Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Jaroslav Miller: Mladí, motivovaní lidé jsou to nejcennější, co univerzity mají

3. 1. 2018
Jaroslav Miller: Mladí, motivovaní lidé jsou to nejcennější, co univerzity mají

Do čela Univerzity Palackého v Olomouci byl už podruhé zvolen Jaroslav Miller. Redakce portálu Vědavýzkum.cz s ním mluvila o systému doktorského studia, postavení společenských a humanitních věd a budoucnosti vzdělávání.

Na konferenci KRECON 2017 zazněl Váš názor, že řešení problému financování doktorandských studií leží především na bedrech univerzit, nikoliv státu. Můžete to upřesnit?

Naprosto si za tímto názorem stojím. Systémů financování doktorského studia v Evropě je poměrně hodně – zdaleka ne všechny jsou ale rychle a plně aplikovatelné na české prostředí. Podle mého skromného názoru by optimální model mohl spočívat v předem dohodnutém finančním partnerství státu a každé univerzity s akreditovaným doktorským studiem. Jinými slovy, univerzita by měla nést závazek přidávat vlastní finance k částce, kterou stát přispívá na každého doktoranda. Výsledkem by mohla být vyšší atraktivita doktorandského studia pro mladé vědce, vyšší motivace a relativně zajímavé a stabilní finanční ohodnocení doktoranda. Povinnost kofinancování by také znamenala, že univerzity (katedry, ústavy) by s doktorandskými studii nakládaly mnohem efektivněji a promyšleněji a nepodléhaly by pokušení přijímat na doktorská studia téměř všechny uchazeče, protože finance nejsou takzvaně jejich.

Současný stav představuje názornou ukázku brain drainu v praxi. V řadě případů totiž vede k tíživé finanční situaci doktorandů, protože univerzity dnes nejsou povinny nijak přispívat na doktorandská studia, ačkoliv mají k dispozici v podstatě bezedný zdroj ve formě stipendijního fondu, který může být ze zákona využit pouze ve prospěch studentů. Mnoho slibných magisterských studentů si tak buď další kariéru ve vědě rozmyslí, nebo je výsledkem poměrně vysoký dropout, tedy odchod doktorandů mimo akademii a vědu v průběhu studia.

Bez rozumného kofinancování tak univerzity nemohou očekávat, že získají kvalitní doktorandy. Mladí lidé pochopitelně hlasují nohama, a buď rezignují, nebo jdou za lepšími podmínkami, lepší infrastrukturou a lepším personálním zajištěním, v rámci ČR nebo do zahraničí. Právě tohle začíná být palčivým problémem, protože motivovaní a kvalitní doktorandi se stávají v českém prostředí absolutně nedostatkovým zbožím. Přitom ale představují budoucnost univerzit i kvality vědy a výzkumu v dané zemi. Němci mají pro mladé vědce přiléhavý výraz, wissenschaftlicher Nachwuchs, tedy vědecký dorost, a snaží se o něj všemožně pečovat, protože ví, že se ve většině případů jedná o investici se slibnou návratností.

Existuje tedy nebezpečí, že by české vysoké školy měly potenciálně málo vhodných kandidátů na doktorské studium?

V České republice dnes kumulativně působí řada faktorů, které ve výsledku zostřují boj o talentované a motivované mladé vědce. K nim patří například demografická situace, zastaralý systém financování doktorandských studií nebo expanze výzkumných infrastruktur, které metaforicky řečeno potřebují mladou krev. Jsme tedy v situaci, kdy ve vlastním zájmu musíme podstatně vylepšovat podmínky doktorského studia, abychom z brain drainu udělali brain gain. Univerzita, která rezignuje na slušné finanční ohodnocení svých doktorandů, se v konkurenčním boji ocitne v nevýhodě a doslova tak bude hazardovat se svou budoucností. Domnívám se, že v České republice by jistá koncentrace byla v tomto ohledu možná žádoucí, protože řada zcela podprůměrných institucí, kateder a pracovišť má akreditovány doktorské programy. Tím se kvalita doktorských studií nutně ředí.

Například Univerzita Palackého se ve svém vlastním zájmu už dávno snaží o aktivní recruitment dobrých doktorandů v zahraničí, protože český „trh“ je jednoduše přebraný. Proto musíme nabízet srovnatelné podmínky s univerzitami v západní Evropě. Například náš program Josef Ludvík Fischer PhD Scholarship cílí právě na zahraniční uchazeče o doktorská studia na UP. Jsem přesvědčen, že to je jedna z cest, jak dostat do Olomouce dostatek motivovaných mladých lidí, kteří chtějí dělat kvalitní vědu.

Motivovaní lidé jsou to nejcennější, co univerzity mají

Takže se tu opravdu bavíme o nějakém globálním trhu se vzděláním?

Bez nejmenších pochyb. Jeden příklad za všechny: Pedagogická fakulta naší univerzity má v současnosti poměrně rychle rostoucí počet čínských doktorandských studentů v oboru speciální pedagogiky. Je to proto, že v Číně jsou podobně propracované studijní programy teprve v počátcích.

Obecně jsou mladí, motivovaní lidé to nejcennější, co univerzity mají, protože bez nich nelze hovořit o smysluplné budoucnosti vědy a výzkumu. Bylo by samozřejmě naivní tvrdit, že můžeme v tomto závodě plošně konkurovat špičkovým univerzitám typu Oxfordu nebo Cambridge. Na druhou stranu, s univerzitami evropského standardu už často soutěžit můžeme a v řadě případů uspějeme. Ne vždy je to přitom otázka peněz. Česká republika má výhodu v tom, že jde zatím o stabilní, bezpečnou zemi s dobrým zdravotnictvím, dopravou i sociálním zajištěním. To všechno nám pomáhá přesvědčit mladé vědce, že má smysl jít do Olomouce, do Prahy nebo do Brna. V mezinárodním srovnání sice pořád taháme za trochu kratší konec provazu, ale jsme na tom výrazně lépe než před lety.

Nové programy na podporu postdoktorských výzkumníků

Kromě doktorandů čelí obtížím i čerství postdoktorští badatelé. Často pro ně bývá problém získat adekvátní uplatnění na pracovním trhu. Souhlasíte s názorem, že Ph.D. je jednoduše vědecký titul, který poskytuje určité dovednosti, a tím úloha univerzit končí?

Souhlasím s tím, že Ph.D. je bezpochyby vědecký titul. Druhá část výpovědi je problematičtější. Absorpční kapacita univerzit a vědeckých institucí ve světě je pochopitelně omezená. Často se stává, že i dobří doktorandi, kteří obhájí výbornou dizertaci, musí rezignovat na vědeckou dráhu, protože narazí na problém dalšího financování výzkumu. Legitimním a žádoucím řešením je jít do jiné země, rvát se o šanci a pokusit se prorazit. Riziko ovšem v takovém případě spočívá v tom, že benefity z původní investice nakonec mohou zůstat v zahraničí.

Obecně se domnívám, že pokud má doktorand vysokou motivaci a jeho výzkum vypadá zajímavě, měl by mít možnost ucházet se o další podporu, a to nikoliv nutně na své univerzitě či ve své domovské zemi, ale i v zahraničí. Roli zde hraje i ekonomické hledisko. Státy i univerzity napumpují do doktoranda (v ideálním případě) relativně hodně peněz a jejich případné zhodnocení je součástí celého příběhu. Proto podporuji myšlenku postdoktorských grantů, které ostatně přední univerzity v ČR již zavádí. Univerzita Palackého chce v roce 2018 otestovat svůj nový program juniorských grantů zatím v rámci České republiky, ale hned v dalším roce chceme výzvu inzerovat globálně, tak abychom výborné postdoky přilákali k nám, dali jim šanci a zvýšili naši konkurenceschopnost.

Ty by otestovaly schopnost mladých vědců vést samostatně výzkum, jehož výsledky by případně mohly pomoci k získání trvalého pracovního místa.

Poměrně dobře znám německé akademické prostředí. Přibližně před dvaceti lety byla situace v Německu velmi podobná. Značné množství kvalitních mladých vědců po doktorátu nenacházelo uplatnění ve vědecké sféře. Řada z nich odcházela do zahraničí, ale mnozí svůj rozpracovaný výzkum museli opustit. Docházelo tedy k poměrně výraznému odlivu mozků buď za hranice, nebo zcela mimo vědu. Problém částečně vyřešila masivní podpora tzv. junior profesorů, což je vlastně jinak definovaná postdoktorandská pozice. Tento systém pomohl nastartovat skutečnou akademickou a vědeckou kariéru stovkám mladých vědců. Našim západním sousedům se tak podařilo maximalizovat „užitek z původního vkladu“ a prospělo to výrazně německé vědě, která se drží na globální špici takřka ve všech myslitelných oborech. Tady bychom mohli hledat inspiraci. Možnosti českého rozpočtu jsou pochopitelně jiné, ale je také v zájmu univerzit mobilizovat vlastní zdroje a vysoce výběrově investovat do těch nejlepších.

Společenské vědy si často libují ve své provinčnosti

Sám jste historik. Jak se podle Vás liší postavení sociálních a humanitních věd u nás?

Zůstává smutnou skutečností, že v této zemi jsou humanitní a sociální vědy dlouhodobě chronicky podfinancovány. To je zjevné například z pohledu na tzv. koeficienty ekonomické náročnosti humanitních a sociálněvědních oborů, které se převádějí na peníze a které jsou ostudně nízké. Rovněž v rámci hodnocení vědy je procento financí na tuto vědní oblast v podstatě zanedbatelné. Pokud k tomu přidáme rétoriku státu, která jednostranně favorizuje technické obory, je synergický efekt všech těchto faktorů pro humanitní a sociální vědy doslova destruktivní. Obávám se, že současná společenská mizérie v této zemi je jedním z projevů dlouhodobého podceňování humanitního a občanského vzdělání. Žádný problém ovšem není černobílý. Společenské vědy si často libují ve své provinčnosti a řada vědců publikuje v časopisech, jejichž reputace v odborné komunitě a dosah se blíží nule. Jedním z řešení je připravit hodnocení, které bude klást vyšší nároky na výsledky humanitních a sociálních věd, ale zároveň bude motivační.

Bylo by podle Vás tedy na místě uvažovat o větší podpoře humanitních a sociálněvědních oborů z univerzitních zdrojů?

Pokud se nezmění způsob financování ze strany státu, potom takové opatření bude nutné, protože může jít o otázku přežití především tzv. malých, ale pro společnost důležitých programů. Na Univerzitě Palackého dotujeme například studium řady exotických jazyků a kultur, jejichž znalost je často klíčová jak pro českou diplomacii, tak pro firmy podnikající v těchto oblastech světa. V roce 2018 také spouštíme systém juniorských grantů pro humanitní obory, který bude dotován z vnitřních univerzitních zdrojů. Vím, že Karlova i Masarykova univerzita řeší podobné problémy a pro děkany i rektory není úplně lehké vysvětlovat dovnitř svých institucí nutnost podpory programů, které si na sebe za stávajícího systému nemohou úplně vydělat.

Internacionalizace je nutná

Byl jste podruhé zvolen rektorem Univerzity Palackého v Olomouci. Co chystáte dalšího ve Vašem druhém období v rektorském křesle? Jaké máte plány?

Pro letošní rok je hlavní cíl zcela jasný: Úspěšně v dubnu zorganizovat globální summit TimesHigherEducation, který jsme získali díky velikému nasazení pro Olomouc. Máme blahopřejné i trochu udivené reakce od našich zahraničních partnerů, kteří se nás ptají, jak jsme to dokázali, když se tyto summity většinou konají ve světových metropolích. Doufáme, že se nám díky této akci podaří více zviditelnit výzkum a terciární vzdělávání v České republice i střední Evropě na globální akademické mapě.

Jinak v průběhu čtyřletého mandátu se chci vyhnout bojům na mnoha frontách a raději se soustředit na několik vybraných priorit, které nás mohou posunout dál. Případné získání institucionální akreditace nám umožní postupně modernizovat a navzájem více propojit studijní programy napříč univerzitou tak, aby naši absolventi byli připraveni na poměrně hluboké proměny trhu práce, které nás čekají.

To platí především o výuce v pedagogicky zaměřených programech, protože se domnívám, že celý vzdělávací systém v České republice bude muset projít strukturální změnou. V oblasti vědy a výzkumu bychom rádi nastavili udržitelný systém podpory juniorských vědců, který by měl lákat do Olomouce nadějné mladé týmy z celého světa. A třetí priorita počítá s ještě masivnější internacionalizací než doposud, a to ve všech oblastech. Jsem bytostně přesvědčen, že maximální možná míra otevřenosti vůči zahraničí je podmínkou sine qua non pro úspěšný rozvoj instituce. Dlouhodobým cílem je posílení finanční autonomie univerzity. Stát se o vysoké školy moc nestará a financování celého sektoru nese rysy značné diskontinuity. Proto jsme došli k logickému závěru, že je nutné hledat vlastní zdroje příjmů tak, aby nás případné výkyvy rozpočtu v budoucnu zasáhly co nejméně.

Společnost 4.0

Dokážou podle Vás současní učitelé připravit mladou generaci na měnící se společnost?

Nepochybně ano, ale musí vědět, jaká je povaha změny, která přichází a jaké strukturální změny by měly proběhnout v celém vzdělávacím systému, včetně terciárního sektoru. Je nejvyšší čas vést seriózní a hlubokou debatu na tohle téma. Technologické změny nepřesně nazývané Průmysl 4.0 (bavme se spíše o Společnosti 4.0) budou mít bezpochyby zásadní dopad na společnost. Jedním z nich bude rostoucí důležitost flexibility a schopnosti se přizpůsobit, protože lidé budou měnit zaměstnání třeba desetkrát za život. Dnešní studenti budou často pracovat v oborech, které ještě neexistují, a naopak řada dnešních odvětví se nenávratně odebere do dějin. Školský systém bude tedy nucen pěstovat u dětí a studentů mnohem širší škálu dovedností a schopností spíše než faktografických znalostí. Až na výjimky neleží budoucnost v úzkém profesním zaměření, ale ve schopnosti flexibility, kreativity a adaptace.

Jak si představujete, že by taková změna mohla vypadat ve školské praxi?

V případě univerzitního sektoru povede vývoj nepochybně k posilování důležitosti celoživotního vzdělávání, protože trh práce bude vyžadovat vysoké adaptační schopnosti a neustálé rekvalifikace. Možná trochu přeháním, ale může se stát, že zatímco dnes se 95 procent naší výuky odehrává v klasických studijních programech s denní docházkou, za deset nebo dvacet let se může podstatná část naší klientely sestávat ze studujících různého věku zapsaných v programech celoživotního vzdělávání. Stejnou výzvu představuje podoba bakalářského studia, která je dnes v mnoha případech velice úzce zaměřena, což bych očekával spíše u magisterských programů. Měli bychom vést diskusi o šířeji zaměřených bakalářských programech s nějakým společným základem v prvním ročníku studia a s možností případně přejít na příbuzný program. Jinými slovy, bakalářské studium by mělo být v budoucnu univerzálnější a šířeji rozkročené a teprve to magisterské by mělo přinášet užší specializaci.

Diverzifikace jednotlivých vysokých škol

Nedávno vešly v platnost nové institucionální akreditace, které s možnostmi změny podoby vzdělávání na vysokých školách také souvisí. Jak se k nim staví Univerzita Palackého?

Univerzita Palackého je jednou z univerzit, které zažádaly o institucionální akreditaci už v první vlně. Žádost jsme podali těsně před Vánoci ve 22 oblastech vzdělávání. Stojíme o autonomii ve vytváření vlastních programů a chceme mít volbu v tom, jak budou jednotlivé programy vypadat. Rádi bychom také studijní programy více provázali a propojili je i s jinými vysokými školami. V současné době například vedeme velkou diskuzi s Vysokou školou báňskou v Ostravě o vysoce inovativních studijních programech, které by anticipovaly nadcházející technologické změny a přinesly inovativní know-how do Olomouckého a Moravskoslezského kraje. Vedlejším efektem (ve výsledku ovšem tím nejdůležitějším) je motivace pro mladé lidi, aby v těchto regionech zůstávali, zakládali si s naší podporou své start-upy a formovali ekonomiku směrem k budoucnosti.

Takže považujete nový systém akreditací za potenciálně přínosný?

Nová podoba akreditací nám výrazně uvolní ruce. Osobně od institucionální akreditace navíc čekám postupnou a tolik potřebnou diverzifikaci jednotlivých vysokých škol, protože každá univerzita má trochu jiné priority, jiné know-how a trochu odlišné představy o podobě vzdělávání.

Děkujeme za rozhovor!


Miller jaroslavJaroslav Miller (1971) absolvoval studium raně novověké historie na Středoevropské univerzitě v Budapešti a Univerzitě Palackého v Olomouci. Studoval komparativní dějiny také na Oxfordské univerzitě ve Velké Británii. Působil i v Kanadě a dvakrát byl stipendistou prestižní německé vědecké nadace Alexandra von Humboldta a americké nadace Andrew W. Mellona. Jako Fulbright Fellow vyučoval na Georgia College and State University v USA a v letech 2010 a 2011 zastával místo hostujícího profesora na University of Western Australia v Perthu. V roce 2012 ho velvyslanec Spojených států amerických jmenoval do funkce ambasadora Fulbrightova programu v České republice. Ve stejném roce byl jmenován profesorem historie. Od roku 2014 je Jaroslav Miller rektorem Univerzity Palackého v Olomouci. V říjnu 2017 byl do této funkce zvolen podruhé.