„Vedle zřejmých psychických dopadů přináší to v případě začínajících vědců a vědkyň zpomalení kariéry,“ píše doktorand Ivan Loginov z Přírodovědecké fakulty UK, jenž vystudoval biologii a věnuje se dějinám přírodních věd. Leckterý doktorand se dle něj cítí „ztraceně či zaseknutě“.

„Poslední dobou se naopak očekává, že jsme si na specifickou a náročnou situaci zvykli,“ míní Ivan Loginov, doktorand PřF UK a CTS.

Doktorské studium bývá běžně spojováno se špatným psychickým zdravím. A není divu, studenti, od nichž se očekává de facto práce na plný úvazek za ohodnocení pod úrovní minimální mzdy, zabředávají na mnoho let do práce, jež vede k neustálému zpochybňování vlastních schopností a nepřináší okamžité výsledky.

Nemluvě o dosti omezeném sociálním vyžití, což je v silném kontrastu s tím, jak vypadalo studium pregraduální. Mnozí takovýhle režim nepřekvapivě nezvládají a u studia pracují i mimoakademicky, zakládají rodiny a podobně, takže to vede mimo jiné k natahování doby studia ze čtyř na maximálních možných osm let. Studenti si tak vybírají mezi lepším zabezpečením, a dřívějším začátkem vyloženě vědecké kariéry, přičemž tato rozhodnutí na duševní pohodě rovněž nepřidávají. Jak tuto – už tak komplikovanou situaci – ovlivnila stávají pandemie a s ní související opatření?

Dva roky studia v pandemii

Moje doktorské studium začalo v říjnu roku 2020. Těšil jsem se, že se budu moci konečně věnovat zejména vlastnímu výzkumu, jezdit na vědecké konference a diskutovat o výsledcích svého bádání s odborníky v daných oblastech. I když jsem tušil, že do toho nějakým způsobem pandemie zasáhne, doufal jsem, že situace se bude zlepšovat. Bohužel, většina konferencí se loni konala stále v online režimu, což je samozřejmě správně, ale i tak mě mrzí, že na setkání Mezinárodní společnosti pro dějiny, filozofii a sociální výzkum biologie (ISHPSSB), kde jsem měl příležitost vystupovat vedle skutečných hvězd, jakými jsou evoluční bioložka Eva Jablonka či filozofové biologie John Dupré a Peter Godfrey-Smith, a které slouží jako příležitost k setkání co největšího množství badatelů ve zmíněných oborech, jsem se připojil přes Zoom, místo abych osobně jel na legendární pracoviště Cold Spring Harbor Laboratory.

Nenucenost osobních setkání zprostředkovávající spolupráci napříč státy i obory, byla nahrazena křečovitými snahami o náhražky ztraceného sociálna – od „společné večeře“ po možnost setkávání ve virtuálním prostředí aplikace Gather.town. Ač je tato situace nepříjemná pro všechny zúčastněné, myslím si, že nejvíce dopadá na mladé začínající vědce a vědkyně, kteří ještě nemají dostatek přátel mezi zahraničními kolegy a jimž takovéto akce pomáhají nastartovat kariéru.

Opačnou tendencí se stala možnost účastnit se interních seminářů mnoha světových pracovišť probíhajících v online či hybridní formě. Další covidové „zlepšení“ souviselo se zpřístupněním na digitálních databázích (od JSTOR po tuzemskou síť digitálních knihoven) materiálů běžně dostupných pouze na určených místech nebo za poplatek. Oba tyto fenomény se po mírném zlepšení pandemické situace začínají vytrácet.

Tam, kde se rozvolňují opatření, se mnohdy ruší či omezuje digitální forma seminářů, a stejně tak se třeba v Česku znepřístupňují některé materiály v digitálních knihovnách. Nechci tu diskutovat o autorském právu a správnosti toho, že jsou vybrané materiály za normálních okolností nedostupné. Přijde mi však zajímavé, že jsme se v těchto oblastech podle všeho vrátili do normálu, zatímco zmíněné konference probíhají z větší části stále online.

Doktorát řešený i v úzkostech

Jak ukazují četné průzkumy, aktuální epidemická a společenská situace má významný dopad na duševní blahobyt lidí. V některých státech dokonce došlo ke zdvojnásobení lidí zažívajících úzkostné a depresivní stavy. V mém osobním případě zhoršení psychického stavu vedlo k tomu, že těžké úzkosti a deprese mne zcela vyřadily na několik měsíců z jakéhokoliv fungování, což ovšem postupně utahovalo zpětnovazebnou smyčku a čím déle jsem měl pocit bezmoci a neschopnosti cokoliv dělat, tím hůř jsem se cítil ohledně toho, že nestíhám nějaké deadliny či vynechávám důležité události. Mám navíc pocit, že zatímco v prvních měsících pandemie se objevovaly články hovořící o tom, že „je v pořádku nestíhat“ a nezvládat některé akademické věci, poslední dobou se naopak očekává, že jsme si na specifickou a náročnou situaci zvykli.

První rok doktorského studia za pandemické situace byl pro mě tedy mimořádně neuspokojivý, co se týče mých vlastních výsledků i výhod, které takové studium může přinášet. Je to samozřejmě nicotný problém v porovnání s tím, co museli v posledních letech zažívat nepostradatelní pracující: od zdravotníků a zdravotnic po prodavače a prodavačky.

Doufám však, že se mi povedlo sdělit pocity širší skupiny lidí, a především ukázat ostatním, kdo se cítil v posledních letech ve svém studiu ztraceně, zaseknutě nebo jednoduše neuspokojeně, že v tom nejsou sami. Nezbývá než doufat, že se to, alespoň co se týče pandemie, brzy obrátí.

Autor: Ivan Loginov, PřF UK

Foto: Shutterstock, archiv UK

Článek vyšel v online magazínu Univerzity Karlovy Forum.

Ivan Loginov

Vystudoval magisterský obor teoretická a evoluční biologie na Přírodovědecké fakultě UK a tamtéž pokračuje ve studiu doktorského programu (Filozofie a dějiny přírodních věd). Zároveň působí jako výzkumník na Centru pro teoretická studiu (CTS) v rámci projektu Ten druhý smysl, kde se zabývá zvukem a sluchem, zejména na poli dějin vědy a filozofie. Kromě toho se v rámci magisterského studia na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE věnuje mezinárodním vztahům se zaměřením na jejich teoretické a filozofické základy.