Posouvání vnějšího času je problematické pro náš vnitřní časový systém. V mozku savců sídlí centrální hodiny v tzv. suprachaismatických jádrech. Ta jsou strategicky umístěna nad křížením optických nervů a přijímají tak informaci o vnějším světle, kterou dále posílají do celého organismu.
Přenastavení vnitřních centrálních hodin na nový – letní nebo zimní – čas trvá průměrnému zdravému člověku jeden den. Nicméně hodiny v ostatních orgánech, například v zažívacím traktu, potřebují delší dobu, protože nejsou světlem řízeny přímo. Tento nesoulad jednotlivých vnitřních hodin vede k problémům se zažíváním, které často přetrvávají i poté, co se naše centrální hodiny již přizpůsobily novému času. Náročnější adaptaci mají vnímavější jedinci, nemocní a staří lidé, těm může přenastavení na nový čas trvat i více dní. Nemluvě o malých dětech, kterým koncept střídání času lze vysvětlit jen stěží.
Přestože by naše vnitřní hodiny běžely i v konstantních podmínkách, tedy ve stálé tmě, nebyla by v takovém případě jejich perioda 24 hodin. Abychom žili svůj život v souladu s periodou, s níž se otáčí Země kolem své osy, musíme svoje vnitřní hodiny každý den seřizovat. To se děje právě pomocí vnějšího světla.
Menší část populace má svou vnitřní periodu kratší a ve stálé tmě by se tak každý den o několik minut předbíhala, tito jedinci se označují jako skřivani a preferují časnější dobu usínání a vstávání. Je pro ně tedy žádoucí se večer více osvětlovat, aby své vnitřní hodiny zpozdili, což v urbanizované společnosti nebývá problém.
Většina populace má ale vnitřní periodu delší než 24 hodin a má přirozeně tendenci se zpožďovat. Ti se označují jako sovy a raději si ráno přispí. Pro vnitřní hodiny sov je klíčové, aby ráno do jejich hodin doputovala zpráva, že venku je den, tedy aby byli ráno vystaveni dennímu světlu a jejich vnitřní hodiny měly možnost se předběhnout. To se přirozeně v zimních měsících děje obtížně a jestliže navíc přecházíme na letní čas již v březnu, prodloužíme sovám období, kdy musí ráno vstávat do tmy a nemohou si tak seřídit svoje vnitřní hodiny slunečním světlem a podávat očekávaný pracovní/studijní výkon. Letní čas navíc v průběhu přirozeně dlouhých letní dní jen umocní situaci, kdy náš cirkadiánní systém dostává dlouho do večera informaci o tom, že je den.
Vědecká expertíza pro politické rozhodnutí nestačí?
Tyhle poznatky mají chronobiologové již několik desetiletí a soustavně se je snaží popularizovat pro širokou veřejnost, s cílem zrušit letní čas. Ten se u nás znovu zavedl v sedmdesátých letech, v roce 2001 byl sjednocen napříč Evropskou unií. Nyní již nemá téměř žádné ekonomické benefity, zato má spoustu neblahých dopadů na naše zdraví, včetně toho psychického.
V průběhu let se objevilo několik slibných iniciativ, které se pokoušely toto stanovisko podložené množstvím vědeckých výsledků prosadit. To se však stále nedaří, a to i přesto, že shoda na zrušení střídání času panuje nejen u odborné veřejnosti, ale také mezi běžnou populací.
Asi nejblíže kýženému výsledku byla celoevropská iniciativa v roce 2019, která měla snahu střídání času zrušit v celé Evropské unii a sjednotit tak čas ve všech členských státech. Tomu předcházely v roce 2018 výzkumy veřejného mínění v jednotlivých členských státech, do kterých se zapojilo přes 4,5 milionů respondentů a 84 % z nich se vyjádřilo pro zrušení střídání času, v Česku se pro agenturu STEM/MARK vyslovilo pro zrušení 70 % dotázaných, přičemž nejvíce vadí střídání času starším lidem.
Přesto se na půdě Evropského parlamentu nepodařilo najít shodu a změnu prosadit. Problém byl především v tom, že se nepodařilo sjednotit názory jednotlivých členských států. Některé státy na základě šetření mezi populací chtěly letní čas, jiné zachovat střídání. „Bohužel je celá otázka řešena více populisticky než vědecky – tj. formou referend, která ovšem nejsou kvalitně komunikována s odbornými argumenty,“ říká Alena Sumová z Fyziologického ústavu AV ČR, která se chronobiologií zabývá po celou svoji kariéru a byla přítomna při projednávání této problematiky a postoje ČR v Senátu ČR.
Do slibného projednávání potom vstoupil brexit a následně i pandemie covidu. Následně se tak termín posunul na rok 2021. Od té doby se však evropští politici k tématu změny času již nevrátili a celá snaha tak zatím vyšla do ztracena. „V současnosti jsou mnohem žhavější témata, která se musí na evropské úrovni řešit,“ dodává Sumová.
Co je rozhodující? Názor veřejnosti nebo odborníků?
Při zběžném pohledu na výsledky výzkumů veřejného mínění se zdá, že informace o tom, že střídání a posuny času jsou škodlivé už je ve veřejnosti všeobecně známá a také žitá. Nicméně – a tady možná narážíme na zásadní problém – větší část respondentů v Česku si přála ponechat letní čas. Pro zachování toho přirozeného, tedy zimního, bylo jen 24 % odpovídajících.
Pochopit tuto odpověď nám pomůže předchozí vysvětlení o vnitřní periodě. Protože většina populace v produktivním věku v České republice jsou spíše sovy, je pro nás příjemnější ono delší večerní světlo, které našim zpožďujícím se hodinám a preferenci aktivity v pozdějších hodinách vyhovuje.
Zároveň nám ale tohle dlouhé světlo večer škodí. Pokud bychom totiž zavedli letní čas natrvalo, vstávala by většina lidí do tmy celoročně. Podle průzkumu STEM/MARK by naopak zimní čas umožnil alespoň v letních měsících vstávat naprosté většině populace do práce za světla. Z výzkumu také vyplynulo, že u starších jedinců naopak převažuje preference pro zimní čas. Je to dáno také tím, že naše preference doby spánku se proměňuje s věkem a starší lidé a malé děti jsou spíše skřivani. Pro dosažení shody mezi veřejností a odborníky na tom, jaký čas určit jako neměnný, je klíčová jednoznačná komunikace expertních poznatků směrem k veřejnosti. A možná častěji než dvakrát ročně, a to alespoň do doby, než politici znovu zasednou k jednacímu stolu.
Autor: Vědavýzkum.cz (VL)
