„Naše komunita je magnetem pro ambiciózní, brilantní studenty z celého světa. A máme fakultu s mnoha možnostmi výzkumu,“ říká George Daley.

„Má návštěva a rozhovory s kolegy mě povzbudily k tomu, abych pracoval na vytvoření spoluprací s Univerzitou Karlovou. Je to něco, co budeme rozvíjet,“ řekl magazínu Forum děkan George Q. Daley, jenž koncem osmdesátých let pracoval v laboratoři držitele Nobelovy ceny Davida Baltimora.

Daley má přes 64 tisíc citací a Hirschův index 118, přesto vystupuje laskavě, pokorně. Především medičkám a medikům přednesl v Praze brilantní řeč na téma Kariéra v akademické medicíně: Hematologie a Harvard. Zcela zaplněný sál lidmi, kteří si místa rezerovali předem, opakovaně rozesmál. 

Děkan Daley byl mile osobní, když promítal snímky ze svého dětství a vzpomínal, jak se coby mladík z čtyřtisícového městečka dostal ke stipendiu na jedné z nejlepších škol světa. Byl seriózní, když do auditoria vzkázal, že „medicína a věda jsou hybnými silami mezinárodní diplomacie“. A byl vysoce inspirativní, když vyprávěl o svém výzkumu kmenových buněk, o precizní „genetické“ medicíně, potenciálu ve využití umělé inteligence (AI) v lékařství anebo o hematoonkologických tématech.

„Velice děkuji panu děkanovi Daleymu za excelentní a inspirující přednášku, kterou nám dnes dopřál,“ ukončila intenzivní hodinu s vědcem světového jména rektorka UK Milena Králíčková, jež v rámci Fulbrightova stipendia působila též v nemocnici při Harvardově univerzitě (1998 až 1999).

Spolu s kolegy z 2. lékařské fakulty UK, s děkanem Markem Babjukem, s proděkanem pro výzkum Tomášem Kalinou a profesorem Janem Trkou z tamní laboratoře CLIP (Childhood Leukaemia Investigation Prague), či s Janem Konvalinkou, někdejším prorektorem UK pro vědu a výzkum a nynějším ředitelem ÚOCHB AV ČR, pak ještě debatovali anebo jednali přímo v rektorčině pracovně. Čas si profesor Daley udělal i na magazín Forum, přičemž zopakoval, jak moc se mu na Univerzitě Karlově a v historické Praze líbilo.

Děkujeme vám za vynikající přednášku. Bylo hezké vidět, jak moc lidí o ni mělo zájem a kolik přišlo mladých posluchačů. Sám jste úvodem zmínil, že jste byl i trochu překvapený, jak mezi nimi převažovaly ženy. Jaký je nyní poměr žen a mužů u vás na Harvard Medical School?

Blížíme se k šedesáti procentům žen. Myslím, že to loni bylo 58,2 procenta a je to v medicíně úžasný vývoj. A přesto jsem stále znepokojen, když se dívám na vývoj kariéry směrem k profesuře: ač jsou našimi nastupujícími docenty z poloviny ženy, co se týče řádných profesorů už jich je pouze 35 procent. Takže jsou tam stále sociální bariéry. I v tak velmi progresivní společnosti, jakou jsou USA, máme stále většinová očekávání, že většina povinností spojených s péčí o děti připadá na ženu. Musíme rozvíjet větší podporu péče o děti. Musíme mít větší očekávání od mužů, že se budou podílet na této odpovědnosti. Proto poukazuji na to, že moje žena je mým životním partnerem, byla i plnohodnotným akademickým pracovníkem, a myslím, že se o zmíněnou odpovědnost dělíme. Rosteme, vyrůstáme spolu.

I tuzemské vědecké prostředí řeší, jak podporovat ženy – vědkyně v kariéře. Třeba na UK máme za více než 650 let historie první rektorku-ženu. Máte nějaká doporučení pro univerzity, jak pomoci vědkyním v růstu?

Na Harvard Medical School máme řadu programů, které podporují postavení žen. Máme specifické programy pro ženský leadership i programy pro mladé ženy – výzkumnice. Musíme se více věnovat plné podpoře péče o děti. Je to nesmírně důležitý prvek. Ženy tvoří zhruba polovinu populace, ale myslím, že mohou ve skutečnosti představovat větší procento intelektuální brilance v naší populaci.

A pokud nejsme schopni a neumíme je plně zapojit do vědeckého prostředí a práce, dost možná tím ztrácíme nějakého ženského Einsteina.

Vyprávěl jste publiku o příběhu vašeho dědečka – lékaře, který vás kdysi tolik inspiroval. Jací byli vaši další mentoři? Mohl byste jmenovat tři osoby, které vás inspirovaly nejvíc?

Je to těžké zúžit výběr na tři, ale zkusím to. Mým opravdu prvním mentorem ve vědě byla Beth Luna, postdoktorandka v laboratoři, kde jsem odstartoval svoji kariéru. Beth Luna byla velmi intelektuální. Velmi intenzivní. Byla extrémně přísnou vědkyní, která si udělala doktorát z chemie; učila mě přesnosti ve výzkumu. A pořád říkala, že se každý den něco naučí. Byť třeba jednoduchého. „Ale ujistěte se, že každý den děláte pokroky.“ Byla fantastická.

To bylo na Harvardu?

Ano. Byla postdoktorandkou v laboratoři, kde jsem pracoval jako pregraduální student. Teď je z ní profesorka na Massachusettské univerzitě (UMass). A druhým byl David Baltimore.

Tedy nositel Nobelovy ceny z roku 1975.

Je to tak, ale byl víc než to. Byl mi samozřejmě vědeckou inspirací, ale ještě víc mi dalo, že jsem byl v jeho laboratoři šest let. Ovšem jeho žákem, menteem, jsem řekněme už čtyřicet let, neboť jeho vliv na mou kariéru v posledních 35 či 40 letech byl daleko hlubší než ty roky v laborce. Dodnes je pro mě zdrojem moudrosti rad a doporučení; to je opravdu důležité.

A třetím mentorem?

To je David G. Nathan. David je onen skoro 95letý pán, kterého jsem na přednášce zmínil. Je jedním z předních světových hematologů, ale je to také vynikající lékař a člověk, který se i ve svých devadesáti letech intelektuálně angažuje, píše mi prakticky každý den! A právě on je důvodem, proč jsem zde jako děkan. On mi poradil, jak je důležité sloužit své instituci a vracet jí to. A i když jsme zpočátku oba zastávali názor, že bych nemusel být schopen uspět coby děkan kvůli strukturálním souvislostem ve funkci, nakonec mě přesvědčil, že je to pozice, kterou můžu zastávat. Byl jsem zavázán ji přijmout – a on mi pomohl uspět.

V současné době jste děkanem HMS. Všichni víme, jak je Harvard velmi prestižní institucí. A víme také, že je pro české studenty, třeba i studenty medicíny, těžké se na Harvard dostat. Máte prosím nějaké doporučení, jak se přihlásit, co udělat pro to, abyste mohli jet do USA a studovat na Harvard Medical School?

Řekněme, že naše komunita je magnetem pro ambiciózní, brilantní studenty z celého světa. A máme rozsáhlou fakultu s mnoha a mnoha možnostmi výzkumu. Asi nejlepší příležitostí pro studenty je čas, který mohou věnovat výzkumu v některé z našich laboratoří. Měl jsem mnoho stážistů, kteří přišli z Evropy a strávili u mě několik let jakožto vědci, a pak – pokud se vyučili jako lékaři ve své domovské zemi, v Itálii, Německu, Španělsku, kdekoli – se mohli po několikaleté praxi hlásit do našich lékařských vzdělávacích programů. Ale hlásit se přímo hned na lékařskou fakultu je velmi těžké. Člověk se může přihlásit i na naši postgraduální školu. Přijímáme značný počet zahraničních postgraduálních studentů ke studiu na doktorát (Ph. D.), ale přijít buď jako postdok, nebo jako vědecká stáž, je určitě cestou do naší komunity.

Váš osobní příběh, který jste vyprávěl, je velmi inspirativní. Vy jste studentům říkal, že jste jako běžný kluk vyrůstal v malém městečku se 4.500 lidmi – a dnes jste světovým vědcem a děkanem elitní školy. Je pro současné studenty těžké získat stipendium?

Přál bych si, aby to šlo. Ve Spojených státech je ovšem čím dál těžší dosáhnout na tento druh sociální mobility, bohužel. Je to rozhodně těžší, než když jsem přišel na Harvard v té „zlaté éře“, někdy koncem sedmdesátých let. Za poslední čtyři dekády se počet uchazečů například na Harvard zhruba ztrojnásobil, ale počet přijatých studentů se zase tak moc nezměnil. Takže když jsem se hlásil třeba já, myslím, že bylo přijímáno tak 16 procent studentů. Dnes jsou to tři procenta.

Takže je to velmi, velmi konkurenční... Pak to přináší i značnou výhodu v kariéře. Chodit na špičkovou školu, mít vynikající vzdělání, velkou otázkou je nastavování rovnosti příležitostí, a to pro celou naši populaci, po finanční i vzdělávací stránce.

Rád bych se vás zeptal na spolupráci Univerzity Karlovy s Harvard Medical School. Máte nějaké přímé spolupráce například s 2. lékařskou fakultou UK, protože jsme tu dnes viděli zástupce silné skupiny dětských hematoonkologů, Jana Trku a další?

Nevím o konkrétní spolupráci, kterou bychom v současné době měli, ale moje návštěva na UK a rozhovory s kolegy právě během oběda i poslední hodiny mě povzbudily k tomu, abych pracoval na vytváření těchto kontaktů. Takže to je něco, co budeme rozvíjet.

Setkal jste se i s biochemikem Janem Konvalinkou, který je dnes ředitelem ÚOCHB AV ČR. Je to nejpřednější vědecká instituce v naší zemi. Spolupracujete s nimi?

Tuším, že mají nějaké propojení s MIT. Chci říci, že jsem tady v Praze částečně i proto, abych byl „průzkumníkem“, učil se tu a navazoval také nová spojení i nové vztahy.

Profesoři Jan Konvalinka, Jan Trka a Marek Babjuk (sedící zleva v první řadě) naslouchají slovům děkana George Q. Daleyho (stojící řečník).

Vaší specializací je hematoonkologie, krevní onkologie. Velmi zajímavá byla část vaší přednášky o tom, jaká je budoucnost léčby kmenovými buňkami. Jak ji vidíte?

Kmenové buňky, pokud se podíváte na krevní kmenové buňky, jsou v medicíně už dekády. Za posledních třicet nebo čtyřicet let se staly standardem péče při léčbě leukémie a genetických onemocnění krve. Ale když používáme pluripotentní kmenové buňky, takové hlavní semenné buňky všech tkání, je to něco, co se objevilo teprve v posledních dvaceti letech a teprve si začíná hledat cestu do klinické medicíny. Víme, že geneticky modifikované buňky se užívají při léčbě rakoviny, ale jsme svědky stále častějšího využívání vývoje nových typů buněk pro náhradní terapie... Myslím, že se dočkáme terapií se svalovými i jaterními buňkami. Moje představivost mě přivádí o dvacet let dopředu, kdy budou plně zapojeny do lékařské praxe.

Ve vaší přednášce mě zaujalo, jak jste říkal, že krev je „nejdůležitější orgán“.

(směje se) Rád si dělávám legraci z kolegů, když jim říkám, že krev je v těle nejdůležitější orgánovou soustavou: srdce existuje jen proto, aby krev pumpovalo, ledviny zase proto, aby krev filtrovaly a čistily. Víte, neurologové a psychiatři mohou říct, že mozek je také velmi, velmi důležitý. Ale já na to odpovídám, že mozek nepřežije více než pár desítek sekund bez krve, krev je vyživující… Dnes ráno jsme byli v České národní bance (ČNB) a tamní hostitel mi řekl, že „měna je krví finančního systému“. Líbilo se mi to, je to také klíčové.

Věnoval jste se základnímu, klinickému i translačnímu výzkum, vaše práce vedla i k léku Gleevec na leukémii. Jaké bylo dostat se přímo k aplikaci vašich nápadů?

Brzy v mé postgraduální práci jsme se zaměřili na možný vývoj léčiv. Nebyl jsem zapojen přímo do vývoje Gleevecu, ale naše definice onkogenů pomohly inspirovat tento lék. Pak jsem úzce spolupracoval na mechanismech rezistence vůči Gleevecu, následně na vývoji druhé, třetí generace nových forem inhibitorů kináz, které by mohly zachránit pacienty, kteří se stali rezistentními. K práci mě přivedl cíl vytvořit univerzální dárcovské buňky. Tím se zabývám už 25 let. A problém jsme stále nevyřešili. Kdybych před 25 lety věděl, že to bude tak obtížné, možná bych si vybral jednodušší věc (směje se). Ale stále jsem to nevzdal!

Mám obecnější otázku ohledně spin-offů a startupů, tedy začínajících firem. Jak na Harvard Medical School rozvíjíte tento aplikovaný výzkum?

Myslím, že je velmi důležité, aby naše objevy z laboratoří měly dopad na pacienty; musíme je dostávat z laboratoře a převést do biotechnologií a nakonec i do nových léčebných postupů. Proto bostonská biomedicínská komunita vytvořila celý „ekosystém inovací“. Ten existuje napříč institucemi. Navázali jsme přirozená partnerství: i s komunitou rizikového kapitálu, která identifikuje slibný vývoj v laboratořích a přetváří jej v biotechnologické firmy. Přímo na Harvardu jsme vybudovali laboratorní prostory inkubátoru v našem kampusu, což nám ještě více usnadňuje zakládání nových subjektů, nových entit, jež jsou „protospolečnostmi“ a těmi, kdo jsou klíčovou součástí stimulace této komplexní „kultury inovací“.

Kolik spin-offů má Harvard Medical School?

Nemůžu to říct přesně, ale jsou jich desítky, mnoho desítek. Víte, právě teď, jen v našich nových prostorách inkubátoru, jsme měli osm společností, které se objevily v posledním roce, teď se rozjíždějí a budou fungovat v průběhu dalších let. Někteří napočítali asi 500 biotech firem v oblasti velkého Bostonu, v Cambridge. Mnoho z nich se soustřeďuje na Kendall Square, což je jakési centrum biotechnologií, ale stále více je jich v celém regionu.

Loni v listopadu jsme hovořili s rektorkou Oxfordské univerzity profesorkou Irene Tracy. S kolegyní jsme se ptali, co by doporučila Univerzitě Karlově jako celku. A jaké je vaše doporučení našim lékařským fakultám? Protože my jich máme na UK hned pět: tři v Praze, jednu v Plzni, jednu v Hradci Králové.

Myslím, že nejlepší doporučení je soustředit se a zaměřit se na excelenci. Myslím, že univerzálním posláním lékařských fakult je předávat znalosti nashromážděné za staletí další generaci, aby z nich vycházeli ti nejlepší, nejodhodlanější lékaři. Ale povinností lékařských fakult je též podílet se na inovacích, které vedou ke zlepšení.

Dnes jsem hovořil o genetických inovacích, o buněčných inovacích a na závěr jsem naznačil v diskuzi proměnu, kterou bude mít umělá inteligence (AI) na celou lékařskou praxi. Myslím, že je mimořádně vzrušující být v medicíně právě teď, pomyslete na ty studenty, kteří sedí v publiku, jak se jejich kariéra promění díky podpůrným strukturám. Doufejme, že AI, jež podpoří jejich lidskou inteligenci, umožní rozvíjet moderní medicínu i návrat k její roli soucitné služby, kterou vždy hrála.

Máte nějaký závěrečný vzkaz pro studenty a akademiky Univerzity Karlovy?

Chtěl bych jim říci, jaký ve mně univerzita zanechala dojem za pár dnů, které jsem zde strávil. Již mnoho let mi mnozí kolegové, kteří navštívili Prahu, říkali, jaký je to klenot v dějinách světa, zejména Evropy, a já jsem se o tom nyní přesvědčil. Procházíte ulicemi tohoto krásného města, jste ponořeni do jeho historie, potkáváte rektorku Milenu (Králíčkovou), vidíte velkou univerzitu a oceňujete i zdejší závazek k excelenci. To mě nechává v úžasu nad tím, co tato akademická komunita představuje. Rozhodně přeji tedy Univerzitě Karlově a všem jejím studentkám a studentům hodně úspěchů! A těším se na svou další návštěvu.

Autor: Martin Rychlík

Foto: Hynek Glos

Článek vyšel v časopise Univerzity Karlovy Forum.

George Q. Daley je současný děkan Harvard Medical School. Vystudoval bakalářské studium na Harvard College (1982), doktorát z biologie získal na MIT (1989) a lékařský titul M. D. (1991) má z lékařské fakulty Harvardu. Jako postdok pracoval v laboratoři biochemika Davida Baltimora (držitele Nobelovy ceny za rok 1975). V roce 1990 prokázal na myších modelech, že onkogen BCR/ABL vede k chronické myeloidní leukémii (studie v časopise Science). To umožnilo vývoj látky imatinib a léčiva Gleevec od Novartisu. Kromě toho je autorem více než čtyř stovek vědeckých studií, jimž se dostalo přes 64 tisíc citací! Má profesuru biochemie a molekulární farmakologie.