facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Hana a Jiří Šantrůčkovi: Výzkumné školy Maxe Plancka jako příklad dobré praxe

15. 9. 2020
Hana a Jiří Šantrůčkovi: Výzkumné školy Maxe Plancka jako příklad dobré praxe

Evropa má nedostatek mladých talentovaných vědců a ten se pravděpodobně bude zvyšovat v důsledku demografických změn ve společnosti a vědní a vzdělávací politiky vládních a školských institucí. Tento nedostatek vidíme již dnes hlavně v technických a přírodovědných oborech. Jak předejít zaostávání Evropy za světem a České republiky za Evropou? Máme se kde poučit?

Určitě je potřeba zaujmout a přitáhnout mladé talenty dobrou prezentací a propagací výzkumných témat; jejich rozvoj ale musí poté podpořit kvalitní vědecká výchova u nás realizovaná v tzv. doktorských (postgraduálních) programech akreditovaných na univerzitách. Její slabiny se diskutovaly na mnoha fórech a v mediích. Pojďme se podívat, jak vypadá výchova vědců u našich německých sousedů.

Německé ústavy Maxe Plancka, podobně jako ústavy Akademie věd ČR, nemají právo samostatně realizovat postgraduální výchovu a školit doktorandy. Proto Společnost Maxe Plancka zakládá společně s vybranými univerzitami výzkumné školy pro výchovu talentovaných studentů z celého světa: The International Max Planck Research Schools (IMPRS). Tyto výzkumné školy nabízejí budoucím vědcům výzkumné příležitosti, poskytují jim rozsáhlou podporu v bádání i osobnostním rozvoji. IMPRS získávají finanční podporu od Společnosti Maxe Plancka, od participující univerzity a od třetích stran (další výzkumné organizace, firmy apod.). Jejich vznik je podmíněn schválením širšího programu na určitou omezenou dobu, např. 20 let, během které je vědecká kvalita výzkumné školy jednou až dvakrát hodnocena, a podle výsledků hodnocení program buď pokračuje, nebo je zrušen. Po jeho ukončení musí IMPRS žádat o nový projekt. IMPRS vytvoří uchazečům o doktorská studia, kteří byli přijati na základě přísného konkurzního řízení, zázemí na dobu 4-5 let a poskytne jim sice omezený, ale bezpečný rozpočet. IMPRS podporuje také vědecký potenciál mladých žen prostřednictvím mentorských programů, seminářů a možností péče o děti.

Mezinárodní výzkumná škola Maxe Plancka pro biogeochemické cykly na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně (IMPRS-gBGC)

Jako konkrétní příklad uvádíme IMPRS-gBGC, kde byla Hana členkou vědeckého hodnotícího týmu. Škola vznikla v roce 2010 na 18 let s šestiletou periodou hodnocení, na jehož základě se rozhoduje o pokračování či ukončení činnosti doktorské školy. Na její činnosti se spolupodílejí Max Planck Institute for Biogeochemistry (MPI-BGC) a Friedrich Schieller University (FSU) v Jeně. Finančně je škola podporována MPI-BGC, FSU a Max Planck společností (MPS). Partnerské instituce umožnují studentům plnohodnotný přístup do svých knihoven a laboratoří. Vedení IMPRS-gBGC je složeno z reprezentantů obou institucí na různých hierarchických úrovních, vědeckou výchovu zajišťuje 21 interních školitelů, kteří jsou členy IMPRS-gBGC, 20-30 externích školitelů - seniorních vědců - a odborní konzultanti (členové vědeckých týmů školitelů nebo postdoci, kteří přinášejí speciální dovednosti potřebné v daném výzkumu). Řídící výbor školy je složený z vědců volených z partnerských pracovišť, univerzity a ústavu, dále odborného konzultanta a doktoranda. Dva poslední členové jsou voleni každoročně svými vrstevníky. Řídící výbor volí ze svých řad mluvčího PhD školy, který ji reprezentuje navenek. O organizační, administrativní a finanční záležitosti se stará koordinátor (1 plný pracovní úvazek) spolu s asistentem (0,5 pracovního úvazku). Tito koordinátoři zajišťují také komunikaci se studenty i školiteli, udržují kontakt s absolventy, organizují nábor studentů a zajišťují veškerou administrativu.

IMPRS-gBGC podporuje v současné době celkem 60 doktorských studentů (3 podpořeni z prostředků MPI-BGC, 3 z FSU, 6 z MPS, 48 ze zdrojů udělených školitelům grantovými agenturami - převážně projektů), kteří každoročně publikují v průměru 50 vědeckých prací v renomovaných časopisech. Studenti dostávají stipendium na tři roky, pokud potřebují prodlužovat, musí na ně najít peníze hlavní školitel. Povolení prodloužení je podmíněno dobrými výsledky v předcházejících třech letech (např. jedna prvoautorská publikace). Stipendium je dostatečné k tomu, aby zajistilo životní náklady studenta a osvobodilo ho/ji od potřeby mít vedlejší příjem, ať už z projektů nebo z brigád nesouvisejících s vědou. Studenti, kteří jsou placeni ze zdrojů FSU, MPI nebo MPS, dostanou každoročně společně se stipendiem určitý obnos na cestování na konference a jednou za studium finanční podporu na absolvování zahraniční stáže, která je pro studenty povinná.

Studenti se přijímají na základě několikastupňového přijímacího řízení, které se koná dvakrát ročně. V prvním kole zájemce pošle potřebné dokumenty, motivační dopis a návrh projektu na téma vybrané z nabídky dané výzvy. Nejlepší zájemci z prvního kola (maximálně dva na jedno téma), které vybere řídící výbor, projdou pohovorem, a to buď telefonickým, nebo přes web, a nejlepší kandidáti jsou pak pozváni na náborové několikadenní sympozium. V jeho průběhu se kandidáti seznámí s pracovními podmínkami a požadavky na studium, v tříminutové přednášce představí svůj projekt, podrobí se znalostní zkoušce a je testována jejich schopnost psát text - esej. Během sympozia jsou pro uchazeče pořádána neoficiální setkání, která umožní neformální výměnu informací. O přijetí/nepřijetí kandidáta rozhoduje řídící výbor na základě hodnocení kvality kandidátů. Při výběru je hlavním kritériem kvalita uchazeče, ale přihlíží se k internacionalitě a k pravidlům genderové rovnosti. V jedné výzvě je obvykle přijato 3-6 % uchazečů a obsadí se zhruba čtvrtina nabízených témat/projektů.

Vedení studentů se řídí zásadou „The success of any scientific project can be greatly enhanced when it is discussed with multiple experienced scientists.“ (Úspěch jakéhokoliv vědeckého projektu významně roste, pokud je diskutován s řadou zkušených vědců z různých oborů). Každý student je proto veden tzv. poradním výborem, který se skládá nejméně ze tří seniorních vědců. Student má od samého počátku hlavního školitele a další členové výboru jsou jmenováni během prvních tří měsíců po nastoupení do studia. Student se schází s poradním výborem, kdykoliv je potřeba prodiskutovat výsledky či další pokračování projektu, minimálně však po 5, 12 a 24 měsících od zahájení studia. Hlavní školitel je povinen studentovi zajistit vhodné pracovní prostředí a potřebné laboratorní vybavení, což je jednou do roka kontrolováno vedením IMPRS. Jeden vědec nesmí školit více než 8 studentů. Na počátku doktorského studia je každý doktorand informován o kontaktních osobách, které mu pomohou řešit eventuální konflikty. Mohou jimi být školitel a spoluškolitelé, ombudsman, administrátor rovných příležitostí, psycholog, externí a anonymní konzultační služba a všichni členové vedení doktorské školy.

K tomu, aby se seniorní vědec stal členem IMPRS-gBGC, musí být habilitován nebo jeho výsledky musí být oficiálně ohodnoceny jednou z partnerských institucí jako dostatečně kvalitní. Seniorní vědec se stává členem IMPRS-gBGC na 3 roky a tato perioda může být prodloužena, pokud se na tom shodnou řídící výbor a členové IMPRS-gBGC na diskusním fóru, které se koná jednou do roka. Člen IMPRS-gBGC má povinnost provádět kvalitní špičkový výzkum, který je v souladu s programem školy, aktivně školit studenty, vést kurzy nebo se jiným způsobem aktivně podílet na vědecké výchově a účastnit se diskuzních fór.
K tomu, aby student/mladý vědec získal certifikát o absolvování školy, musí splnit následující minimální kritéria:

Základní

  • Absolvování 3 kurzů
  • Účast na workshopech
  • Prezentace na mezinárodní konferenci
  • Dva přijaté a jeden podaný článek v mezinárodním renomovaném časopise, v nichž je student prvním autorem
  • Tříměsíční stáž v zahraničí
  • Komunikace s veřejností (public outreach; přednášky pro veřejnost, popularizační články, blogy, účast na akcích popularizace vědy, např. Noc vědců, rozhovory v TV, rádiu nebo pro časopisy)

Doplňková

  • Spoluautorský článek v mezinárodním renomovaném časopise
  • Organizování vědeckých akcí, výuka
  • Vedení bakalářských nebo magisterských studentů
  • Oponování článků pro časopisy
  • Získání vědeckého ocenění

Součástí strategie IMPRS-gBGC je udržovat kontakt s absolventy (Alumni/Alumnae). Dvakrát do roka jsou pořádány vědecké přednášky některého z absolventů, na webových stránkách jsou uveřejňovány neformální zprávy absolventů o pracovních zkušenostech po absolvování doktorského studia a každoročně absolventi dostávají od IMPRS-gBGC informační noviny o událostech a změnách ve škole. Absolventi jsou zváni na oslavy významných výročí školy – jsou organizovány vědecké prezentace a diskuse a je vyhrazen prostor pro výměnu kariérních a pracovních zkušeností i navazování kontaktů.

Co snižuje kvalitu našich doktorandů a jejich výchovy?

S vědomím předcházejícího se nemůžeme ubránit zamyšlení nad tím, co snižuje kvalitu doktorských programů na českých univerzitách a spolupracujících akademických pracovištích. Z uvedeného popisu podmínek a požadavků na IMPRS-gBGC je vidět, že požadavky na studenty jsou velice podobné těm u nás. Troufáme si napsat, že ani s přístrojovým vybavením na tom ve většině oborů nejsme špatně. Dostupnost finančních prostředků je jistě nižší, ale sama o sobě rozhodně nemůže vysvětlit nižší úspěšnost v doktorských studiích měřenou procentem úspěšně dokončených studií, kvalitou a množstvím publikací doktorandů. V čem je hlavní rozdíl? Které faktory snižují excelenci našich začínajících vědců? Předesíláme, že níže uvedený výčet se netýká žádného určitého programu nebo univerzity. Je to obecný souhrn faktorů, které podle našeho názoru snižují kvalitu doktorských studií v ČR.

Výběrovost přijímaných uchazečů

Velice často přijímáme uchazeče, o kterých víme, že nejsou excelentní. Rozhodně nelze říct, že bereme pouze malý zlomek z přihlášených uchazečů na základě přísného výběru. Převis poptávky nad nabídkou bývá malý a výběr se řídí spíše potřebou přijmout studenta než jeho kvalitou. S výběrovostí souvisí i to, že většinou po uchazeči nepožadujeme, aby sám zformuloval otázky, které by rád řešil v rámci vypsaného projektu a tím prokázal schopnost orientovat se v zadaném tématu a samostatně myslet. Dále je stále ještě spíše výjimkou vypisovat otevřený mezinárodní konkurz na doktoranda a vybírat až po realizovaném osobním kontaktu a pečlivém výběru.

Osobnost školitelů

Školit může každý, kdo dosáhl akademického titulu docent a výše nebo byl jednou schválen vědeckou radou fakulty a má grantové nebo jiné finanční zdroje na to, aby studenta uživil. Málokdy je oborová rada doktorského programu natolik tvrdá, že by odmítla přijmout uchazeče, přestože školitel má pouze vágní představu o zaměření doktorské práce nebo má pověst chronicky nespolehlivého mentora. Mnohé programy se potýkají s aktuální absencí vědeckých osobností, které by kolem sebe vytvářely kreativní atmosféru. Přesto, hnáni různými motivy nebo jen setrvačností, školí doktorandy.

Výše stipendia

Studenti dostávají stipendia, která nepokryjí jejich základní životní náklady, a musí mít proto další příjem. Pokud mají příjem z projektu školitele, který souvisí s tématem disertace, není to až takový problém. Pokud ale student dorovnává stipendium z projektů, které jen vzdáleně souvisí s jeho tématem, nebo má brigádu s vědeckou prací nesouvisející, odvádí ho to od studia. Téma výzkumného projektu, na kterém student pracuje, musí být svázáno s tématem disertační práce, a to i termínově.

Financování vědy z krátkodobých projektů

Práce a částečně i plat jsou financovány většinou z tříletých projektů, v jejichž rozpočtu jsou peníze na studenta v doktorském programu vyčleněny a schváleny. Aby byl student finančně zajištěn po většinu svého studia, je optimální ho přijmout v rámci projektu, který právě začíná. Pokud bychom čekali, pak hrozí, že nebudeme mít finance na dorovnání stipendia (viz výše) a pokrytí nákladů na experimentální práci v posledních letech studia. Kromě toho nebudeme mít dost výsledků pro úspěšné splnění projektu. Navíc projekt obvykle začíná od 1. ledna a to, že ho školitel dostal, se dozví v listopadu. Pod tlakem reality pak vezmeme i toho, o kom má pochybnosti, a doufá, že vše se v dobré obrátí. Měřítkem není kreativita a kvalita uchazeče, ale naše potřeba naplnit projekt. Řešením by mohly být dlouhodobé (alespoň čtyřleté nebo pětileté) projekty nebo institucionální fondy na podporu výchovy doktorandů, které by umožnily prostředky kumulovat a využít ve vhodnou dobu.

Nedostatečný mentoring

Naši studenti mívají většinou jednoho školitele. V některých případech se školitel se studentem z různých důvodů pravidelně neschází, aby probrali pokroky či úskalí studentovy práce a diskutovali nové impulzy nebo nové články v literatuře. Studentovi tak chybí zpětná vazba. Někdy je školitel motivován k přijetí doktoranda hlavně tím, že potřebuje levnou pracovní sílu v laboratoři; v tomto případě není požadován kreativní přístup a student prostě plní příkazy školitele, dělá technika v laboratoři. Ojediněle, ale přesto, může být motivací školitele jeho vlastní kariérní růst a získání vyššího akademického stupně nebo snaha o schválení studijního programu v akreditačním řízení (jedním z kritérií pro získání docentského nebo profesorského titulu i akreditaci oboru je počet vychovaných PhD studentů). V tomto případě i vědecká erudice může být nízká a školitel sám nemusí vědět, na co konkrétně by se student měl zaměřit a nechá ho „plácat se“ v bezbřehosti tématu. Může to sice být dobrá metoda, jak „oddělit zrno od plev“, ale velmi nehospodárná a v dnešní době těžko akceptovatelná. Nakonec nejde nezmínit často příliš velkou administrativní zátěž školitelů. Mentorství je závazek spojující hlavní poslání univerzity; bádání a výuku. Činnosti, ze kterých by školitelé neměli být vytrhováni požadavky na vyplňování výkazů a formulářů.

Nedostatečná motivovanost

Bývá to tím, že ani po ukončení magisterského stupně studia student neví, jakou si zvolit profesní kariéru, a tak si jen prodlužuje studium – výběrovost je malá a šance na přijetí velká. Někteří se chytnou a jsou z nich nakonec dobří vědci. Většinou se ale studiem protloukají, nasávají sice vědomosti, ale nemají už touhu nebo schopnost je dále rozvíjet a stále nevědí, co by chtěli po skončení studia dělat. Nedostatečná motivace nastupuje i tam, kde se student stal členem vědecky podprůměrného týmu s absencí vědeckých osobností, nebo tam, kde pokulhává mentoring.

Přesouvání povinností školitele nebo členů pracovních týmů na studenta

Je nesporné, že student by se měl určitou měrou podílet na výuce nebo chodu pracoviště. Není ale ojedinělým případem, že se ze studenta stane „holka pro všechno“, zaskakuje a supluje roli školitele, technické nebo administrativní síly. Na vlastní tvůrčí práci mu nezbývá čas.

Jak z toho ven?

Ponechme stranou výkonnost ekonomiky, priority v rozdělování peněz na úrovni vlády i nedostatky v rozdělování peněz na vědu a vysoké školství na MŠMT; to vše zásadně ovlivňuje tok peněz i do výchovy mladých vědců, a tím jejich kvalitu. Zkusme se pragmaticky věnovat tomu, co můžeme alespoň částečně ovlivnit na úrovni univerzit nebo grantových agentur. Jak odstranit hendikepy a nešvary? Nešvary, ve kterých jsme mnozí sami vyrůstali a máme tendenci pro ně nalézat ospravedlnění nebo alespoň jakýsi vedlejší pozitivní efekt (viz oddělení zrna od plev). Některá zlepšení (např. v přijímání uchazečů, stipendijní bonusy, týmové posuzování práce doktoranda, hodnocení školitelů) mohou realizovat v poměrně krátké době vedení fakult a oborové rady prostou úpravou organizace doktorského studia a jejím uvedením v život. Lokální řešení různých forem lze určitě nalézt pro usnadnění doktorské výchovy a umožnění kariérního růstu ve vědě mladým ženám, které ať už v úplné rodině nebo samy pečují o malé děti. Finanční pomoc, univerzitní mateřské školky nebo úprava pracovní doby jsou jen příklady, které se do určité míry začínají na našich univerzitách a spolupracujících vědeckých institucích realizovat.

Jiná zlepšení jsou dlouhodobá a/nebo leží mimo dosah pravomocí vedení univerzit a fakult: (a) Špatné školitele nelze okamžitě z univerzit ani akademických ústavů propustit, a to ani při objektivním hodnocení. Kvality školitelů se budou zřejmě zvyšovat v generaci mladých vědců postupně přicházejících z dobrých laboratoří, kde se správná praxe výchovy vědců uskutečňovala a sami jí prošli. Musí jim ovšem být nasloucháno a měli by dostat pravomoci i přes mnohdy radikální postoje. (b) Plošné rozdělování stipendijních peněz ‚shora‘ komukoli, kdo byl přijat, a spoléhání na to, že se podaří tento příjem zkombinovat se značně nejistými a časově proměnlivými grantovými penězi je hendikep, který musí řešit ministerstvo školství (MŠMT) spolu s grantovými agenturami (hlavně GAČR). Jedním z představitelných kroků by mohl být přechod na plné financování doktorandů z grantů a dotací ústavů a univerzit, tedy převedení těchto stipendií jako účelových do rozpočtu grantových agentur, ústavů AV a univerzit. (c) Odbourání neúčelné administrativy a výkaznictví plynoucího z nedůvěry ke komukoli a horlivosti úředníků na všech stupních by jistě dodalo čas, kreativitu a sebevědomí školitelům. Vyplňování kolonek typu: „Napište, jak hodnotíte hodnocení vašeho sebehodnocení“, případně „Report z provádění aktivity“ připomíná svojí bezduchostí a bezúčelností minulý totalitní režim. Změn k lepšímu by bylo možné dosáhnout změnami v legislativě, snížením počtu mnohdy neprofesionálních úředníků a „osvíceným“ vedením univerzit a fakult. (d) Nedostatečná motivovanost doktorských studentů je částečně produktem předchozí výchovy ve všech stupních škol včetně univerzit a o její nápravu se musí pokoušet celý tento systém. Fakulty ale mají možnost se jí z velké části vyhnout důkladnějším inzerováním pozic na mezinárodní úrovni, vícekolovým přijímacím řízením do doktorského studia a hodnocením doktorských studentů v kolektivu školitelů.

Samostatným námětem k diskusi by byla účelnost a efektivnost organizace výzkumných škol doktorských studií obdobných té zde popsané, kterou organizuje Společnost Maxe Plancka a která je v podstatě virtuální (nemá vlastní laboratoře, budovu atd.), nebo dokonce fyzicky existujících, jakou je např. Výzkumná škola biologických věd (Research School of Biological Sciences) při Australské národní univerzitě v Canbeře. Zatímco první varianta je představitelná modifikace současného systému symbiózy vědecky orientovaných univerzit a ústavů akademie, druhá patrně zůstane v českých poměrech v říši snů.

 

Autoři: Hana Šantrůčková a Jiří Šantrůček

Údaje o IMPRS-gBGC byly použity se souhlasem mluvčího školy.


Ústavy Maxe Placka

Společnost Maxe Plancka, pojmenovaná po jednom ze zakladatelů kvantové teorie, řídí velké množství nezávislých autonomních výzkumných ústavů, jejichž kvalita výzkumu musí splňovat přísná kritéria stanovená Společností Maxe Plancka. Společnost je financována převážně z veřejných prostředků federální vlády a federálních států. Státní podpora činí 75 % celkových prostředků, zbytek jednotlivé ústavy získávají od grantových agentur národních i mezinárodních nebo soukromých subjektů.

Vědecká atraktivita a úspěch ústavů Maxe Plancka jsou založeny na otevřenosti světu. Do ústavů jsou přijímáni přední světoví vědci, kteří jsou často Společností Maxe Plancka aktivně oslovováni a kteří projdou přísným výběrem. Základním principem, kterým se společnost řídí, je najít tvořivé osobnosti s interdisciplinárním myšlením, umožnit jim nezávislý vědecký rozvoj, vytvořit skvělé pracovní podmínky včetně toho, že si mohou sami vybrat téma i členy svých vědeckých týmů. Vědecká svoboda, vytvoření zázemí, dodržování principu důvěry spolu s přísným výběrem kandidátů spoluvytvářejí úspěch ústavů Společnosti Maxe Plancka. Když je vědecká osobnost přijata na místo ředitele ústavu, není závislá na krátkodobých projektech (low-trust principle), ale dostane finanční zdroje, dokud neodejde do vědeckého důchodu (high-trust principle). To neznamená, že výzkum nepodléhá kontrole. Každé dva roky je kvalita výzkum hodnocena mezinárodně uznávanými nezávislými vědci v daném oboru. Na výsledku hodnocení závisí výše finančních zdrojů v dalších letech. Každých šest let pak probíhá komparativní hodnocení, kdy je srovnávána úroveň ústavů podobného zaměření.

Podle veřejných informací měla Společnost Maxe Plancka v roce 2018 celkový rozpočet 2,4 mld. EUR (asi 63 mld. Kč), z toho 75 % bylo ze státní podpory. Při počtu zaměstnanců 23800 připadlo v přepočtu 2,6 mil. Kč na osobu a rok. Pro porovnání celkový rozpočet Akademie věd ČR v roce 2018 byl 13,9 mld. Kč, 40 % ze státního rozpočtu. Na jednoho zaměstnance tak připadalo 1,5 mil. Kč (celkem 9390 zaměstnanců).

 

Hana Šantrůčková

Je profesorkou ekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Doktorské studium absolvovala na Mikrobiologickém ústavu v Praze. Ve svém výzkumu mikrobiální transformace uhlíku, dusíku a fosforu pak pokračovala na Ústavu půdní biologie v Českých Budějovicích a ve výzkumu transformace organického uhlíku v půdě pomocí metod přirozeného výskytu stabilních izotopů na ANU (Australian National University). Od roku 2013 je vedoucí katedry Biologie ekosystémů a od roku 2019 děkankou Přírodovědecké fakulty

 Jiří Šantrůček

Je profesorem fyziologie rostlin na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Po absolvování studia na České zemědělské univerzitě a na Ústavu experimentální botaniky AV ČR pokračoval ve výzkumu jako postdoktorand v Biologickém centru AV ČR v Českých Budějovicích a na ANU (Australian National University) v Canbeře. V letech 2005 až 2008 působil jako výkonný redaktor časopisu Biologia Plantarum.