Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Karel Melzoch: Nové akreditace přináší svobodu i zodpovědnost

7. 2. 2018
Karel Melzoch: Nové akreditace přináší svobodu i zodpovědnost

O novém hodnocení výzkumných organizací, transferu technologií, financování české vědy po roce 2020 i institucionální akreditaci jsme mluvili s rektorem VŠCHT Karlem Melzochem, který školu řídí již druhé funkční období.

Nová metodika

Jak se díváte na novou Metodiku 2017+, která se v minulém roce začala spouštět? Co přinese? A v čem vidíte její problémy?

Já bych předně vůbec nehovořil o nějaké metodice. Můžeme mluvit pouze o hodnocení vědy, protože já v tom žádnou metodiku rozhodně nevidím. Ona „metodika“ už udělala takových kotrmelců, které půjde jen těžko napravit. My jsme se z určitého systému hodnocení, ať už byl „kafemlýnek“ jakýkoliv, dostali spíše do systému nehodnocení. V tento okamžik nemáme hotové ani hodnocení 2015, 2016 a už bychom měli mít hodnocení 2018? Těžko.

Roli v tom určitě hrála i Sekce pro vědu, výzkum a inovace při Úřadu vlády pod vedením místopředsedy Bělobrádka. Díky panu náměstku Marksovi jsme totiž kompletně anulovali předchozí systém a sklouzli o několik let zpátky.

Kde vidíte hlavní přešlapy Sekce?

Já si myslím, že je to celková činnost toho bývalého úřadu. Buď šlo o problematické výběrové řízení na hodnotitele, nebo na výpočetní systém a podobně, nebyly to šťastné kroky. To si řekněme na rovinu. Problém je právě i nová metodika. Pokud chceme „cosi“ hodnotit, tak musíme mít dobrá podkladová data. Pokud nejsme schopni věrohodně ta data sesbírat, nelze se bavit o hodnocení.

Podle mě je navíc úplně špatně, že by se měly hodnotit jednotlivé typy výzkumných organizací v rámci rezortů, totiž, že každý rezort si bude hodnotit pouze své organizace. Výsledky, které vzniknou na univerzitách, by měly být hodnoceny stejně, jako když vzniknou v nějakém výzkumném ústavu, zdravotnickém zařízení, knihovně či muzeu. Je nemyslitelné, aby ten samý výsledek byl hodnocen různě a byla mu připisována různá váha.

Financování české vědy po roce 2020

Jste členem Pracovní skupiny pro strukturální fondy v rámci České konference rektorů. Otázka, co bude s českou vědou, jak se bude financovat po roce 2020, visí ve vzduchu. Jaké vidíte možnosti vysokých škol v tom, jak v budoucnu financovat svůj výzkum?

Česká republika možná trochu zapláče. Některé instituce si totiž bez pochyb zvykly na plynulý přísun peněz z těchto zdrojů. VŠCHT jako pražská instituce tolik prostředků v minulých programových obdobích nezískala, tudíž se nás to příliš nedotkne. Problém je navíc i v administrativní zátěži, kterou s sebou evropské peníze nesou. V posledním programovém období, ve kterém jsou zahrnuty i pražské vysoké školy a výzkumné instituce, se administrativní podmínky žádným způsobem nezlepšily. Ba naopak, spíše se zhoršily. Jsou výrazně víc omezující. Je ale pravda, že se díky evropským penězům významně změnila vědecko-výzkumná mapa ČR.

Pokud tomu rozumím správně, tak vás jako VŠCHT ta ztráta tolik bolet nebude?

Ne tak úplně. Pokud vezmeme příklad VŠCHT, tak se samozřejmě snažíme čerpat evropské peníze. Na druhé straně VŠCHT s těmito penězi nikdy tolik nepočítala. Máme poměrně bohaté grantové aktivity v rámci ČR i aktivity v dalších programech EU. Proto si myslím, že my nejsme příliš reprezentativní vzorek ČR. Jsou tu lokality, které v minulých letech čerpaly významný podíl evropských peněz a další finanční prostředky potřebují a budou potřebovat na udržení provozu svých center. Ty jsou na tom pochopitelně jinak a ta ztráta je může bolet daleko víc.

Jaké jsou možnosti, jak zmíněný propad ve financování překonat? O jakých nástrojích by se třeba v řízení vědeckých institucí mělo uvažovat?

To je spíše otázka celkového strategického pohledu na financování vědy, výzkumu a inovací. Kolik bude čerpáno ze státního rozpočtu? Jaký bude příspěvek podniků, firem? To zdaleka nemusí být jenom soukromý sektor, může jít i o firmy se státní účastí. To jsou otázky, které si do budoucna musíme klást.

Prvním aspektem, který je třeba do budoucna zlepšit, je snaha o využívání dostupných evropských zdrojů. To znamená daleko větší aktivity v oblasti evropských a mezinárodních programů. Čísla naznačují, že ČR do společného balíku EU v oblasti financování vědy a výzkumu více přispívá, než z něho získává. Prosím nezaměňovat se strukturálními fondy EU pro sociální a regionální rozvoj, tady jsme zatím stále čistí příjemci.

Pak je tu záležitost národních zdrojů. Na jednu stranu jsou vysoké školy i celý výzkum hluboce podfinancovány, na druhou stranu je ale i problém s přerozdělením peněz. Dnes je nemyslitelné, aby v každém kraji, neřkuli okrese, když přeženu, nebyla výzkumná univerzita. Od toho to všechno plyne. Mnoho problému by vyřešilo, kdyby tu byla podporována určitá exkluzivita a špičková pracoviště by měla jiné finanční podmínky. Shrnul bych to tak, že prostředků je málo, ale ještě přes to jsou špatně distribuovány.

Transfer technologií

Ve financování univerzit se také klade čím dál větší důraz na aplikovaný výzkum, transfer technologií, znalostí a spolupráci se soukromým sektorem. Jak se v tomto směru daří VŠCHT?

Myslím, že se nám daří. Jako Vysoká škola chemicko-technologická v Praze máme v názvu ono slůvko „technologická“, což implikuje, že technologiím se skutečně věnujeme. Dlouhodobě máme dobrou spolupráci s řadou firem. Snažíme se, abychom pro firmy byli atraktivní a nabídli jim něco užitečného. Firmy v otázkách výzkumu pochopitelně postrádají filantropický přístup. Rozhodně nebudou financovat něco, jen proto, že je to zajímavé nebo užitečné pro společnost. Jsou ryze pragmatičtí. Ale řada našich vědců je schopná těmto firmám potřebné výsledky zabezpečit. Důležité je, že s řadou firem máme trvalou spolupráci.

Máte na to zvláštní oddělení, které se zabývá transferem?

Máme oddělení vědy a výzkumu a v současné době jsou tam lidé, kteří mají na starosti i transfer technologií a know-how. Navíc jsme vybudovali i Technopark Kralupy, což je naše menší afiliace mimo Prahu zaměřená na komerční aplikovaný výzkum. Tam máme samozřejmě odborníky, kteří se transferem aktivně zaobírají. Zároveň v současné době probíhá vážná diskuze o restrukturalizaci a vzniku projektového oddělení, které by obhospodařovalo grantové i transferové aktivity.

Tvoří příjmy z transferu významnou část rozpočtu VŠCHT?

Určitě tvoří. Ať už jde o příjmy z vedlejší hospodářské činnosti a řadu dalších titulů a zdrojů, například projekty TAČR za přímé spoluúčasti soukromých firem. Díky spolupráci s privátním sektorem získáváme prostředky, ze kterých je možné podporovat rozvoj naší vysoké školy, podporovat schopné studenty a mladé akademické pracovníky, tedy řadu činností, jejichž financování nemáme dostatečně pokryté z veřejných zdrojů na vzdělávání nebo z grantových prostředků.

Institucionální akreditace

Institucionální akreditace přináší výrazné změny do českého systému vysokého školství. Jaká rizika, a naopak výhody sebou tato změna podle vás přináší?

Obecně jde o posun k větší svéprávnosti vysokých škol. Za svůj osud si budou víc zodpovídat samy. Pokud vysoká škola získá institucionální akreditaci, tak se de facto dostane na úroveň bývalé akreditační komise – deset let si bude mít možnost rozhodovat o svých studijních programech sama. Na jednu stranu získává určitou svobodu, na druhou stranu je to i obrovská zodpovědnost. Pokud rozhodnutí, která udělá, nebudou zrovna šťastná, ponese si vážné a dlouhodobé důsledky. Vysoké školy se tak musí chovat hodně rozvážně a seriózně.

A otvírá to podle vás i nějaké nové příležitost k posunu v českém vysokém školství?

Myslím, že ano. To je samozřejmě otázka pojetí na konkrétních vysokých školách. K pozitivům určitě patří nové možnosti interdisciplinarity, zvlášť pokud škola získá akreditaci na víc oblastí vzdělávání. Nový systém poskytuje svobodu a určitou variabilitu. Vysoké školy tak mohou výrazně rychleji a pružněji reagovat na technologický pokrok či vznik nových vědeckých oborů.

Zároveň to sebou přináší nutnost diskutovat o kvalitě jednotlivých programů. Řada fakult byla v těchto otázkách doposud hodně autonomní, a tak například i na VŠCHT byly mezi fakultami i jednotlivými programy překryvy a duplicity. Teď může dojít k nápravě, k určitému zeštíhlení.

Dá se tedy podle Váš uvažovat o tom, že institucionální akreditace přinesou vysokým školám šanci k větší sebereflexi?

Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo. Samozřejmě je to na zodpovědnosti jednotlivých univerzit. Na druhou stranu je tu záležitost, o které se příliš nemluví. Jde o velikou administrativní i ekonomickou zátěž, kterou institucionální akreditace univerzitám přináší. V případě akreditace jednotlivých studijních programů nese hlavní břemeno Národní akreditační úřad. Nyní ale vysoká škola, která získá institucionální akreditaci, bude muset zajistit celý proces interně sama. To jsou nemalé finanční výdaje. V případě velkých univerzit odhaduji, že výdaje budou až několik desítek milionů ročně, především na zaplacení kvalitních odborníků, kteří se o akreditace budou muset starat.

Pro většinu škol to totiž znamená vytvořit kompletně nový systém i administrativní aparát, který bude sbírat a vyhodnocovat potřebná data. Z toho titulu říkám, že institucionální akreditace je poměrně drahá záležitost.

Jaké plány máte s institucionální akreditací na VŠCHT?

VŠCHT plánuje podávat institucionální akreditaci v letošním roce. Chceme získat dvě oblasti vzdělávání – chemii a potravinářství.

Rozvoj VŠCHT

V jednom rozhovorů jste kdysi řekl, že VŠCHT připomíná brontosaura. Kam se podle Vás VŠCHT posunula v posledních letech a co dál plánujete jako rektor?

To přirovnání k brontosaurovi se snažilo popsat, že někdy jdou změny opravdu těžce a pomalu a i přesto, že VŠCHT je jednou z těch menších univerzit v ČR. Pořád jde o v mnoha aspektech konzervativní instituci. Což není nutně špatně. Co se povedlo? Myslím si, že věda na VŠCHT se opravdu zabývá tématy, která skutečně hýbou současným světem. V určitých oblastech jsme se dostali na špici.

O jaké obory jde?

Například o nanoroboty, vodíkové technologie, bezpečnost potravin či životní prostředí. Povedlo se nám nastartovat postupnou změnu kvality prostředí. Snažíme se postupně, byť bez přehnaně vysokých evropských prostředků, rozvíjet VŠCHT uvnitř, investujeme do vybavení a do infrastruktury. Co nás aktuálně velmi trápí, to jsou velmi omezené prostorové možnosti. Kromě Technoparku v Kralupech máme prostory jen ve dvou historických budovách v Dejvicích.

Existují nějaké plány na řešení tohoto problému?

V současné době nám na aktuálně prováděné vzdělávací a vědecko-výzkumné činnosti chybí řádově 40 % plochy tak, abychom byli konformní se standardy, které jsou zcela běžné v okolním světě, a to nejen v západní Evropě, ale dnes i v jihovýchodní Asii. Na další rozvoj budeme tedy nutně potřebovat více prostoru. Krásné historické budovy školy byly plánovány na jiné počty studentů a jinou přístrojovou zátěž. Největší nedostatek máme v pracovnách zaměstnanců a sociálních místnostech - v hygienických smyčkách, bufetech a podobně. Na škole také nebylo v minulosti počítáno ani s vyloženě sociálními prostory a zázemím pro studenty, ty nám z větší míry supluje Národní technická knihovna.

Počítáme s tím, že bychom se v první etapě mohli rozšířit do naší budovy B ze strany Zikovy ulice, kde zatím sídlilo ČVUT. S bývalým rektorem ČVUT prof. Petrem Konvalinkou jsme se domluvili na postupném předávání jimi nevyužívaných prostor zpět VŠCHT a v této záležitosti již učinili i prvé reálné kroky. Nicméně i toto rozšíření naše problémy příliš nevyřeší. V dalších etapách uvažujeme o nové vestavbě ve dvoře budovy B a stavbě nové výukové a administrativní budovy na Vítězném náměstí. Takže to jsou určité velmi ambiciózní plány, samozřejmě je to především otázka peněz.

Existuje nějaký časový horizont těchto změn?

Na ně už teď bylo pozdě. Časový horizont se ale obtížně odhaduje, ve hře je mnoho faktorů. Nejaktuálnější se teď zdá právě vestavba do dvora. Pokud by se to podařilo, tak bychom postupnými kroky mohli do roku 2020 až 2030 naši situaci výrazně zlepšit. Já tomu věřím, že ano. Je to ale běh na dlouhou trať, žádný sprint.

 

Děkujeme za rozhovor!


melzochKarel Melzoch je český biotechnolog a od ledna 2012 rektor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Od roku 1984 působil na VŠCHT jako vědec a pedagog, zaměřuje se především na biotechnologie, aplikovanou mikrobiologii, bioinženýrství a separační procesy. V letech 1997 až 2006 byl proděkanem pro vědu a výzkum na Fakultě potravinářské a biochemické technologie, v letech 2006 až 2011 zastával na téže fakultě pozici děkana. K tomu mezi lety 2002 a 2011 vedl Ústav kvasné chemie a bioinženýrství VŠCHT v Praze. Je autorem a spoluautorem několika odborných knih, řady článků a odborných sdělení. Koordinuje a podílí se na řešení řady tuzemských a zahraničních grantů.