V tu dobu jsem ještě netušil, že spolu s přejezdem státní hranice jsem také přešel z relativně bezstarostného období doktorátu do tvrdé reality akademického prekariátu. A stejně tak jsem netušil, že se do Vídně po několika málo letech vrátím, až budu z prekérní situace českých akademiků utíkat. Ale nepředbíhejme.
Hlavní těžiště mého působení v zahraničí bylo na KU Leuven (Belgie), kde jsem studoval doktorát a působil jako vědecký asistent v rámci výzkumné skupiny Theology in a Postmodern Context. Lovaň byla velkou lekcí profesionality, nasazení, internacionalizace a kolegiality i v takovém oboru, jako je teologie. Do zahraničí jsem odcházel s ideou, že se vrátím a získané zkušenosti dám do služeb své alma mater v Praze. Přišel jsem na Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy s tím, že pomohu vybudovat mezinárodní tým, který bude pracovat podle západních akademických standardů. Ano, i humanitní vědy se potřebují rozvíjet směrem spolupráce mezioborové, mezinárodní a především mezilidské, týmové.
Předpoklad byl, že získáme projekt, přivedeme zahraniční pracovníky, budeme pěstovat relevantní výzkum, jehož výsledky budou publikovány v předních mezinárodních časopisech. Touto činností jsme hodlali (znovu / poprvé?) poprvé umístit naše pracoviště na akademickou mapu Evropy. Vše s cílem, že ve střednědobém horizontu k nám zamíří studenti, doktorandi a postdoci, aby v práci pokračovali a dále ji rozvíjeli, a to třeba i směry, které nám na počátku ani nepřišly na mysl. Plán to byl smělý, nikoliv nereálný. Avšak nepodařilo se ho naplnit.
Byla to chyba instituce a její nepřipravenosti? Mohl bych nyní pokračovat popisem fundamentální absence standardních pracovních podmínek, nebo bych se mohl vymezit vůči neprofesionalitě a uzavřenosti, která panuje v humanitních oborech. Pojmenovat strukturální problémy by ovšem znamenalo jinou debatu (o některých obecných problémech české akademie jsem psal již dříve pro Universum Universitas a Českou pozici). V následujících řádcích se chci dotknout jádra problému, které ze mne, nadšeného navrátivšího se českého vědce udělala opět Czexpata in science na pokraji vyhoření. Ten problém se jmenuje akademický prekariát.
Prekarizace práce se standardně definuje jako ztráta sociálních a finančních jistot plného pracovního poměru. V českém akademickém prostředí, zejména v oblasti humanitní věd, můžeme definici rozšířit. Ani plný úvazek (zpravidla na dobu určitou) ještě nikterak nezaručuje existenciální stabilitu, která má vliv na materiální zabezpečení a duševní stav jedince. A přestože jsem v děkanské kanceláři při jednání o pracovních podmínkách svého angažmá slyšel větu: „No, v akademii je to vlastně do habilitace takový prekariát,“ nebral jsem toto varování vážně. Respektive, interpretoval jsem tento výrok mylně jako povzbuzení k intenzivní práci, jejíž plody budou posléze adekvátně ohodnoceny.
Nepochyboval jsem, že se vrátím do vlasti
Začátky jsou těžké a já, společně s kolegou, kterého jsem si vybral za spolupracovníka, jsme měli za úkol získat projekt, který by nám finanční stabilitu a mezinárodně konkurenceschopné podmínky přinesl. Snad i proto jsem přistoupil na to, že ze svých nároků, paradoxně oproti doktorskému studiu, výrazně slevím. Pro představu: z úrovně, kterou bych mohl přirovnat k základnímu platovému výměru českého poslance, jsem spadl na úroveň platové třídy VP1. Jinými slovy, doktorand na KU Leuven bere 2400 euro čistého plus třináctý a čtrnáctý plat, zatímco nástuní plat v Česku je (po slevě na dani na dvě děti) 750 euro.
Jenže realitou českého akademického prostředí (což je další z památných výroků, které jsem slyšel nesčetněkrát: „Pane kolego, musíte si vytříbit smysl pro českou realitu.“) není jen prekariát v oblasti ohodnocení práce. Zahraniční zkušeností nakažený akademik se totiž nemůže spolehnout na žádnou jistotu; a to ani v oblasti pracovních podmínek a prostředí, ve kterém působí. Určitou výjimku snad tvoří příspěvek na stravu v menzách ve výši max. 55% z ceny jídla, přičemž ovšem tento nesmí být vyšší, než činí hodnota 70% stravného vymezeného v §175 odst. 1 a) zákona…
Omlouvám se za sarkasmus. Tedy vážněji. Když jsem odcházel do zahraničí, řekl mi jeden kolega, kterého si vážím, abych nepropadl iluzi, že vše co ve velkém evropském akademickém světě uvidím, je úžasné, zatímco u nás doma je všechno nanic. Dovolím si tvrdit, že jsem se této dobře míněné rady držel. V zahraničí jsem jako postgraduální student měl standardní pracovní smlouvu a platové podmínky, které zabezpečovaly mně a mojí rodině na české poměry velmi nadprůměrný život. Přesto jsem nezapochyboval, že se do vlasti vrátím. Snažil jsem se rozlišovat mezi tím hodnotným, co mi zahraniční zkušenost dala, a mezi tím, co bych naopak dělal jinak. V průběhu let jsem přitom prošel snad veškeré možné posty: roční Erasmus, pre-doctoral year, PhD studium, vědecký asistent, research fellow na prestižní instituci (v jiné zemi, než ve které jsem studoval doktorát). Bylo to jako studená sprcha, když jsem zjistil, že nic, ale opravdu nic z těchto zkušeností nebude mým českým pracovištěm přijato.
Velký mezinárodní akademický svět opravdu není bezchybný, nicméně ze zahraničí přišedší mladý vědec se dle mé vlastní zkušenosti (a na základě rozhovorů s kolegy se nejedná o zkušenost ojedinělou) jen těžko ubrání pocitu, že na domácí akademické půdě nejde doopravdy o vědu. Nelze nenabýt pocitu, že jde spíše či na prvním místě o hru na posty a tituly.
Mimochodem, kolega, který mi kdysi tak dobře poradil, už na univerzitě nepůsobí.
Veřejně, transparentně a bez osobních animozit
Prekariát mladé vědkyně či vědce na české akademické instituci lze identifikovat ve třech základních oblastech pracovního života: (1) finanční ohodnocení práce; (2) možnost realizovat svůj projekt a „se“ realizovat; (3) (ne)profesionalita a osobní vztahy. U mladých vědkyň k tomu přistupuje ještě prekariát ženy—potenciální či faktické matky, o kterém v tomto textu pojednávat nebudu.
Tématu finanční stability a zabezpečení jedince (nedej bože někoho, kdo také chce mít rodinu, děti, které by jednou za rok rád vzal na dovolenou k moři) jsem se už dotkl výše. Nehodlám zde lamentovat nad srovnatelnou výplatní páskou pokladních v nejmenovaném obchodním řetězci a vědeckých pracovníků v humanitních oborech. Ani nehodlám navrhovat řešení tohoto problému. Ostatně, dobře to vyjádřil Jiří Přibáň, který za jedinou možnou cestu pokládá zvýšit platy v akademické sféře asi tak o 300 % (viz interview na webu Czexpats in Science).
Drsná a reálná podoba prekariátu, se kterou má zkušenost nejeden mladý akademik v Česku, vypadá třeba takto: Fakulta, institut, ústav přijme vědecké pracovníky a pracovnice s tím, že dostanou nějaké základní platové ohodnocení. Avšak slibují: získejte pro svůj tým a domovskou instituci projekt. Ten zaručí nejen možnost realizovat jistou vizi. Projekt rovněž přispěje rozvoji pracoviště. A nakonec z projektu budou těžit všichni i finančně.
Co se ovšem začasté našim mladým vědcům nestane? Vyjděme z předpokladu, že projekt dostanou. Již plánují, jak vypíší open-calls, aby doplnili tým o zahraniční výzkumníky. Propočítávají, jak vysoké je adekvátní ohodnocení, které obstojí v mezinárodní soutěži o postdoky. Nové pracovní smlouvy skutečně leží na stole. Má to ale háček. Naši mladí vědci nezískali k svému základnímu platu navíc projekt, avšak přecházejí pracovat na projekt. Samozřejmě s odůvodněním, aby se mu mohli plně věnovat. Nakonec je z toho nabídka, která se nedá odmítnout. Instituce získala projekt, mladí vědci získali další rok či dva, instituce nemusí ze svého rozpočtu platit mladé vědce, ty platí projekt, a prekariát trvá.
Když jsem v průběhu svého zahraničního angažmá upozornil na problém v oblasti finančních a pracovních podmínek v rámci pracoviště, nejenže jsem byl svým přímým nadřízeným stejně jako zodpovědným sekretariátem vyslechnut, dokonce byla zjednána náprava, a to v řádu dní. Nikdo mne neodkázal do patřičných mezí, přestože jsem byl, viděno z perspektivy české reality, „pouhý doktorand.“ Ani si mne po mojí stížnosti děkan nepozval na kobereček k „přátelskému“ rozhovoru. Ve skutečnosti mi dal za pravdu.
Otázka tedy zní: kde je problém a jak situaci změnit? Mám-li navrhnout nějaké konstruktivní řešení prekérní situace mladých vědkyň a vědců v Česku, obávám se, že z kapsy ho vytáhnout jen tak nedokáži. Jsem si ovšem jist, že je potřeba o těchto věcech mluvit – veřejně, transparentně a bez osobních animozit. To v české akademii ještě neumíme a zdá se mi, že schází ochota se to učit. Pro vedoucí pracovníky a děkany je totiž snazší pohrozit, že vás mohou také vyhodit (prekariát non plus ultra), nebo relativizovat problém způsobem, že za ten prekérní stav by měl být mladý vědec ještě rád („ne všichni kolegové jsou placeni tak dobře jako vy“).
Formulář musí být česky!
Nejistotu v oblasti finančního zabezpečení lze po určitou dobu saturovat či dokonce vytěsnit nadšením a nasazením v práci. Ale stačilo mi udělat první kolečko po administrativních odděleních, abych seznal, že opravdu nemohu očekávat standardní pracovní prostředí, neboť zde na jedné straně chybí manažerské kompetence a na druhé straně schází otevřenost a touha dělat vědu v kompetitivním mezinárodním prostředí.
Když totiž přivedete do Česka perspektivní lidi ze zahraničí, nejenže je nemůžete adekvátně ohodnotit, ale okamžitě narazíte na strukturální provinčnost instituce a především neochotu s touto prekérní situací cokoliv dělat.
S problémy se potýkáte úplně ve všem. Od takových maličkostí jako jsou formuláře a pracovní smlouvy v češtině (ke kterým nelze, ale opravdu nelze vydat překlad do angličtiny), přes fakultní management, který nemluví a nebo nehodlá hovořit se zahraničními kolegy způsobem, aby si vzájemně porozuměli, až po ty velké strukturální problémy jako je nepřijetí mezinárodního prvku celkem pracoviště a tedy českými kolegy. Ano, je to tak špatné, že dokonce i cesťák musíte vyplňovat za svého amerického kolegu, protože když ten do kolonky patřičného formuláře napíše „train“, formulář se vrátí s tím, že má být vyplněn česky! Absurdita? Jeden z vysoce postavených českých akademických funkcionářů se vyjádřil, že dokud budou na dveřích toalet našich fakult a ústavů viset nápisy „muži“ a „ženy“, namísto mezinárodně a transkulturně srozumitelných symbolů, tak internacionalizace české vědy bude pouhá groteska. Myslím, že je to trefné. Bohužel…
Když s omezenými možnostmi dokážete postavit tým, který svou kvalitou a vědeckou perspektivou obstojí v mezinárodním srovnání (což se dá celkem dobře změřit např. publikační aktivitou a především tím, co a kde publikují), namísto vědecké práce se každodenně potýkáte s administrativními problémy, které je nutné řešit nejen za sebe, ale také za své kolegy. Projektový management, který by počítal se skutečnou internacionalizací vědy jsem na svém pracovišti bohužel nenašel. Naopak se zdá, že jak administrativa, tak etablovaná domácí akademická komunita se na mezinárodní snahy dívá jako na anomálie, které přinášejí více problémů než užitku.
Mezinárodní vědecký tým (v humanitních vědách) je chyba v systému, která časem pomine. Může za to zlá vůle (ano, akademici jsou také jenom lidé)? Jde o fatální absenci zkušeností s prací na etablovaném zahraničním pracovišti, která by přesahovala semestrální návštěvu? Nevím. Na každý pád, status quo vítězí nad investicemi do budoucnosti. A v případě mladých vědkyň a vědců se zahraniční zkušeností jde o investici do budoucnosti především. O investici do budoucnosti instituce.
Chcete-li v humanitních vědách v Česku dělat relevantní mezinárodní vědu, v podstatě nikoho nezajímáte. Velmi brzy se dostaví pocit, že realizovat projekt, byť jste na něj dokázali sehnat finance, nebude možné. A nemožnost realizovat se v práci z důvodů objektivních překážek a subjektivních animozit je opravdu prekérní situace, která vede pouze jedním směrem: k vyhoření. Anebo alternativně k odchodu někam, kde je akademický svět vyspělejší.
Úspěch se neodpouští
Tím se dostáváme k velmi bolestivé, ale bohužel přítomné prekérní situaci osobních vztahů v českém akademickém prostředí. Už jsme se toho dotkl výše a chápu, že se jedná o určitý subjektivní soud. Osobní animozity až nepřátelství doprovázené závistí a škrobeností vztahů, jsou „česká realita“, kterou se mi bohužel nepodařilo pochopit, ale bylo mi dáno ji zažít plnými doušky (a rád bych slyšel od kolegů, kteří se vrátili s doktorátem ze zahraničí, zda měli zkušenost jinou).
Neřekl bych, že když jsem pracoval v Belgii, byli jsme všichni přátelé. Popravdě, neměl jsem potřebu se svými kolegy trávit večery, chodit s nimi na pivo a vyprávět si o fotbale. Se svým vedoucím disertace, kterému jsem dělal asistenta, jsem si nedokázal vyvinout žádný zvláštní osobní vztah. Ale mohl jsem se spolehnout na profesionalitu našich pracovních vztahů, kolegialitu a zdravou institucionální identitu. Potkávat se s kolegy v kanceláři, v knihovně nebo na fakultě byla radost. Problémy bylo možné řešit profesionálně, neboť byl definován standard akademické práce, o který se dalo opřít, a pohromadě nás držela přináležitost ke společné akademické komunitě. To samé platí o mém nynějším působišti v Rakousku.
V Česku máme jako obvykle vlastní cestu. Přinesete peníze, přivedete lidi, publikujete jménem instituce v zahraničních časopisech (ve kterých nikdo ve vašem oboru doposud v ČR nepublikoval) a máte ambici dělat velkou vědu v mezinárodním měřítku. Dalo by se říct, že máte úspěch. A to se neodpouští. Do očí nikdo nic neřekne. Ale časem za svými zády zaslechnete: „no jo, vždyť oni si vůbec neprošli tou každodenní drobnou akademickou prací a hned z toho chtějí dělat malou Lovaň.“ Dojde to dokonce tak daleko, že když se podaří týmu získat další grant v hodnotě přesahující 5 milionů korun na pokračování a rozvíjení dobře započaté práce, tak se s vámi vaše instituce raději rozejde. Nekolegialita a osobní animozity jsou aspekty prekariátu, které nelze podceňovat a o kterých bychom neměli zapomínat také mluvit.
I v nedokonalých podmínkách lze být špičkou
Všechny tři podoby prekariátu mladých (a nejen mladých) vědeckých pracovnic a pracovníků lze patrně vysvětlit různě. Finanční prekariát je jistě zapříčiněn dlouhodobým podhodnocením vědy a vysokého školství v Česku a také nekoncepčností samotných vědeckých institucí. Prekariát nestandardních pracovních podmínek a prostředí je jistě způsoben určitou nekompetentností administrativních a manažerských pracovníků, avšak také nízkým finančním ohodnocením těchto pozic, na které jsou sice po právu kladeny vysoké nároky, ale převzetí proaktivní zodpovědnosti není nikterak (finančně) odměněno. Nacházíme se tak v kruhu, kdy prekariát jedněch působí prekariát druhých. A nakonec to souvisí i s neutěšenou prekérností nekolegiálních vztahů. Dosáhnout v české akademii lepšího ohodnocení je podmíněno stoupáním po hierarchickém akademickém žebříku. To v Česku znamená mít rychle habilitaci, potom profesuru a pak „už mi nikdo nic nemůže.“
Přímá úměra mezi kvalitou a mezinárodní kompetitivností akademika a jeho tituly či akademickými hodnostmi přitom nemusí být vždy patrná. Ambiciózní mezinárodní tým vědců, který to najednou chce dělat jinak, narušuje pomyslnou rovnováhu sil a znamená přímé ohrožení. Co kdyby se jim podařilo vymanit fakultu, ústav, katedru z provinčnosti, ve které se žije nakonec docela dobře. Jsem přesvědčen, že i v nedokonalých podmínkách české akademie lze dělat mezinárodně relevantní vědu a dokonce být špičkou v oboru.
Jsem dalek pocitu, že mé řádky osvětlují podstatu problémů v české akademii. Ještě více jsem vzdálen pocitu, že „vše vím, vše znám a všude jsem byl dvakrát.“ Nesmírně rád si přečtu o pozitivních příkladech. Tyto mi budou dokonce povzbuzením, abych své vyhraněné postoje přehodnotil. Mým úmyslem je upozornit, že bychom o jistých věcech měli mluvit. Prekariát ve svých mnohačetných inkarnacích je z pohledu jedince vrženého do systému jedna z neopominutelných věcí k diskusi. Ale máme k tomu odvahu?
Nedělám si iluze. Odchodem z české akademické obce do zahraničí mé období prekariátu samozřejmě neskončilo. Stále mám smlouvu na dobu určitou a musím se poohlížet po grantech či open-calls, které by přinesly nějakou trvalejší pozici. Oproti beznaději a až frustraci, kterou jsem zakusil na domácí půdě, tu ale jeden podstatný rozdíl je. Akademická práce zde má smysl, je adekvátně ohodnocená, standard pracovních podmínek je nesrovnatelný s tím, s čím jsem se potkal v Česku, spolupracovníci jsou profesionální, a tak má člověk naději. Naději, že kvalitou vlastní práce a pílí se prosadí. A kdyby přece jen nikoliv a toto by měly být poslední roky v akademii, tak mám jistotu, že to byl krásný a smysluplně vynaložený čas a že za mnou zůstala hodnotná práce.
Autor: Martin Kočí
Zdroj: Czexpats in Science
Foto: Univerzita Karlova
Martin Kočí je postdoctoral fellow na Filosofickém institutu Univerzity ve Vídni. Ve svém výzkumu se zabývá fenomenologií, filosofií náboženství, teologickým obratem v kontinentální filosofické tradici a dílem Jana Patočky. Martin vystudoval teologii na KU Leuven (Belgie), působil jako Jan Patočka Junior Fellow na Institut für die Wissenschaften vom Menschen ve Vídni a do roku 2018 vedl Centre for Theology, Philosophy and Media Theory na Univerzitě Karlově.
