Společný výzkum vysokoškolských pedagogů se studenty je samozřejmou součástí vysokoškolského vzdělávání. Proto je kvalita výzkumu automatickou součástí hodnocení kvality vzdělávání. Nejjednodušším řešením problému, který Jiří Nantl otevírá ve svém článku, by tedy bylo dávat peníze na výzkum tam, kde byla udělena institucionální akreditace na magisterské i doktorské studium...
... Ve výši podle obvyklých nákladů na tento typ studia například v Izraeli nebo v Rakousku.
Ono s článkem Jiřího Nantla lze všeobecně souhlasit, nebýt povinné antikafemlejnkové úlitby „… při vší oprávněné kritice k němu, kterou sdílím a v žádném případě nepodporuji jeho udržení či návrat…“. Autor se ovšem v původním cíli kafemlejnku mýlí. Jeho prvním cílem bylo, aby se za peníze rozdané ze státního rozpočtu na výzkum vůbec něco muselo dělat. Protože z první verze toho, co je dnes RIV, vyplynulo, že řada projektů nemá vůbec žádné výstupy. Mýlí se též v důvodech, proč kafemlejnek vysokým školám objektivně vyhovuje. V rámci vzdělávací metody společného výzkumu profesorů se studenty je samozřejmě nejcennější, když se podaří udělat společný článek s magisterským studentem, který pak nepokračuje v doktorském studiu. Takový článek se ale sotva dostane do „nejvlivnějšího časopisu“, už jen proto, že prosadit jej tam trvá i několik let, a takový mladý génius se mezitím už dávno živí prací v průmyslu. Takže se článek pošle do „obyčejného“ časopisu. Na jeho obsahu ani ceně pro vzdělávání to nic nemění.
Děkuji panu profesoru Chýlovi za sousloví „..vysloveně bibliometrická magořina..“. Ostatně s jeho článkem lze také téměř úplně souhlasit, kdyby nebylo té povinné úlitby „…To nebude problém pro Akademii věd…“. Samozřejmě, že to problém bude, je to problém pro jakoukoliv jednotku nad rámec relativně koherentního malého ústavu, který vedou pečlivě vybraní odborníci, typu ústavů společnosti Maxe Plancka. V čemkoliv větším je třeba hodnotit jednotlivé pracovní skupiny, celek jen z hlediska plnění cílů celku, ty nejsou primárně vědecké ale sociálně-politické.
Jak se vám spí, pane Danieli Münichu, u vědomí, že jste to byl především Vy, kdo způsobil zbožštění koeficientu AIS? Myslíte si skutečně, že některé obory klíčové pro rozvoj lidského poznání, nemají nárok na bibliometrickou existenci? Na univerzitách už ze 3 % potlačovány jsou.
Nesmyslnost Metodiky 17+ nepřímo vyplývá i z didaktických a sebeobhajujících článků Michala Šebka. Samozřejmě, že mnohé vykázané aplikované výsledky nebyly a nebudou aplikovány. Platí ale i, že mnohé výsledky, které byly aplikovány, nejsou vykazovány. Proč? Protože přenos technologií je v současném právním a sociálním stavu v České republice do značné míry ilegální a pro investory velmi nejistý. Tak se skutečně kvalitními výsledky nakonec jejich tvůrce uteče, jinak by se do praxe vůbec nedostaly.
Že se do diskuse, která je v lepším případě univerzitně-politická, zapojují i univerzitní úřednici, tudíž teoreticky pouzí poskytovatelé služeb vědcům, trefnost pojmenování stavu věcí panem profesorem Chýlou jen podtrhuje.
Článek o publikováni s gardedámou mimo jiné ukazuje, že z primárních bibliometrických dat zajímavé sociometrické údaje vyčíst lze. Například lze demonstrovat rozdílné chování protagonistů různých vědních disciplín. To různé chování (a) nespadlo z nebe, ale odráží různé způsoby poznávání (+) ale i získávání financí (-) v různých disciplínách, a (b) zcela vylučuje, že by se dal použít jeden model na všechny vědní obory.
Kde se v České republice bere ta neustálá snaha vytvořit centrální hodnocení všech, které vede jen k tomu, že každá další metoda má ještě mnohem více chyb než kterékoliv předchozí hodnocení? Vzpomínáte na výzkumné záměry 1999, které byly rozdělovány proporčně k množství grantů získaných ve veřejné soutěži? Takové metodě se říká rozdělování doplňkových prostředků, cizím slovem matching funds. Takový způsob rozdělování přece přirozeně zohledňoval jak výkonnost, tak finanční náročnost, jednotlivých disciplín. Stačilo dohlédnout na grantové agentury, což se dělá tak jako tak. Nic rozumnějšího si nedovedu představit. Své vysvětlení mám: Vědní politici v čele institucí (a nemnozí vědní politici etablovaní v multidisciplinárních časopisech) si nechtějí vzít svůj podíl na rozhodování. Vědní politici na univerzitách nejsou „primes inter pares“, nejlepší z rovných, první z profesorů, ale lidé zvolení masou všech, kdo se momentálně na univerzitě nebo na ústavu vyskytují, standardně politickými cestami (čest výjimkám). To opět krásně a nevědomky vyjadřuje Michal Šebek, který ve svém článku rozlišuje výzkumníky, vědce a postdoky, kteří by „… vlastně žádnou Metodiku hodnocení znát neměli..“ od manažerů, vědních pracovníků, rektorů, děkanů, ředitelů, senátorů a radních. Vědní politici vzniklí publikováním v multidisciplinárních časopisech zas vznikli tím, že v pravý čas posloužili správné gardedámě a teď jsou sami gardedámami na své úrovni (opět čest výjimkám). Ty výjimky, a činnost Národního akreditačního úřadu, pokud ustojí tlak, který ho v nejbližší době čeká, jsou nadějí pro reálné řešení.
Politické rozhodnutí, jaké vysokoškolské obory provozovat a jaké instituce vědy a výzkumu mít, za nás žádná metodika neudělá. A už bychom nějakou lepší strukturu dávno měli mít. Například Izrael vznikl v roce 1947, po mnoho následujících let byl ve válce, v roce 1977 už nikdo ale nepochyboval o vědecké kvalitě jeho institucí. Jde to ale i rychleji, a dokonce i lépe, než v Izraeli, jak ukazuje příklad Rakouska. Tam došlo k radikálně pozitivní změně během jednoho desetiletí.
Snad je na současném poměrně obecném odmítnutí výstupů Metodiky 17+ přece něco dobrého. Už snad konečně pochopíme, že se musíme postarat sami o sebe, což znamená především mít vysoké školy se skvělými přednášejícími a s výborným magisterskými diplomními pracemi. Protože ty jsou výsledkem společného výzkumu profesorů a těch nejlepších studentů. Zbytek státem financovaného výzkumu si musí svůj smysl znovu a znovu obhajovat. Stojí mu to za to? Neztrácí tím mnohem více, než by získal přímým přístupem k největším talentům, z nichž by se pak s mnohem větší pravděpodobností rekrutovali nejlepší doktorandi, docenti a profesoři, kolegové, než je tomu doposud? Nestálo by za to přehodnotit rozhodnutí z roku 1991 „ .. u Bendů v kuchyni .. “ a udělat z ústavů Akademie věd nějakou cestou vysoké školy nebo jejich součásti? Zároveň s tím přehodnotit statut a způsob vzniku univerzitních profesorů a fungování vnitrouniverzitní demokracie.
Centrální metodiky zahodit, už se s nimi ztratilo spousta peněz i času.
Autor: Dalibor Štys
