facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Česká vědo, pozor na to, po čem toužíš (I. díl)

20. 4. 2020
Česká vědo, pozor na to, po čem toužíš (I. díl)

Vzdělávání a výzkum nabraly v západních zemích stejný směr jako ekonomika: čistý kapitalismus. Chce tímto směrem jít i česká věda? Jak vypadá podpora doktorandů? A jaká je motivace akademiků učit na vysokých školách? O tom píše v první části svého zamyšlení Clément Lafon Placette, francouzský akademik, který v současnosti působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. 

Česká republika se nachází uprostřed – a to nejen geograficky. Od pádu komunismu prochází ekonomickou, kulturní a vědeckou transformací. Namísto hledání vlastní cesty se freneticky snaží stát součástí „západního klubu“ s jeho ultraliberalismem – ideologií, která ovládá západní ekonomiku, vzdělávání i výzkum. „Nejlepší“ berou vše, ostatní nic. I když necháme ideologické úvahy stranou, můžeme se ptát, zda ultraliberální názory aplikované na vzdělávání a výzkum skutečně vedou k excelenci, o niž usilujeme. Některé náznaky svědčí o opaku. Pro Západ může být na změnu směru příliš pozdě, ale protože Česká republika ještě nepokročila tak daleko, mohla by se jeho chybám vyhnout.

Když jsem přišel do České republiky, mnohokrát jsem od Čechů slyšel otázku: „Proč by se sem někdo stěhoval?“ Mám s touto zemí samozřejmě jen omezenou zkušenost, ale tato otázka pro mne symbolizuje jeden z hlavních problémů České republiky: nedostatek sebevědomí jak na osobní, tak na národní úrovni. V kontrastu s tím, spolu se skutečností, že lidé oscilují mezi „nekompromisní“ revoltou a naprostým fatalismem, cítím silnou energii a potenciál vydat se jinou cestou a neopakovat chyby Západu.

Někdy však tuto naději ztrácím. Především jsem rychle poznal, že většina Čechů nechce ani slyšet o ničem, co by souviselo se sociální rovností, pracující třídou, vzděláváním chudých atd. Zdá se mi, že většina místo toho slepě přijala myšlenky ultraliberalismu. Premiér, ačkoli některými lidmi zpochybňovaný, je koneckonců produktem čisté demokracie. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Je to docela zvláštní v zemi, která stále patří k chudší části Evropy a kde si lidé ničí zdraví pro pár tisícikorun měsíčně a ani si nemohou vzít nemocenskou.

V optimističtějších dnech jsem si zřetelně vědom, že to je důsledek katastrofy způsobené komunistickým režimem. Kyvadlový efekt. Ale v horších dnech jsem stejně zahořklý jako Albert Camus a vidím to tak, že chudí netouží po rovnostářštějším systému; chtějí ve stávajícím systému zbohatnout, takže potom sami mohou zneužívat chudé. Objednal jsem si v Praze stěhovací firmu. Řidič byl z Ukrajiny, kde jsou nižší platy, proto mu jeho šéf platil méně než jeho českým kolegům. A já si říkal: páni, outsider outsiderovi vlkem. Mimochodem my (Francouzi) děláme totéž Čechům. Nádherný řetězec zneužívání.

Možná si říkáte, že dělám dlouhou politickou odbočku od původního tématu, tedy od vědy v České republice. Ale není to tak. Vždyť vzdělávání a výzkum nabraly v západních zemích stejný směr jako ekonomika: čistý kapitalismus. Zejména vzdělávání bylo přizpůsobeno „elitě“, „nejlepším studentům“, které čeká nádherný ráj meritokracie. Ale není překvapivé, že „nejlepší“ studenti pocházejí povětšinou z bohatého prostředí. A lidé podporující meritokracii jsou – stejně jako mnoho vědců… – z bohatého prostředí. Hm, to je ale záhada. Co jste to říkali? Že bohatí bohatnou a chudí chudnou? Ty samé kapitalistické názory řídí západní výzkum. Elita musí vítězit, což vede k tomu, že bohatí dále bohatnou a chudí chudnou. Když si zvýšíte h-index, snadněji získáte prostředky na další výzkum. A když získáte více prostředků na výzkum, umožní vám to zvýšit si h-index. Když se vám zvedne h-index, stanete se známějším. Když se stanete známějším, budete snadněji publikovat v lepších časopisech. Atd.

Teď byste mohli říci: A co je na tom tak špatného? Koneckonců ti, kteří jsou skvělí v tom, co dělají, si zaslouží prosperovat – v zájmu vědy a rozšiřování lidských znalostí. No, pro začátek připomeňme, že rozdíly v úspěšnosti, s níž jednotliví vědci získávají finance na svůj výzkum, často nesouvisejí ani tak s jejich dovednostmi jako s výše popsaným začarovaným kruhem. A tento systém skřípe i na mnoho jiných způsobů.

(Ne)podpora doktorandů

Ale začněme něčím, co funguje dobře. V západních zemích je doktorské studium regulováno školami poskytujícími tuto úroveň vzdělání. Jejich cílem je poskytnout studentům doktorských programů co nejlepší podmínky ke studiu. Doktorand dostává plný plat (povinná podmínka pro vedoucího výzkumné skupiny nebo hlavního řešitele, pokud chce najmout doktoranda), takže nemusí při psaní vědeckých článků hladovět. Kromě toho musí student navštěvovat řadu povinných předmětů. Jsem za své vzdělání francouzské vládě nesmírně vděčný. Během doktorského studia jsem absolvoval povinné kurzy deontologie, řešení konfliktů, pedagogiky, francouzského systému regulace a administrace univerzit, divadelních technik, zetetiky (skeptické filozofie) a tak dále.

Koho by napadlo, že doktorandovi bude k něčemu dobré, když se poučí o regulaci univerzit? Inu, jde o to, že jsme nebyli školeni jen k tomu stát se dobrými vědci. Nebo, abych se vyjádřil přesněji, být dobrými vědci znamená také stát se zodpovědnou, eticky jednající a potenciálně transformační součástí společnosti, která si je vědoma toho, že se hraje o víc než jen o naše výzkumná témata.

Bohužel navzdory vládní zprávě ukazující, že systém výuky, kterým jsem prošel já a další Ph.D. studenti, poskytuje za nízké náklady výrazné přínosy, byl tento systém za našeho milovaného prezidenta Nicolase Sarkozyho označen za plýtvání penězi a zrušen. Moje zkušenost s doktorským studiem však ukazuje, co v západním systému funguje: se slušným rozpočtem na výzkum, prvním platem se čtyřmi nulami (v eurech), úžasnou vládní podporou vzdělávání a s obětavým školitelem byly splněny podmínky pro úspěšný doktorát.

Máte-li štěstí, totéž se může podařit vašemu postdokovi: je-li dostatek peněz, má benevolentního mentora a na oddělení dost dynamických lidí, bude ho to inspirovat k velkým výkonům. Ale tady se věci začínají obracet k horšímu. Doktorand dostává plat, ač mnohem menší než postdok. V Německu neexistuje mzdová kategorie pro doktorandy. Namísto toho doktorandi dostávají 50 % platu postdoka. Je to poněkud cynické. Pokud se ucházíte o grant u německé grantové agentury a žádáte finance na pozici postdoka, dostane se vám doporučení, abyste místo něj přijali dva doktorandy. Logické, ne? Nepropásněte slevu dne: dva doktorandi za cenu jednoho postdoka! To dobře demonstruje, jak jsou doktorandi na Západě stále častěji vnímáni: jako levná pracovní síla.

Není překvapivé, že znepokojivě vysoké procento studentů doktorát nedokončí, především ve Spojených státech (asi 50 %). Jen málokterý hlavní řešitel se obtěžuje přijmout za své, že povinností školitelů a institucí je poskytnout doktorandům vzdělání (jaké překvapení – jsou to studenti). Pokud mají řešitelé dost financí, najmou několik doktorandů, pracují s „nejlepšími“ z nich (tedy s těmi, kteří vyžadují nejméně pedagogického úsilí), a ostatní ponechají jejich osudu. Opět meritokracie. A co je horší, zažil jsem hlavní řešitele, kteří dělali vše, co bylo v jejich silách, aby svým doktorandům zabránili v účasti na povinných přednáškách, které jsem zmiňoval výše. Říkají: „Platím je a oni si chodí po přednáškách, místo aby pracovali v laboratoři; to není fér.“ Zapomínají však, že technicky vzato své doktorandy neplatí. Jsou to peníze daňových poplatníků, které školitelé dostávají na to, aby doktorandy vzdělávali. Je však nepřijatelné, že univerzity tyto skutečnosti při přijímání hlavních řešitelů i během jejich dalšího působení zcela ignorují. Zajímají je ERC granty, výše h-indexu atd. Univerzity tím neplní své poslání. Místo toho, aby se zaměřily na kvalitní vzdělávání, utrácejí své rozpočty na vědce, kteří se nejen nezajímají o předávání znalostí studentům (ti, kteří se nezajímají o doktorandy, se obvykle nezajímají o vzdělávací roli univerzity obecně), ale přímo poškozují vzdělávání studentů, s nimiž jsou v kontaktu.

Neustále slýchám: „Učím, protože musím a protože to je způsob, jak přilákat dobré studenty k mým výzkumným projektům.“ Ne. Pardon, ale ne. Učíte, protože jste zaměstnanci univerzity, jejímž úkolem je poskytovat vzdělání. Pokud s touto její rolí nesouhlasíte, jděte pracovat někam jinam. Mnoho jiných čeká na příležitost tuto univerzitní roli horlivě plnit. Studenti už nechtějí být zneužíváni a budou si vybírat univerzity podle toho, zda jim nabízejí kompetentní učitele ochotné věnovat vzdělávání patřičné úsilí. To je výhoda, o kterou univerzity orientované na intenzivní výzkum přijdou. A netřeba připomínat, že s hůře a hůře vyškolenými doktorandy nebudou příští generace vědců tak vynikající.

S principem „nejlepší dostanou všechno a zbytek nic“ se pojí kolaterální škody. Zažil jsem nejlépe financované hlavní řešitele, kteří se opakovaně ucházeli o místo jinde a používali to jako hrozbu, aby si ve své domovské instituci vyjednali ještě lepší podmínky. Jde to tak daleko, že nově přijatým slibným vědcům se kvůli nedostatku peněz škrtá rozpočet nebo jsou jim kráceny smlouvy.

 

Tento text je silně inspirován diskusemi s Roswithou Schmicklovou a Markem Slovákem, s nimiž jsem dal dohromady chartu 19.

 

2. část článku přineseme již brzy.

 

Autor: Clément Lafon Placette

Překlad: Ondřej Vrtiška

Článek vyšel v časopise Vesmír 99, 240, 2020/4, text v české i anglické verzi najdete také na webových stránkách Vesmíru zde.


s lafon placette clementClément Lafon Placette

Clément Lafon Placette, Ph.D., (*1985) dokončil v roce 2012 doktorské studium na Orleánské univerzitě (Francie). Jako postdok působil na Švédské univerzitě zemědělských věd ve švédské Uppsale. V roce 2018 nastoupil jako odborný asistent na katedru botaniky Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Zabývá se evolucí rostlinného rozmnožování, speciací a genomikou.