Když jsem ráno v domě svých rodičů, kde jsme byli s dětmi na návštěvě, koukla na telefon a přečetla si SMS od kolegy a kamaráda Martina, byla jsem nadmíru zmatená. Stálo tam: „Hustý! Gratulace!“. Že jde o blahopřání k získanému GAČRu (GAČR PIF outgoing – pozn red.) jsem netušila, protože jsem byla časově posunutá a výsledky čekala až za týden.

Prvotní dojmy z úspěchu? Radost a hned v závěsu za ní šok. Takže se fakt budeme s celou rodinou stěhovat do Francie?! Nejhůř tuto novinu snášely babičky. S pochopením jsem pozorovala jejich smutek nad představou dvouletého odloučení od vnoučat (tehdy 2 a 4letých). Jsou to ale silné ženy, budou za námi holt létat na návštěvu a budeme se vídat o něco míň, než jak jsme se vídali doma.

Od prvotního překvapení k praktickým úkonům

Katka Sam, má bývalá školitelka a vedoucí laboratoře, kam se budu na třetí rok projektu vracet, a můj budoucí šéf Bastien Castagneyrol byli celkem nadšení, že to vyšlo. Sedli jsme si spolu, naplánovali časovou posloupnost a s vědomím, že 1. srpna budeme poprvé přespávat v úplně novém domově v Bordeaux, jsem začala organizovat přesun z Čech do Francie a z Akademie věd do INRAE (Institut national de la recherche agronomique). Co je potřeba zařídit?

• Pronajmout náš český dům
• Pronajmout si bydlení v Bordeaux
• Zdravotní pojištění
• Školka pro děti
• Letenky
• Manžel musí dát výpověď a najít si novou práci
• Spoustu menších, ale stejně vyčerpávajících byrokratických úkonů

Pronajmout si bydlení v Bordeaux? Nemožné! Od ledna do dubna jsem nedostala jedinou odpověď na bezmála 40 dotazů na nabízené byty či domy. Ani jednu. Začala jsem pochybovat, zda ,bonjour' není nějaká strašlivá nadávka, kterou používám v domnění, že jde o oslovení. Nulová znalost jazyka mi situaci samozřejmě neulehčovala. Pomalu jsem rozklíčovala, že na dálku a bez patřičných dokumentů (např. ručitel zavazující se platit za mě nájem v případě, že já toho nebudu schopna, daňová přiznání za poslední dva roky ve francouzštině, …) nemám šanci. V Bordeaux prý nabídky bytů k pronájmu mizí rychlostí světla. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že si pořídíme vojenský stan, který si postavíme přímo u Institutu a vařit si budeme v kotlíku na ohni. Pak jsem se ale zaregistrovala na stránkách Univerzity v Bordeaux, zavedených pro podporu přesunů vědkyň a vědců ze zahraničí. A ejhle. Objevila jsem byt k pronájmu patřící emeritnímu profesoru chemie Patricovi, který nám ochotně vyšel vstříc. Párkrát jsme si zavolali, jednou se viděli přes online konferenci, zaplatili několik nájmů dopředu a konečně si oddychli s pocitem, že nebudeme mít pouze plátěnou střechu nad hlavou.

Mezitím se můj manžel připravoval na velkou životní změnu. Má opustit své rodné město, vzdálit se od všech svých příbuzných a přátel a opustit stabilní zaměstnání v oblasti obchodu. Práce obchodního zástupce je pro něho jako stvořená. Už vymýšlí, jak své schopnosti komunikace zúročí na česko-francouzském trhu. Jen jestli nebude Francouzům vadit, že zatím neumí francouzsky (spoiler alert: bude!).

Tak a je to tady: vyrážíme!

V létě se odjezd stával stále reálnějším, až jsme třicátého července předali náš dům nájemcům a plně naloženým autem odjeli k mým rodičům. Manžel se den poté vydal s mým tátou na 1500 km dlouhou trasu po čtyřech kolech. Já, děti, moje mamka a osm plně naložených batohů jsme prvního srpna přistáli na letišti v Bordeaux.

Bydlíme na zámku! První patro činžovního domu s vysokými stropy, křišťálovými lustry a obrovskými zrcadly působí buržoazně. Dřevěná podlaha pak poněkud hlučně. Každý den se modlím, aby andělským sedmdesátníkům, kteří bydlí pod námi, nedošla trpělivost a my se nemuseli stěhovat do toho stanu. Pronajímatelé nám projevují velkou důvěru, když druhý den po našem příjezdu odjíždějí na měsíční pobyt na své venkovské sídlo v Pyrenejích.

Využili jsme přítomnosti babičky a dědy a začali zařizovat vše, co bylo potřeba. Dozvídáme se, že abychom si mohli zřídit internet a mobilní tarif, potřebujeme mít nejdříve bankovní účet. Abychom si mohli zřídit bankovní účet, potřebujeme potvrzení o bydlení. Abychom si zařídili povolení pro rezidenty k parkování auta před domem, potřebujeme věnovat pět hodin času debatám s místním policejním oddělením. Ale jsme úspěšní!

A jak je to tu s jazyky?

Když už jsme u té komunikace, jak že to mají Francouzi s angličtinou? Většina z nich anglicky umí a většina z nich se bojí, popřípadě nechce, mluvit. Příklad za všechny: Protože máme evropské zdravotní pojištění, stačilo nám odevzdat dokument A1 pro cizince žijící v zahraničí na sécurité sociale, místním zdravotně-sociálním úřadě, abychom dostali bezplatnou lékařskou péči. Následující groteskní minietudka z tohoto úřadu výmluvně popisuje jazykovou situaci v zemi.

Zřízenec: Bonjour, avez-vous un rendez-vous ?

My (dovtipujíc se, že rendez-vous je asi setkání): Non.

Zřízenec (oči v sloup): %*&%@$ = stoupněte si tamhle a počkejte.

Úřednice: *%%&@*$

My: Parlez-vous anglais?

Úřednice: Non.

My (vyděšené pohledy): Dobře, tak teda ve francouzštině.

Paní na úřadě byla velmi milá, mluvila pomalu a zřetelně a neváhala do zblbnutí opakovat pokyny, než jsme pochopili, co se po nás žádá.

Manžel (notně vyčerpán po dvaceti minutách nejvyšší mozkové námahy, hovoří tedy anglicky): So we just put the documents into the mailbox?

Úřednice: Yes, put them into the mailbox.

Manžel: Oh! So you can speak English?

Úřednice: Yes, I can. But I am not allowed to.

Můj francouzský šéf se domnívá, že pravděpodobnější než zákaz angličtiny na úřadě je spíš to, že je na úřadě jediná, kdo se domluví, a tají to před svými kolegy, aby na ni nehodili veškerou práci s cizinci. Po tomhle nemůžete Francii nemilovat!

Teď se ještě postarat o děti

A pak je tady zápis dětí do školky a ke stravování. Předškolní vzdělávání je ve Francii povinné pro všechny děti od tří let. Tedy i pro ty naše. Státní školka je zdarma, pokud nepočítáte čas a nervy jako platidlo. Když jsem do aplikace k tomu určené v červnu odeslala své i manželovo daňové přiznání za rok 2022, pracně přeložené pomocí DeepL do francouzštiny, říkala jsem si, že máme vyhráno a že se co nevidět dozvíme cenu obědů a všechny náležitosti stran školky budou v pořádku. Chyba lávky. Za dva měsíce mi přišla žádost o předložení daňových přiznání za rok 2021.

Hádáte správně, ta jsem s sebou do Francie nepřivezla. Ochotná paní z finančního úřadu v Českých Budějovicích mi ale vše potřebné obratem poskytla. Cena obědů pro jedno dítě nám byla vypočtena na 1,86 eur (necelých 45 korun). Podotýkám, že tato cena je 3× nižší než ta, kterou jsme platili za dceřiny obědy v české školce. Je to oficiální, naše české platy jsou proti těm francouzským opravdu nízké. Naštěstí. Cena za oběd ve školce se může vyšplhat až na 6,50 eur, což je částka, která by při dvou dětech udělala díru do rozpočtu v hodnotě 10 eur za den.

Začínáme objevovat náš nový domov a já se začínám konečně věnovat vědě

První týdny v novém prostředí jsme (tedy kromě zařizování nejnutnějšího) věnovali společnému objevování možností, které bydlení ve městě na jihozápadě Francie nabízí. Snídáme croissanty a čerstvé bagety, vaříme z úžasně voňavého másla a jezdíme se koupat do 50 kilometrů vzdáleného oceánu. Byli jsme také v nově zrekonstruovaném přírodovědném muzeu a obrážíme nespočetné parky a dětská hřiště. Idyla. Nyní, po měsíci života v jiné zemi, už jsme celkem zorientovaní. Děti nejeví známky žádných traumat ze změny a tak nic nebrání tomu, aby se manžel, než najde práci a než děti začnou chodit do školky, věnoval přes den dětem a já se konečně mohla vrhnout na projekt, kvůli kterému tu koneckonců jsem.

Začínám si plně uvědomovat zodpovědnost, kterou za projekt mám. Poprvé v životě je to plně na mně. Nikdo za mnou nebude stát a pošťuchovat mě správným směrem, nikdo za mě nevyřeší problémy, které vzniknou a nikdo mi nezorganizuje čas, který mám věnovat té které části výzkumu. Je to na jedné straně trochu strašidelný a na druhé straně trochu vzrušující pocit.

Těším se, až všechno doopravdy vypukne. A těším se, co budou říkat děti na novou školku. Jestli si najdou kamarády i přes jazykovou bariéru a jak rychle se naučí francouzsky. Počítám, že určitě rychleji než my. Ale o tom všem třeba zase příště…

Autorka: Anna Mrázová

Zdroj: Czexpats in Science

Anna Mrázová vystudovala zoologii na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, během doktorátu se pak věnovala ekologii trofických interakcí a úloze hmyzožravých ptáků v komunikaci mezi jednotlivými složkami potravního řetězce. V roce 2022 si podala návrh projektu do soutěže GAČR Postdoctoral Individual Fellowship Outgoing s plánem vyjet na dva roky do Francie a pak třetí rok projektu strávit zpět v Českých Budějovicích. Její žádost byla úspěšná, takže v létě 2023 spolu s manželem a dětmi vyrazila na druhý konec Evropy do Bordeaux, kde se u rostlin věnuje významu různých druhů obranných mechanizmů pro udržení rovnováhy trofických sítí.