Od stadia povědomí, že zde jsou společenské požadavky týkající se nového nebo lepšího uspokojení potřeb nebo směřující k vytvoření inovace, až po její průmyslovou výrobu dochází zpravidla k jednotlivým fázím vývoje nové techniky. Přestože se tyto fáze často vzájemně prolínají, lze je mezi sebou odlišovat, a to i z pohledu kvality odpovídající činnosti. Podle běžných přístupů při řešení technických úkolů se postupuje zpravidla tak, že se hledá potřebné řešení na základě poznání stávajícího stavu techniky, případně jeho vhodným přizpůsobením konkrétním podmínkám. K technickému tvoření se přistupuje teprve tehdy, když nelze zadaný úkol tímto způsobem vyřešit.
Fáze vlastního vytváření nové techniky spočívají ve vyřešení určitého technického problému zpravidla v rámci výzkumu a vývoje. Jsou ovlivněny obecným stavem poznání, rozvojem techniky a ekonomickými podmínkami. Navazují na dřívější poznání jevů a zákonitostí světa, které samy o sobě existují nezávisle na lidském poznání, ale pro jejich využití jsou nezbytné objevy těchto skutečností, k nimž obvykle dochází v rámci základního výzkumu. Ten se soustřeďuje zejména na teoretické práce k získání znalostí o podstatě jevů a vysvětlení jejich příčin. Následuje aplikovaný výzkum, který poznatky předchozího bádání rozvíjí a přizpůsobuje praktickému zavádění a zdokonalování nové techniky. V optimálním případě plně využívá veškerých dosavadních poznatků a svojí tvůrčí činností směřuje k jejich dalšímu zvelebování. Vývojové práce směřují zpravidla ke konkrétním cílům, jejichž součástí je zdokonalování a optimalizace dříve vytvořených technických řešení. Například zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací definuje výzkum a vývoj jako systematickou tvůrčí práci konanou za účelem získání nových znalostí nebo jejich využití.
Vynalézání je speciální řešení otevřených technických problémů, které nelze řešit jen na základě poznatků obsažených již v dosavadním stavu vědy a techniky postupem logického usuzování pomocí běžných znalostí. To ostatně vyplývá již ze samotného pojmu „problém“. Jedná se často o obtížnou otázku, která se nabízí k řešení, přičemž výsledek je nejistý, tedy problematický. Podobně v případě analýzy pojmu „řešení“ docházíme k závěru, že jde o pojem, který vyjadřuje úsilí směřující ke vhodné úpravě či uspořádání stávajícího stavu nebo vytvoření něčeho nového, co vyhovuje určitým požadavkům.
V případě vynalézání jde o úlohy, které nejsou plně určeny všemi podmínkami, na jejichž základě lze problém nebo úlohu logickou úvahou pomocí běžných znalostí vyřešit. Vyznačují se neurčitostí i ve svém zadání. Z hlediska objektivního stavu techniky nejsou pro požadovaná technická řešení k dispozici veškeré potřebné vědomosti a teprve využitím zvláštních schopností je možné požadovaný úkol splnit. Důsledkem toho je, že zpravidla nemají jednoznačné řešení. Pro vynalézání je charakteristické, že nové potřebné znalosti musí získat sám vynálezce jako svoje vlastní poznání nebo zjištěním nových souvislostí technických prostředků nebo operací, které dosud nebyly k danému účelu použity a které se projevují vzájemnou interakcí. Teprve správná analýza stávajícího stavu techniky spojená se vzděláním a zvláštním stupněm představivosti a intuice tvůrce může vést k originálním řešením, která mohou být předmětem průmyslověprávní ochrany v případě, že splňují právem stanovené podmínky.
Než se dojde k vynálezu, zpravidla jde o složitý proces postupného vytváření hypotéz, na kterých by mohlo být technické řešení založeno, jejich myšlenkové ověřování a zavrhování. Právě v těchto případech se jedná o technickou tvůrčí činnost, kdy dochází k překračování dosavadních hranic poznání a výsledkům, které jsou v porovnání se stavem techniky nezřejmé. To ovšem nevylučuje možnost, zejména u nadaných a vzdělaných jedinců, dospět k takovým výsledkům intuitivně, metodou pokusů a omylů nebo zcela náhodou. Za charakteristické prvky vynalézání je možno považovat hledání, zkoumání a ověřování příčinných vztahů v technické oblasti vedoucí k překvapivým výsledkům, které nelze získat pouhou dedukcí či běžným odvozováním ve vztahu ke stavu techniky. V rámci skutečného vynalézání jde o proces účinné kombinace schopností a umu tvůrců se znalostmi, které je nutné nejenom získat či nabýt, ale i je neustále podporovat, rozšiřovat a obnovovat dalším studiem, zkoumáním a poznáváním relevantních zdrojů. Přitom v rámci vynalézání jde o výsledek, který pro získání patentové ochrany musí být z celosvětového hlediska nový a současně musí vykazovat i dostatečný stupeň vynálezecké činnosti či nezřejmosti.
Naproti tomu u běžné konstruktérské práce či při vytváření technologických postupů zpravidla postačuje, aby na základě stávajícího poznání byl vyřešen souhrn konkrétních požadavků a okolností skutečného výrobku nebo technologie. Většinou se tak řeší uzavřené technické problémy, kde jsou již veškeré potřebné systémové předpoklady známy a podstata spočívá v jejich účelném organizování, dimenzování a obdobných úpravách. Nicméně i v těchto případech obvykle dochází k vytvoření nových řešení. Ta se ale od vynálezů odlišují právě nedostatkem vynálezecké činnosti, která je nutnou podmínkou patentové ochrany.
U vynálezu jde zpravidla o jedinečný abstraktní předmět, který je charakterizován takzvanými podstatnými znaky, jimiž se vynález liší od stávajícího stavu techniky a které současně zajišťují technický účinek vynálezem deklarovaný. Právě tyto podstatné znaky jsou obsahem patentových nároků u patentů a nároků na ochranu u zapsaných užitných vzorů. Obvykle se v případě vynálezu jedná o technické řešení spočívající v nové, nezřejmé a zvláště výhodné alternativě v rámci stávajícího stavu techniky nebo o řešení problému na zcela novém principu s lepšími parametry, než vykazuje stávající stav techniky.
Vzhledem k tomu, že se dosud nepodařilo nalézt vyčerpávající pozitivní vymezení pojmu „vynález“, použil i český zákonodárce ve světě obvyklého negativního vymezení tohoto pojmu s tím, že přímo v zákoně uvádí pouze demonstrativní, tedy nikoli vyčerpávající výčet nejtypičtějších případů, které nevyhovují této podmínce. K udělení patentu je však třeba splnit i procesně právní podmínky – tedy podat patentovou přihlášku obsahující předepsané náležitosti u Úřadu průmyslového vlastnictví, zaplatit poplatek a další.
Karel Čada
Text je zkráceným výňatkem z publikace CHRÁNIT / NECHRÁNIT, to je otázka.
