Hasok Chang a Patrik Čermák na konferenci Humanity in the Era of Specialized Knowledge and Science (Univerzita Pardubice, 2019)

Ve Vaší knize Je voda H2O? si pokládáte otázku: „Měli vědci dostatečné důkazy, aby ospravedlnili rozhodnutí, ke kterým dospěli?“. Podle fundovaných vědců víme, že věda dospívá k hypotézám, které – řečeno s Karlem Popperem – neustále falzifikuje. Věda je tak nekonečným příběhem či procesem. Co tedy máte na mysli, když píšete o (ne)dostatečných důkazech – finální teorii nebo důkaz každého kroku?

Nemyslím si, že ve vědě existuje něco jako finální teorie, a že by se vědci měli snažit takovou teorii najít. Myslím si, že s Popperem tento názor sdílíme, neboť to byl on, kdo napsal, že věda je věčným hledáním (Unended Quest). Ovšem způsob, jakým mluvil o pravdě, také naznačoval, že finální teorie může existovat, ale prakticky ji nikdy nemůžeme najít.

Můj názor je spíše takový, že věda je nepřetržitý proces bez konce. Je tomu tak částečně proto, že se naše okolí mění, náš život neprožíváme na stále stejném místě. S tím, jak procházíme dějinami, vyvstávají nové výzvy a jako lidé si také vytváříme své vlastní prostředí pomocí technologií, sociálních struktur a všeho ostatního, co děláme. Nemyslím si tedy, že život nebo věda mají konečný bod.

Existuje obrázek od Priestleyho, který se mi líbí natolik, že jsem ho použil i ve své knize Je voda H2O?. Ukazuje, že žijeme v obrovské neproniknutelné temnotě, přičemž existuje kruh světla, jímž je poznání, které máme. Jak se dozvídáme více, kruh se rozšiřuje, ale tím se zvětšuje i jeho obvod. A obvod je v tomto obrázku předmětem našeho zkoumání, jsou to věci, o kterých víme, že si o nich nejsme jisti. Jsou to otázky, které umíme formulovat a hledáme je, na rozdíl od obrovské temnoty, o které nemáme ani potuchy, že je tam někde na pomezí světla a tmy – my známe jen otázky a chceme na ně nalézt odpovědi. Rozhraní se ovšem neustále zvětšuje a zvětšuje, jak se zvětšuje oblast světla, jež je potvrzeným poznáním. V tomto obrázku tak nikdy nebude konec tázání, neboť pokaždé, když něco zjistíme, vyvolá to další otázky.

Je tedy vědecké poznání nahodilé, nebo jinak selhává klasická představa kauzality, kumulování a ověřování?

Myslím si, že vědecké poznání je nahodilé. Opět nikoliv ve smyslu svévolnosti či náhodnosti. Avšak nahodilé, neboť kreativně odpovídáme na otázky, které nacházíme v našem prostředí. Ve skutečnosti máme také svobodu a kreativitu ve výběru svých otázek.

Taková je má představa vědy a činnosti, jež je konána svobodně. Může ji dokonce provádět umělá inteligence, ani to nemusí být lidé. Jakákoliv entita, kterou lze přimět, aby dělala vědu, může být činitelem, který si klade své vlastní otázky a odpovídá na ně svými vlastními kreativními způsoby. Nemyslím si tedy, že kdybychom proces zopakovali, dostali bychom se ke stejnému koncovému bodu.

Musíme si pamatovat i opomíjené ideje

Ve své inaugurační přednášce k titulu profesora historie a filosofie vědy na Universitě v Cambridge jste řekl, že „historie a filosofie vědy jako samostatná akademická disciplína je a měla by být vyjádřením pluralismu ve vědě.“ Proč je důležité zabývat se alternativními způsoby poznání?

Pokud přemýšlíme o budoucnosti lidstva jako celku nebo dokonce o jakékoliv dostatečně velké společnosti, myslím si, že potřebujeme rovnováhu mezi lidmi, kteří velmi soustředěně zkoumají otázky, na nichž se shodli, že jsou nejdůležitější, a dalšími lidmi, kteří přemýšlí svobodněji. V budoucnosti totiž může nastat den, kdy se tyto odlišné způsoby myšlení, jiné otázky a metody tázání, mohou stát důležitými.

A z profesního hlediska si myslím, že historici a filosofové vědy mohou na sebe vzít takovou roli, která bude udržovat při životě mnoho různých myšlenek.

Spolu s Vaší knihou Vynalézání teploty: Měření a vědecký vývoj, které byla udělena cena Imreho Lakatose, jste započal svůj projekt nazvaný „komplementární věda“. O čem je tento projekt?

Komplementárním mám na mysli to, co v současné době specializovaní vědci nedělají. Říkám, že komplementární věda je snaha o kladení vědeckých otázek, které si vědci sami nekladou. A myslím si, že to, jaké otázky si vědci sami kladou, se neustále mění. Takže hranice komplementární vědy je dána vědci, neboť to jsou lidé, kteří stanovují náplň svých aktivit. Tudíž komplementární věda drží krok s měnícími se hranicemi toho, co je považováno za ortodoxní vědu.

My, komplementární vědci, říkáme ano, ale jsou zde tyto další otázky, které si vědci sami nekladou. Je to pochopitelné, protože jsou příliš zaneprázdněni sledováním posledních pokroků vývoje výzkumu, jak to dělají všichni v jejich komunitě.

Nemáme tady na to prostor, ale mohli bychom uvést mnoho příkladů, kdy vědci na chvíli určité otázky přehlíží a po nějaké době je opět považují za velmi užitečné. Jeden příklad za všechny: nynější epigenetická dědičnost v biologii. Ta byla na nějakou dobu zcela zamítnuta, zatímco byl velmi tvrdě prosazován tok informací z DNA do RNA a následně proteinů (tzv. dogma od DNA k proteinům – pozn. autora). A nyní říkáme, že by genetická informace měla skutečně být zakódována v celé buňce, neboť jak může být DNA exprimována jinak než pomocí cytoplazmy? Myslím si, že jde o dobrý příklad toho, jak se ideje, které jsou po nějakou dobu právem opomíjeny, musí vrátit. Pokud si je však nepamatuje nikdo, nebudou se moci vrátit.

Baterie patří k základním kamenům civilizace

Vím, že se věnujete studiu baterií. Proč jste si vybral baterie, z jakého důvodu jsou zajímavé? A je tento výzkum v nějakém ohledu pokračováním Vaší předchozí práce?

Mám dva aktuální projekty. Jedním je abstraktnější filosofická kniha. Druhým jsou dějiny baterií, jak jste správně uvedl. Jedná se o pokračování mé práce, jež byla publikována v jiných knihách. Pokračuji v duchu toho, co je ve vědě tím nejzákladnějším, a ptám se, jak jsme k tomu přišli. V tomto smyslu jsem pojednával o tom, jak jsme se naučili měřit teplotu či jak jsme došli k tomu, že voda je H2O. Nynější téma je více technologické, je více materiální, nicméně pokračuje ve stejném duchu. Jedná se o jeden z nejzákladnějších stavebních kamenů moderní civilizace, neboť bez baterie bychom nikdy neměli elektrické obvody. Bez elektrických obvodů nebude existovat civilizace. Nebudou-li generátory, nejsou motory, není elektrické světlo, telegraf, rádio atd. Současně by bez elektrického obvodu nebyla věda o elektřině, protože samotný koncept proudu neexistoval předtím, než někdo vytvořil obvod. Ohmův zákon nebyl myslitelný, dokud někdo nevytvořil obvod. To přišlo až po vynálezu baterie Voltou v roce 1800. Celé teorie a praktiky elektrochemie mají také svůj původ v baterii. Seznam je tedy nekonečný.

Co upoutalo mou pozornost, je fakt, že těmto velmi jednoduchým bateriím z počátku 19. století ve skutečnosti není snadné porozumět. I když znáte moderní chemii, je překvapivě těžké přijít na to, o co tam jde. A když se podíváte do historie, uvědomíte si, že celé 19. století se vedly dohady o tom, jak toto jednoduché zařízení funguje, přičemž nedošlo ke skutečné shodě. Píšu tak celou historii o tom, jak k tomuto vývoji došlo. Jedná se také o pluralistní historii, neboť existují různé odlišné způsoby, jak nejenom vyrábět baterie, ale také přemýšlet o tom, jak fungují a jak je využívat. Konfigurace baterií ztělesňují různé teoretické koncepce. Jde o velmi komplexní a fascinující dějiny.

Ve Vaší knize Vynalézání teploty jste napsal: „Pracovat vědecky by mělo znamenat klást si vlastní otázky, provádět vlastní zkoumání a vyvozovat vlastní závěry pro své vlastní důvody.“ Platí tento citát také pro historii a filosofii vědy? Co Vás inspirovalo k tomu, abyste se věnoval tomuto oboru? A proč je důležité studovat historii a filosofii vědy společně s nějakou specializací?

Na to Vám mohu dát poměrně stručnou odpověď. Začínal jsem coby student fyziky úplně posedlý vědou, zejména teoretickou fyzikou. Avšak během svého pregraduálního studia jsem si uvědomil, že to, co mi na fyzice připadalo nejvíce fascinující, nebylo fyziky považováno za skutečnou fyziku. Kladl jsem otázky, na které mí profesoři hned odpovídali, že jde o filosofickou otázku, což znamenalo, že bych si nad tím neměl lámat hlavu, neměl bych na takové věci plýtvat svým časem.

Když o tom zpětně přemýšlím, tak to je počátek mé představy o komplementární vědě. Všechny tyto otázky, které jsem považoval za vědecké, totiž tehdejší odborníci, moji učitelé, zavrhli. Nesouhlasil jsem a říkal si, že jde o důležité otázky. Načež jsem zjistil, že existuje obor zvaný filosofie vědy, který se těmito otázkami zabývá.

Začínal jsem filosofickými otázkami kvantové teorie, jak to v našem oboru dělá mnoho lidí, a je to také důvod, proč jsem nakonec dělal Ph. D. ve filosofii. Později jsem si uvědomil, že stejně důležité jsou dějiny vědy. To už je ovšem jiný příběh.

Co byste doporučil někomu, kdo by chtěl začít s filosofií vědy? Nějakou knihu? Kde začít?

Myslím, že stále má smysl číst Kuhnovu Strukturu vědeckých revolucí. Je ji ovšem nutné číst ze správné perspektivy. Když jsem ji sám četl poprvé, nepochopil jsem ji. Mám na mysli to, že Kuhn v knize čtenáři sděluje mnoho věcí, ale zpočátku jsem opravdu nechápal, co říkal o povaze toho, co nazývá normální vědou. Totiž, že existuje velmi striktní, úzce vymezený způsob zkoumání přírody, přičemž uvádí, proč je to úspěšné a proč tomu tak je.

Na druhou stranu vám ovšem ukáže, jak se normální věda za těchto okolností dostává do krizí, a následně jak vědci rozpoznávají limity tohoto skutečně efektivního způsobu vědecké činnosti. To potom znamená, že musí vše přehodnotit. Myslím, že jde o velmi důležitý úhel pohledu pro každého, kdo o vědě přemýšlí. Byť můžete nesouhlasit s detaily toho, co Kuhn říkal, což si myslím, že většina z nás dnes činí.

Další věcí, která mě velmi inspirovala, bylo čtení Paula Feyerabenda. Nyní je často považován za příliš radikálního a šíleného. Nicméně abychom se naučili, jak pochybovat o tom, co se zdá být samozřejmé, není nic lepšího než číst Feyerabenda.

Jediný další člověk, kterého mohu vzpomenout a který je v tomto ohledu stejně dobrý, je Wittgenstein a jeho pozdní aspekty.

Díky těmto lidem si uvědomíme, že o spoustě věcí, které se nám říkají a které považujeme za samozřejmé, můžeme pochybovat. Tohle je pro mě na filosofii to zásadní. To svobodné kladení otázek, třebaže velká část vědeckého výcviku je vlastně učením se, jak to nedělat. To je podstata toho, co Kuhn nazývá „normální vědou“. Jsme zacvičováni, to je velmi důležité slovo. Jsme zacvičováni jako středověký učeň v dílně. Jsme vycvičeni určitým způsobem v dosahování daných cílů, a to je důležité. Myslím si však, že i vědci by si měli uvědomit, že jsou vycvičeni. Nejen že se pouze učí nebo pouze přemýšlí.

Myslím si, že je velmi důležité umět obojí: specializovanou práci, kterou umožňuje trénink, a alespoň občas z tohoto výcviku vyjít ven – přemýšlet o věcech různými způsoby.

Autor: Patrik Čermák

Zdroj: Teorie vědy

Tento text je zkrácenou a upravenou verzí rozhovoru s Hasokem Changem, který pro časopis Teorie vědy připravil Petr Čermák. V plném znění je rozhovor dostupný zde.

Hasok Chang vystudoval teoretickou fyziku a filosofii a je profesorem Hanse Rausinga na katedře historie a filosofie vědy na Universitě v Cambridge. Za své knihy získal Cenu Imre Lakatose (2006) a Mezinárodní cenu Fernanda Gila (2013) za filosofii vědy.

Patrik Čermák vystudoval Fakultu chemicko-technologickou a Fakultu filozofickou Univerzity Pardubice. V Pardubicích se věnuje výuce a materiálovému výzkumu, příležitostně také popularizaci vědy (www.patrikcermak.cz).