Důležitým mezníkem byla především formalizace pravidel mezinárodního obchodu po druhé světové válce, kdy vznikla Havanská charta o založení Mezinárodní obchodní organizace a dále Všeobecná dohoda o obchodu a clech (GATT). Na těchto základech byla později postavena Světová obchodní organizace (WTO) a podepsány další související dohody – Všeobecná dohoda o obchodu a službách (GATS) a Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS).
V rámci Evropské unie (EU) byly základy hospodářské soutěže, vycházející z principů mezinárodního obchodu, položeny v roce 1952, kdy byla podepsána Pařížská smlouva o vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli. Ucelená pravidla pro ochranu hospodářské soutěže vznikla až podepsáním Římské smlouvy v roce 1957. Politika hospodářské soutěže byla v době své konstituce jedním z pilířů společných politik Evropských společenství a představovala významný nástroj Evropské komise ve vztahu k soukromým podnikům a vládám.
Specifickým posláním evropské politiky hospodářské soutěže je zajištění fungování soutěže v rámci celé EU. Pro uspokojivé fungování trhu je nutno nejen odstranit překážky volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, ale také zamezit praktikám narušujícím rovnost podmínek vzájemného obchodu. Cílem EU je v souladu s pravidly hospodářské soutěže vytvořit takový vnitřní trh, na kterém platí obdobné podmínky jako na trzích domácích. Pravidla se týkají jak členských států (tj. poskytování veřejné podpory), tak jednotlivých podniků (firem), soutěžících na trhu. Evropská politika hospodářské soutěže je postavena na následujících principech:
• Zákaz společných dohod či praktik mezi podniky, které mohou ovlivnit obchod a bránit či narušovat soutěž na vnitřním trhu,
• Zákaz zneužívání dominantního postavení na vnitřním trhu, pokud to může ovlivnit obchod,
• Preventivní dozor nad fúzemi s evropskou dimenzí, které vedou k tržní dominanci,
• Liberalizace sektorů, které ovládají státem garantované monopoly, například telekomunikace, doprava, energetika,
• Dohled nad veřejnou podporou poskytovanou členskými státy (státní podpora),
• Mezinárodní spolupráce.
Pramenem primárního práva EU v oblasti hospodářské soutěže je Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) , ve které je politika hospodářské soutěže promítnuta zejména v článcích 2 a 3 a dále pak v článcích 101 až 109.
Pramenem sekundárního práva jsou vedle smluvních aktů (např. mezinárodních smluv, které EU podepsala) zejména jednostranné akty vydané příslušnými orgány EU, které jsou uvedeny v článku 288 SFEU: nařízení, směrnice, rozhodnutí, stanoviska a doporučení. Dále jsou to například sdělení, doporučení a bílé či zelené knihy.
Smlouva o fungování Evropské unie
Článek 2
1. Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii výlučnou pravomoc, může pouze Unie vytvářet a přijímat právně závazné akty a členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny nebo provádějí-li akty Unie.
2. Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.
3. Členské státy koordinují své hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti v souladu s úpravou uvedenou v této smlouvě, k jejímuž stanovení má pravomoc Unie.
4. Unie má v souladu s ustanoveními Smlouvy o Evropské unii pravomoc vymezovat a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně postupného vymezení společné obranné politiky.
5. V některých oblastech a za podmínek stanovených Smlouvami má Unie pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by přitom v těchto oblastech nahrazovala jejich pravomoc. Právně závazné akty Unie přijaté na základě ustanovení Smluv, která se týkají těchto oblastí, nesmějí harmonizovat právní předpisy členských států.
6. Rozsah a způsob výkonu pravomocí Unie určují ustanovení Smluv týkající se jednotlivých oblastí.
Článek 3
1. Unie má výlučnou pravomoc v těchto oblastech:
a) celní unie;
b) stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu;
c) měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro;
d) zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky;
e) společná obchodní politika.
2. Ve výlučné pravomoci Unie je rovněž uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost.
Pro samotné právo veřejné podpory EU jsou stěžejní především články 107 - 109 SFEU. Dle článku 107 „podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak“.
Článek 107 dále stanoví, jaké podpory jsou s vnitřním trhem EU slučitelné. Jedná se o podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům, náhrady škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi a podpory východních částí Německé spolkové republiky. Za slučitelné s vnitřním trhem mohou být považovány i další podpory. Jedná se o podpory hospodářského rozvoje méně rozvinutých regionů, projektů významného společného hospodářského zájmu nebo nápravy vážných poruch v hospodářství členského státu, usnadnění rozvoje určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví a další podpory, o kterých rozhodne Evropská Rada na návrh Evropské komise.
Článek 108 vymezuje pravomoc Evropské komise ve věci zkoumání režimů podpory a jejich zrušení či úpravu. V případě mimořádných okolností může Evropská Rada či Evropská komise rozhodnout, že podpora poskytovaná či připravovaná členským státem je považována za slučitelnou s vnitřním trhem. Na základě článku 109 může Evropská Rada na návrh Evropské komise a po konzultaci s Evropským parlamentem vydávat veškerá prováděcí nařízení ke článkům 107 a 108, tzn. vymezovat výjimky.
Vedle zmíněných článků 107 – 109 SFEU je pro právo veřejné podpory ještě důležitý článek 106 odst. 2 SFEU, vytvářející obecný právní základ veřejné podpory podnikům poskytujícím tzv. služby obecného hospodářského zájmu. Tuto možnost financování v souladu s pravidly veřejné podpory ponecháváme poněkud stranu, neboť v praxi se financování výzkumu, vývoje a inovací podle této výjimky zejména z důvodu výkladových nejasností nezavedlo. Přesto se tato výjimka může ukázat jako budoucí cesta financování té části výzkumných aktivit, které jsou nedílnou součástí hospodářských služeb a podmínkou jejich konkurenceschopnosti v národním i mezinárodním měřítku (např. výzkum prováděný fakultními nemocnicemi a jinými zdravotnickými zařízeními jako součást jejich činnosti v rámci poskytování zdravotních služeb obyvatelstvu).
Problematika hospodářské soutěže a potažmo veřejné podpory patří v souladu s článkem 3 SFEU do výlučné kompetence EU, která smí jako jediná vydávat a přijímat závazné akty. Členské státy tyto akty pouze provádějí. Pravidla upravující oblast veřejné podpory jsou tedy přímo závazná pro Českou republiku i jednotlivé subjekty, aniž by musela (respektive mohla) být transponována do českého právního řádu.
Veřejná podpora je v současné době již velmi složitým a specifickým právním oborem, a to především v rámci EU. Kromě vydávání základních aktů se příslušné orgány Evropské unie, a to především Evropská komise a Soudní dvůr EU, snaží v rámci legislativní a rozhodovací praxe tuto oblast systematicky vysvětlovat a zároveň shrnovat dosavadní poznatky – obecně či v rámci jednotlivých odvětví.
TERTIARY EDUCATION & RESEARCH INSTITUTE
