Roky mé blogy oslovují i české a slovenské akademiky v zahraničí. Nejvíce zahraničních je mimochodem z USA. Čas od času se někdo ozve s nějakým postřehem, jako nedávno Albert Kšiňan [1|2]. Nedávno získal doktorát v oboru Family Sciences na University of Kentucky a působí jako postdoc v oboru behaviorální genetiky na Virginia Commonwealth University. Nabídl jsem mu, aby své zajímavé pohledy prezentoval zde. Budou rozděleny do třech dílů: peníze - úroveň vědecké práce - výzkum nemají dělat všude.
Daniel Münich
Úroveň vědecké práce
V minulém díle jsem jako jednomu z velkých problémů české vědy jmenoval jejímu podfinancování. Druhým zásadním problémem je relativně nízká úroveň vědecké práce. Opět zde budu vycházet především z vlastních zkušeností a pozorování v oblasti sociálních věd, tudíž prosím o shovívavost akademiků těch oblastí, kde je dané hodnocení či zkušenost irelevantní. Abych se vyhnul tautologii („nízká úroveň české vědy je způsobena nízkou vědeckou úrovní“), definujme si ji jako nízké očekávané či přijímané standardy výstupů vědecké práce.
Samozřejmě, i zde hrají určitou roli finance (kvalitní pracovníci nejspíše odevzdávají kvalitní práci, ovšem při nízkých platech mnoho z nich z vědy odchází), ovšem náhlé (a nepravděpodobné) navýšení mezd by samo o sobě nepřineslo skokové zvýšení kvality, pokud nemáme jasno, jak má kvalitní výstup vypadat a jak jej hodnotit. V rámci vědecké činnosti existují zhruba tři typy výstupů: publikace, granty a prezentace na konferencích. Nicméně povětšinou není definováno, kolik by těchto výstupů měl vědecký pracovník na dané úrovní dosáhnout a jak by měly vypadat.
Pozor na nevýznamné časopisy
Tak například publikace. Jako publikace chápeme vědecké články, kapitoly v editovaných monografiích, či vlastní knihy. Nejvíce ceněnými jsou (alespoň v rámci sociálních a přírodních věd) pak vědecké články. V tomto případě se u nás podle mého nesmyslně rozdělují články na ty publikované v časopisech s impact factorem (IF), indexované ve Web of Science (WoS), a publikované v časopisech bez IF (nikoliv „impaktované“ – impaktovaný může být akorát zub, pročež je pak potřeba dentisty). Asi rozumím historickému pozadí tohoto rozdělení, ale upřímně vzato, články v časopisech bez IF jsou ve většině oborů prakticky k ničemu. Ano, uvědomuji si, že se jedná o zjednodušující tvrzení, nezohledňující například kvalitní nové časopisy, které na IF teprve čekají, mnohé kvalitní časopisy, které z nějakého důvodu ve WoS nejsou, nebo články, jejichž publikování má potenciálně velký význam pro určitý region. Ačkoliv je IF poněkud hrubý nástroj pro hodnocení časopisu a není bezproblémový (viz podivné čachry litevských ekonomických časopisů), jako jednoduchá základní orientační metrika pro obory, kde je publikace článků hlavním platidlem (tedy především přírodní a sociální vědy a ne kupříkladu filologie, kde má vědecký výstup často podobu celé knihy), je dostačující. Z tohoto hlediska můžeme (opět zhruba) říci a nespleteme se, že časopis bez IF pravděpodobně nebude příliš kvalitní.
A k tomu ještě ti predátoři
K tomu se váže další problém a sice publikování v tzv. predátorských časopisech, tedy obskurních periodikách, které bez recenzního řízení vydají cokoliv, pokud si autor zaplatí. Proč by to někdo dělal? Odpověď je jednoduchá – protože se až donedávna při vládním hodnocení výzkumné činnosti u nás (RIV neboli kafemlejnek) brala v potaz tato kritéria:
- prostá kvantita publikací,
- zda byl článek v časopise indexovaném Web of Science,
- zda byl článek indexován v databázi Scopus,
- zda byl článek v recenzované publikaci (která není součástí WoS nebo Scopusu).
Problematickými byly především body 3 a 4. Co se týče bodu 3, již nějakou dobu se ví, že do Scopusu pronikly [1|2|3|4|5|6] mnohé predátorské časopisy, tudíž samotný výskyt článku ve Scopusu by neměl sloužit jako indikátor kvality (na rozdíl od WoS, která tento problém nemá). Co se týče bodu 4, tedy články mimo hlavní databáze, tak právě kombinací s bodem 1 (kvantita), popř. predátorskými časopisy ve Scopusu, mohl akademik nad kafemlejnkem „vyhrát.“ Místo aby se namáhal publikovat jeden článek ve velmi kvalitním periodiku, což by mohlo zabrat i rok a více, raději se rozhodl publikovat velké množství článků v nerecenzovaných nebo i predátorských časopisech. Neboli místo jednoho sumce nalovil za dané období spoustu mřenek, jejichž význam pro vědu byl minimální či spíše žádný.
Samozřejmě, není v silách jakékoliv instituce, resp. hodnotitelů vědeckých výstupů, pročítat podrobně každou publikaci, což vedlo k nechvalně proslulému kafemlejnku, který uděloval body roboticky, bez zohlednění kvality daného článku nebo s ohledem na specifika vědní práce jednotlivých vědeckých oborů. Tento problém by měl být nyní teoreticky řešen díky zavedení nové metodiky hodnocení Metodika 2017+, která by měla automatické bodové hodnocení článků nahradit kombinací bibliometrické analýzy a expertních panelů. Říkám teoreticky, protože ohledně včasné a důsledné implementace tohoto nástroje začínají panovat značné pochybnosti.
Good enough věda
Souhrn či kombinace všech těchto faktorů pak způsobuje, že se u nás dostatečně nepublikuje a pokud ano, tak v časopisech nízké či rovnou pochybné kvality. Nízká publikační úroveň tak vede i k nízkým očekáváním. Například v sociálních vědách není neobvyklé, že doktorský student na prahu obhajoby své disertační práce nemá více než jeden článek v časopise s IF (a to nemluvím o autorském pořadí). I mnozí docenti mají publikací s IF méně, než kolik vykazuje čerstvý absolvent doktorského programu na průměrné americké univerzitě.
Co se týče akademiků, publikace v zahraničí se ve valné většině případů rovná publikace v angličtině. Bohužel u nás existuje stále znatelná jazyková bariéra, dána nižší úrovní angličtiny, malou zkušeností s akademickým stylem v angličtině, či samozřejmě kombinací obou. Akademici tak mají často málo zkušenosti s tím, jak má vypadat anglicky psaný článek v náležitém stylu a co má obsahovat, takže to často po pár pokusech (zamítnutích) se zahraničními publikacemi vzdají a raději se ve své publikační činnosti spokojí s publikací v ČR nebo na Slovensku, učebnicí či přehledovou studií vydanou v nakladatelství vlastní instituce, a sem tam nějakou konferencí.
Bizarní styl
Pro příklad problematické praxe nebudu chodit daleko. V oboru akademické psychologie se pro formátování manuskriptů používá tzv. APA styl (v současnosti 6. verze). Ten až s pedantskou podrobností přesně definuje styl citací v textu pro různé zdroje, formát bibliografie, grafické zpracování tabulek, stejně jako velikost řádků, okrajů, odsazení, ale také používání genderově neutrálního jazyka, zda se píše kurzíva u řeckých písmen, nebo kdy je vhodné použít pomlčku a kdy spojovník. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale každý, kdo chce publikovat v amerických psychologických časopisech (což je většina psychologických časopisů s IF), se tento styl musí naučit, neboť nezvládnutý APA styl často vede k vrácení manuskriptu bez recenze (tzv. desk reject).
Očekávali bychom tedy, že zvládnutí APA stylu se stane jednou ze základních dovedností studentů psychologie, podobně jako je vypočtení a interpretace t-testu. Jenže ouha – skoro nikdo v Česku zřejmě APA styl neovládá. Jak jinak si vysvětlit, že katedra psychologie na FSS MU, dlouhodobě považována za nejlepší českou katedru psychologie, se v Pokynech pro psaní závěrečných prací neustále na APA styl odkazuje, ačkoliv šablona pro psaní závěrečné práce APA styl připomíná jen velmi vzdáleně. Podobně také katedra psychologie na UK hovoří o APA stylu pouze ve smyslu citování, nikoliv formátovaní, tudíž styl závěrečných prací na obou katedrách se stává hybridem, který není ani APA, ani žádná jiná norma. Stejně tak Československá psychologie, jediný český psychologický časopis s IF, vyžaduje dodržování vlastního bizarního stylu formátování, čímž spolehlivě odradí jakékoliv zahraniční přispěvatele a nikdy nevybředne z IF okolo 0,2.
K čemu to stačí?
Relativní neznalost APA stylu je jen jeden příklad, který ilustruje hlubší problém české psychologické (či obecně sociálněvědní) vědecké produkce. V dnešní době není možné dělat psychologickou vědu na dobré úrovni bez solidní znalosti angličtiny a vědeckého stylu. Nedostatečná rigoróznost při akademické práci a jejím hodnocení vytváří pracovní étos „good enough“, volně přeloženo jako „to stačí“. Měli bychom se ovšem ptát „K čemu to stačí?“ Kritéria sociálně-vědného výzkumu v ČR jsou nízká a proto i kvalita vědecké produkce je veskrze slabá (čest výjimkám).
Naplňováním místních kritérií kvality se tyto vědecké obory nikdy nepozvednou. Česká akademická sféra je k nedostatkům značně liknavá až přehlížející, což vede k nivelizaci hodnocení pracovníků a frustraci těch výkonnějších z nich. Proto by české vědě prospělo, kdyby se výzkumná pracoviště omezila, respektive jasněji profiloval účel kateder. O tom bude třetí díl blogu.
Autor: Albert Kšiňan
Text byl publikován 23. 6. 2018 na metodikahodnoceni.blogspot.com.
