Rektorské projevy na Dies academicus jsou na naší univerzitě tradičně považovány za specifický žánr obecnější úvahy o stavu univerzity v širším vysokoškolském a společenském kontextu. Dnes před Vás v den akademického svátku předstupuji v roli rektora naposledy, a proto mi dovolte, abych svoji dnešní řeč pojal s otevřeností, jež je privilegiem okamžiku, v němž končící rektor nemusí brát diplomatické ohledy, neboť neusiluje o další akademické funkce, a péči o názorovou harmonii akademické obce již postupně přejímá jeho nástupce.
Na to, že přijde sama od sebe, shora, z ministerstva, dokonalá reforma vysokého školství, už nevěřím. Ale dvě či tři sebevědomé univerzity s aspiracemi by mohly postupně změnit vysokoškolskou politiku státu, pokud změní sebe.
Mohu si dovolit luxus mluvit sám za sebe, nikoliv za univerzitu, neboť střídání u rektorského žezla již probíhá. Tedy budu dnes prezentovat svůj osobní názor, poučený působením ve vedení univerzity, avšak názor, který určitě není názorem naší instituce, názorem, který by byl projednán, natož schválen jakýmkoliv kolektivním grémiem.
Česká veřejnost se prostřednictvím médií a sociálních sítí, ale i tváří v tvář stále častěji ptá na otázku, která je zcela oprávněná. Totiž proč na tom nejsou české univerzity v mezinárodním srovnání lépe, proč, ani po třiceti letech od listopadu 1989, nemáme jednu či dvě univerzity světové třídy, což by zajisté odpovídalo nejen zdejší dlouhé tradici univerzitního vzdělání, ale také potenciálu průmyslové země velikostí srovnatelné s Nizozemím či Bavorskem.
Odpověď na tuto otázku má pochopitelně dvě stránky, změnit by se musel jak systém na národní úrovni, tak ta instituce, která by chtěla na vstup do světové univerzitní elity skutečně aspirovat. Já se však pokusím obě stránky propojit a chvíli snít o univerzitě, která se prolamuje do velkého univerzitního světa tím, že současně mění sebe i systém, který ji obklopuje. Pokud nemáme uvíznout v aporii věčného čekání na dokonalou slepici-systém, která porodí zlaté univerzitní vejce, nezbývá než usilovat o změnu nedokonalého systému sice nedokonalou, ale ke změně odhodlanou, vnitřně silnou univerzitou.
Otevřít se světu a bránit se fachidiotismu
A nezačnu financemi, byť u nich skončím. Začnu od toho, co je základem každé instituce, tedy od lidí. World-class univerzita se samozřejmě musí otevřít studentům, učitelům a výzkumníkům, kteří přicházejí zvenčí. Argumenty, které jsem slýchal patnáct let, podle nichž pro některé obory naší univerzity není lepších studentů magisterského či doktorského studia, než vlastních odchovanců, by na takové instituci musely umlknout. A třetina zahraničních zaměstnanců by se musela stát závazným minimem. Jen konfrontací různých zkušeností a pohledů vzniká dynamika, která je pro „světovou“ univerzitu typická.
Dále by se musela univerzita, která by chtěla být motorem změny, odhodlat ke standardu akademické kultury svých učitelů, který dnes v Česku není samozřejmostí. Jazykovou výbavou akademika nemůže tvořit zajíkavá a gramaticky odmocněná česká angličtina, která možná dostačuje k sepsání článku plného odborné hantýrky, ale neumožňuje uvolněnou diskusi při konferenčním round-tablu. Bez akademiků, mocných nejméně dvou aktivně zvládnutých cizích jazyků a bez kulturního kapitálu, který se nevyčerpává sledováním Hry o trůny – přitom nic proti ní – se univerzita světové třídy budovat z Česka prostě nedá.
Ne každý může být skvělým matematikem, který si mezi výpočty hraje pro potěchu ducha na klavír Bachovy fugy a sbírá obrazy, ale je třeba si položit otázku, jaký vlastně je kulturní standard českého akademika v době masifikace, zda není třeba postupné a celosvětově patrné barbarizaci akademické profese čelit s větší rozhodností, máme-li jednou soutěžit s Oxfordem a Harvardem.
Ještě důležitější je ale překonání fachidiotismu, který v českém univerzitním světě kvete. Širší vzdělání je vytlačováno fragmentovanou a předčasnou specializací, která je afirmována na mezinárodních konferenčních fórech, kde se potkává pár desítek stejně postižených z různých zemí, aby se navzájem utvrzovali v sebeklamu své mezinárodní pověsti dohodou o vzájemném citování. Interdisciplinarita bez širokého vzdělání je jen maškarním plesem, na kterém se v univerzitní provincii usiluje o vyšší dotace. A v prostředí fragmentované specializace se dobře daří oborovému sobectví a mezioborovému rasismu – až příliš často jsem slýchal od jinak ctihodných badatelů, že právě oni a jejich subdisciplína si zaslouží, aby se všichni ostatní uskrovnili v jejich prospěch, neb právě jejich fach je ten vyvolený.
Univerzita se světovou ambicí prostě musí oživit tradici artes liberales ve vzdělání svých studentů a současně si dávat velký pozor, koho pustí mezi své učitele – opravdu dobří učitelé často sedí na dvou oborových židlích nebo s pokorou, zvědavostí a úctou nahlížejí k sousedům. Sebestřednost českých Brouků Pytlíků na světovou univerzitu nepatří. A nezbývá, než usilovat o spojení badatelské originality a kvality s učitelskou erudicí a řemeslem – univerzita prostě není a nemá být jen výzkumným institutem. Dobrý výzkum navzdory rozšířeným pověrám automaticky dobrého učitele nedělá. A řemeslně zdatní učitelé bez originálního výzkumu světovou univerzitu také ne, to je jasné. Dobře personálně vybudovaná univerzita by se samozřejmě, tak jako většina univerzitního světa, obešla bez profesorských titulů podepisovaných prezidentem a udělovaných celostátně na doživotí, jak to předepisuje zákon. Dokáže ale chvíli žít i s nimi, pokud nepodlehne fascinaci přídomky a bude umět oceňovat reálný výkon.
Světové univerzitě ale český systém titulů nic nepřináší - Oxford, Harvard i Yale se bez nich obejdou. A opisují i slovutní profesoři Univerzity Karlovy. Poslední skandály totiž ukázaly jasně, že neplatí argument, který rádi používají obhájci bizarního českého systému přenositelných titulů, že prý tituly garantují kvalitu napříč systémem. Negarantují. Kvalitu světové univerzity by zajistila jen transparentní, otevřená a náročná výběrová řízení na funkční místa s dobrým platem a zázemím.
Potřebujeme profesionální management
Dobrá univerzita, která aspiruje na světovou třídu, musí být vedle dostatku dobrých lidí ale také dobře spravována. To na prvním místě znamená, že musí být spravována profesionálně. Představa, že si kterýkoliv akademik může jen tak odskočit na pár let řídit fakultu či univerzitu, je iluzí. Vedení univerzit a jejich velkých součástí je zkrátka řemeslo, jemuž se je třeba intenzivně a také relativně dlouho učit. Osobní zkušenost řadového akademika nestačí – jde o znalosti legislativy, ekonomiky, vzdělávací politiky a také mnohé „soft skills“ – odolnost vůči stresu, rozhodnost, diplomatičnost spojená s neústupností nebo rétorické schopnosti.
Nejen v Americe a Británii, ale dnes už i na většině německých univerzit je prezidentství profesí. Úspěšní univerzitní prezidenti nezřídka postupují z menších, méně věhlasných univerzit, na ty větší, slavnější. Během kariéry tak vystřídají několik prezidentských úřadů v různých městech na různých univerzitách. Na českých univerzitách se začíná vždy znovu, od začátku – představa, že by úspěšný rektor z Ostravy přešel po skončení mandátu rektorovat do Olomouce, nebo brněnský do Prahy, je zcela nereálná v systému volby senátními insidery.
Pokud se u nás nepřejde, tak jako v Německu nebo Rakousku, k nějaké formě výběrového řízení na nejvyšší akademické pozice, je jedinou obranou před amatérstvím cesta vnitřního kariérního postupu – rektory se stávají bývalí děkani či prorektoři z téže instituce. Neprospěl by ale budoucí „světové“ univerzitě jednou pohled a zkušenost zvenku? I ve Vídni před pár lety povolali na rektorský stolec „říšského“ Němce.
Profesionalizace vedoucích akademických rolí ale na světovou univerzitu nestačí, změnit se musí i vnitřní organizace univerzity, a tady vím, že popichuji vosí hnízdo. Jsem si dobře vědom toho, že v současné české politické situaci by bylo svrchovaně nebezpečné, aby akademickou samosprávu omezilo, tak jako ve vyspělém univerzitním světě, rozhodování správní rady. Samospráva je dnes naší obranou proti mocenským zásahům státu, kterého se v rostoucí míře zmocňují autoritáři.
Ale na druhé straně, opravdu je na „světové“ univerzitě možná extrémní a mezinárodně zcela ojedinělá decentralizace personální politiky, kdy o zaměstnání profesorů nerozhodují v realitě často ani děkani fakult, kterým to ze zákona přísluší, nýbrž vedoucí kateder a ředitelé ústavů? Ve všech, a na tom trvám, ve všech úspěšných modelech správy univerzit je rozhodování o personálních věcech soustředěno na univerzitní úrovni, byť jednotlivá pracoviště mají své legitimní slovo ve výběrových řízeních. Konečné slovo však má prezident či rektor.
Je to tak od Ameriky až po Rakousko. Ne proto, že by byl rektor či prezident chytřejší než děkani, ale proto, že je dál od lokálních zájmů, které až na výjimky preferují zachování statu quo. A děkan, který je volen fakultním senátem a po skončení mandátu se vrací do role vedoucího katedry či ústavu, v horším případě ji nikdy neopustil, je lokálním zájmům sakra blízko. Jen s nadlidským úsilím by se jim mohl vzepřít. Třicet let stagnace českého vysokého školství v boji s inbreedingem svědčí o tom, že tento model fakultní personální autonomie nefunguje, čest budiž velmi nepočetným výjimkám děkanů hrdinů.
A další palčivá otázka je spojena s rolí fakultních senátů. Opravdu je nezbytně třeba, aby univerzitní samospráva měla dvě úrovně senátů? Opravdu by pro efektivní kontrolu exekutivy nestačil jeden senát univerzitní? A další otázka – je slučitelné se „světovou“ univerzitou, aby rozpočet byl schvalován, a to prakticky výhradně, insidery v senátech?
V Izraeli nesmějí podle zákona univerzitní senáty o financích ani jednat, natož rozhodovat. Rozhodují o akademických standardech, ne o alokaci zdrojů. V Británii radí exekutivě ve věcích rozpočtu univerzitní finanční komise či panely, ale nerozhodují, rozhoduje exekutiva. A je vůbec třeba, aby zákon předepisoval vnitřní strukturu a pravomoci součástí univerzity uniformním způsobem, což je zcela neobvyklé v mezinárodním srovnání? Jsem přesvědčen, že to přímo škodí naší konkurenční schopnosti.
Proč by se nemohla některá česká univerzita, která by myslela vážně řeči o světové kvalitě, rozhodnout místo fakult pro strukturu oborově jasně vymezených schools, v jejichž čele by stáli nikoliv volení, ale výběrovým řízením vybraní ředitelé, jimž by teprve stál po boku volený akademický zástupce, jakýsi „provost“, tak, jak je to obvyklé v zemích, které světové univerzity opravdu provozují v hojném počtu? Opravdu se také mají řízení marketingu, personalistiky, rozvoje a čerpání strukturálních fondů věnovat akademici v roli prorektorů a proděkanů? Nemají to být ve výběrovém řízení vybraní profesionálové? Já vím, to vše je vlastně předepsáno zákonem, ale leccos lze změnit v mezích zákona a lze usilovat o jeho změnu.
Finanční spoluúčast studentů a soukromé zdroje
A konečně pojďme k financím. Samozřejmě jich nebude nikdy dost. Nebude jich ale určitě dost, když se s nimi nezačne v českém vysokém školství zacházet efektivně a racionálně. „Světové univerzity“ mají také zpravidla roční rozpočet ve výši příspěvku na vzdělávací činnost všech českých vysokých škol dohromady, například v Mnichově je to někde kolem dvaceti miliard v přepočtu, v USA to bývá samozřejmě ještě více. Když vezmeme celkový rozpočet naší univerzity, který je přibližně osm miliard, chybí nám ke světovosti ještě takových 12 miliard, možná osm, ať se nepřejídáme.
Co by se tedy muselo ve státě českém změnit ve financování vysokých škol? Zaprvé je třeba provést dvacet let odkládanou diverzifikaci systému na výzkumné a profesní vysoké školy a studijní programy. V Izraeli má právo doktorského studia jen pět veřejných univerzit z dvaceti. České vysoké školství potřebuje jak kvalitní výzkumné univerzity, tak kvalitní profesní programy a celé profesní školy typu německých univerzit aplikovaných věd.
Sama diverzifikace však moc peněz neušetří, profesní vzdělávání je také drahé. Přitom výrazné a dostatečné zvýšení financování ze státního rozpočtu považuji v nadcházejících letech, kdy se potká demografický růst studentské populace s hospodářským poklesem, za zcela nerealistické. Nezbývá než sáhnout jinam. Je třeba jít zároveň dvěma cestami a přestat si nalhávat, že stát zvládne současně zvyšovat důchody stárnoucí populaci, téměř stoprocentně financovat stále dražší a úspěšnější zdravotní péči a přitom zajistit bezplatné skvělé vzdělání ve všech stupních pro většinu populace mladých.
Pokud chce mít Česká republika světovou univerzitu, bude muset zvýšit finanční participaci studentů, která patří ve srovnání zemí OECD k nejnižším na světě. Jak to udělat, to je na mnohem podrobnější a seriózní debatu, která by musela zohlednit sociální aspekty věci. A za druhé, do financování terciárního vzdělávání je třeba zapojit, zejména v případě profesních programů, ve větší míře zaměstnavatele a také financovat aplikovaný výzkum na vysokých školách především z firemních zdrojů. Stát nemůže být prakticky výhradním a jediným sponzorem budoucí světové české univerzity.
Univerzita, která bude chtít do světové extraligy vstoupit, se bude ovšem muset nejprve pokusit změnit samu sebe – bude se muset naučit nezakládat své sebevědomí jen na citačních ohlasech, ale také na příjmech ze soukromých zdrojů. A postupně bude muset, s tím, jak se bude neodvratně zhoršovat bilance státních financí v době hospodářského poklesu, přesvědčovat stát, že je nevyhnutelné otevřít lepší cesty pro spolufinancování univerzit ze soukromých kapes změnou zákonů.
Změna k lepšímu má na Masarykově univerzitě mnoho zastánců
Vážené kolegyně, vážení kolegové, jsem přesvědčen, že to, zda se některá česká univerzita stane světovou, záleží primárně jen na ní samotné. Pobídka nepřijde rozhodným způsobem zvenku či shora, nebude to žádné osvícené rozhodnutí panovníka, které stálo třeba za založením berlínské Humboldtovy univerzity před více než dvěma sty lety. Bude to výsledek jejího vnitřního, nelehkého a pro mnohé bolestivého rozhodování pro změnu, změnu, která začíná doma a postupně mění okolí.
A já samozřejmě věřím, že ještě několik měsíců budu mít tu čest a velkou radost stát právě v čele univerzity, která takové rozhodování, tvořené tisíci drobných rozhodnutí, posledních třicet let dělá a dělat nadále bude, a to s rostoucí chutí a elánem, protože nám přece už tak moc k cíli nechybí. Vlastně jen zdvojnásobit rozpočet, zcela změnit vnitřní strukturu a model správy univerzity a přivítat mezi sebou třetinu zahraničních kolegů.
Moji naději na změnu posilují právě kolegyně a kolegové, kterým budu mít dnes tu čest předat univerzitní vyznamenání. Jsou důkazem toho, že změna k lepšímu má na Masarykově univerzitě mnoho zastánců, navzdory mým předchozím steskům nad obecným stavem.
Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit.
Mikuláš Bek
Videozáznam projevu naleznete zde.
Zdroj: Masarykova univerzita
