodním dokumentu stojí M17+ i naše zákony.

Přeji všem resortním výzkumným organizacím, aby se rychle a výrazně zlepšily. Aby se rychle dostaly na světovou úroveň, a tím i našemu průmyslu pomohly dostat se na světovou špičku. Svým náročným, ale férovým hodnocením jim v tom chceme pomoct a M17+ je k tomu nevhodnější nástroj. Ale bez jejich lepší práce to nepůjde. Snad tuto možnost resortní výzkum nepromarní.

P.S.:
Všechny zde citované výroky byly napsány v oficiálních protestech výzkumných organizací anebo vysloveny při kuloárních debatách k tomuto tématu. Jejich autory tu ale neuvádím, o zesměšnění konkrétních osob mi nejde.

P.P.S.:
Tento text je výhradně o výsledcích výzkumu placeného z veřejných prostředků. Jenom ty patří do RIV a tedy i do Modulu 1. Výsledky smluvního výzkumu, dosaženými za soukromé peníze firem, se tento text nezabývá! Ty totiž posuzuje Metodika 17+ v jiném modulu – Modulu 3 – a toho se odborné panely neúčastní. Posoudit relevanci smluvního výzkumu je snazší – žádná firma ze svého nesmysly ani banality platit nebude. Jenom se musíte ujistit, že jde opravdu o výzkum a předmětem smlouvy není něco jiného – rutinní testování, pronájem místnosti, snaha dostat se ke studentům atp.

P.P.P.S.:
Část textu vychází z úvodu podrobného a oficiálního Vyjádření předsedy hodnotícího panelu 2. Engineering and Technology k podaným protestům, které jsem napsal v listopadu minulého roku a které později schválila Komise pro hodnocení vědy. Jinou reakci na toto Vyjádření jsem ale nedostal. Nikdo na něj oficiálně nereagoval, nikdo nevznesl k mým argumentů žádné protiargumenty – ani výzkumné organizace, ani ministerstvo, ani Rada vlády, a dokonce ani ona Komise, která se tím má zabývat. Už vůbec jsem nedostal žádnou omluvu za nepravdivé či nesmyslné výroky v protestech napsané. Vlastně ani nevím, jestli se Vyjádřením vůbec někdo oficiálně zabýval. Že by logické a smysluplné protiargumenty chyběly? Že by chyběla odvaha a poctivost to přiznat? Jenže do výzkumu otevřená, konkrétní, logická a férová diskuse patří. Určitě patří do výzkumu prováděného za veřejné peníze. A právě proto jsem napsal tento blog.

 

Autor: Michael Šebek, koordinátor hodnocení M17+ a předseda hodnotícího panelu 2. Engineering and Technology