V odborné diskusi nad novou metodikou hodnocení bývají tyto otázky přitom často označovány až za nepřípadné, neboť smyslem hodnocení je přece poskytnout zpětnou vazbu výzkumným organizacím a poskytovatelům institucionální podpory. Nicméně dokonce ani výzkumnou organizaci nelze provozovat bez peněz, stejně jako nelze reálně plánovat její (slovy zákona) dlouhodobý koncepční rozvoj bez náležité znalosti očekávání, která jsou státem formulována ve vztahu k výsledkům činnosti výzkumné organizace, a bez znalosti relativně konkrétního finančního výhledu pro výzkumnou organizaci.
Celý vznik metodiky hodnocení 2017+ vykazuje jedno specifikum, které v rámci veřejné politiky představuje anomálii. Obvyklý cyklus realizace nějaké politiky vypadá v obecnosti tak, že je stanoven politický cíl, jsou implementována příslušná opatření (zde poskytnutí financování na činnost) a následně je prováděno zhodnocení, zda jsou dosahovány očekávané výsledky. Zavádění metodiky 2017+ naproti tomu jasný politický cíl od počátku nemělo, nebo jen velmi vágní a spíš procedurální (mít lepší hodnocení než „kafemlejnek“). Naopak kafemlejnek – při vší oprávněné kritice k němu, kterou sdílím a v žádném případě nepodporuji jeho udržení či návrat – jednoznačný politický cíl ve své době sledoval: odejmout historicky nárokované financování nevýkonným resortním výzkumným organizacím a koncentrovat postupně výzkum v segmentu Akademie věd a vysokých škol s následnou podporou jejich spolupráce s aplikační sférou. Takto konkrétní a operacionalizovatelný, tedy proveditelný a sledovatelný cíl národní vědní politiky v současnosti nevidím. Možná jej přinese nově zvažovaná a ne zcela transparentně připravovaná národní inovační strategie do roku 2030.
V důsledku toho, jak se věcí odehrály, nezbývá vládě nic jiného, než přesunout odpovědnost na poskytovatele institucionálního financování, tedy resortní ministerstva a Akademii věd. To je zcela legitimní, avšak v praxi bude rozhodovat odborná implementační kapacita těchto poskytovatelů. Zřejmě to nepředstavuje velký problém pro Akademii věd, která se již v předcházejícím období chovala v záležitostech institucionálního financování autonomně (a ač přísně vzato proti znění zákona, bylo to mlčky akceptováno). Rovněž „resorty“, nucené nějak zajistit chod svých výzkumných ústavů, s nimiž jim platný zákon o veřejných výzkumných institucích neumožňuje nic udělat, ani kdyby chtěly a věděly co, jsou zvyklé si poradit.
Problém to tak vlastně představuje jen pro segment vysokých škol, jediný segment zvyklý na praktikování výkonové metody financování – byť metody svými parametry a vedlejšími dopady nepříliš dobré. Z hlediska strategických rozvah se vysoké školy – rozsáhlé a vesměs vnitřně hodně členité a složité veřejné instituce – ocitají v jistém informačním vakuu. Jeho riziko spočívá v tom, že na první pohled není patrné, neboť informací dostanou vysoké školy spoustu: bibliometrické zhodnocení, postupně také hodnocení jednotlivých dalších modulů. Nicméně základní otázka, zda financování výzkumu na vysokých školách bude prováděno na principu financování podle strategických cílů, financování výkonového, nějaké jejich kombinace (a jaké konkrétně?), nebo prostě metodou inkrementálně-arbitrární, je otevřená. Pokud část vysokých škol preferuje udržení prvků kafemlejnku v novém systému, jak jim bývá podsouváno, je tomu tak podle mého názoru zejména v důsledku této existující nejistoty.
Ministerstvo školství zatím nějakou ucelenou koncepci nebo představu vědní politiky pro oblast vysokých škol nepředstavilo, z různých náznaků lze však vytušit ambici ji mít; správnější by ostatně bylo vědomí potřeby ji v rámci nového systému mít. Podstatným problémem zde ovšem bude nerozvinutý početní stav a s tím spojená nedostatečná odborná kapacita administrativního aparátu resortu. Vážně míněné strategické řízení vědní politiky v segmentu vysokých škol by prostě znamenalo nutnost mít dedikované odborně kvalifikované úředníky pro jednotlivé vysoké školy, s nimiž by tak úřad nepřetržitě a v dosti detailní podobě vedl dialog o strategických plánech vysokých škol a jejich realizaci. Tak tomu bývá v zahraničí a naše ministerstvo školství to tak má do jisté míry nastaveno v oblasti řízení investičního financování.
Nebude-li diskrepance mezi povinnostmi ministerstva a jeho vlastní úřední kapacitou narovnána, hrozí i zde, co se již stalo v oblasti vysokoškolských akreditací. Také tam byl sice zaveden nový systém, avšak nebyla vytvořena kvantitativně i kvalitativně jemu odpovídající nová úřední kapacita, a v důsledku toho se na něj velmi silně naroubovaly prvky systému starého.
Potřeba řešení je dosti urgentní. Situace, kdy nejsou známa konkrétní pravidla financování výzkumu na vysokých školách rok před plánovaným plným zavedením nového systému, je vlastně neakceptovatelná. Vytvoření smysluplné politické představy v oblasti vědní politiky pro vysoké školy a její sladění s odborně-administrativní kapacitou úřadu, případně schopností tuto kapacitu rozvinout, nepochybně je jedním z největších úkolů pro ministerstvo školství na rok 2019.
Autor: Jiří Nantl
