První část rozhovoru, který naleznete zde, se zaměřoval na její vlastní výzkum a rozvoj chronobiologie jako oboru.

Byla jste první předsedkyní Akademie věd ČR i Učené společnosti ČR. Na stáž do Ameriky jste jela s dětmi. Měla jste někdy pocit, že to máte jako žena ve vědě těžší?

O tom našinec tenkrát vůbec neuvažoval. Věděla jsem, že moje limity nejsou děti: já jsem šla z prvního těhotenství rychle do druhého, tak jsem ani nebyla nějak dlouho pryč z laboratoře. Ani to nebyl nedostatek času, protože na mně leží starost o domácnost. Jednoznačně mě limitovalo, že nejsem členkou strany. Tím jsem byla nejvíce odepsaná, to byl můj hlavní hendikep. Téměř jsem nemohla vést studenty, ani oddělení, nebyla jsem pouštěná ven. Věděla jsem, že právě tím jsem limitovaná, ale také jsem si byla jistá, že s tím nic neudělám, protože do strany nikdy nevstoupím.

Jednou jsem si pozici ženy uvědomila. V roce 1989 mě někteří kolegové přemlouvali, ať zkusím jít na pozici ředitele ústavu. Záhy pánové pracující na oddělení, kde jsem se stala vedoucí, napsali do docházkové knihy, že pokud jim hodlám sdělovat pokyny k práci, ať jim je neříkám, ale rovnou napíšu. Tehdy jsem pochopila, že si zachovávají určitý odstup. Jinak jsem neměla problémy s tím, že jsem žena.

Ani ve funkci předsedkyně Akademie věd?

Jenom když jsem jednala s novináři – to bylo zpočátku hrozné. Nastupovala jsem po profesoru Rudolfu Zahradníkovi. On byl velká a bojovná osobnost, byl velice čestný, ale nadělal si nepřátele, v té době běžela i nějaká soudní řízení. On se sice snažil poměry v Akademii napravovat, ale ne každému se to líbilo.

Když jsem nastoupila, novináři se mě ptali, co uděláte se všemi nepravostmi, které jsou na Akademii. Věděla jsem, že nejde o nějaké nepravosti, šlo o kauzy, které běžely soudně, nespadaly tedy do mé pravomoci. Dokonce jsem byla kvůli nim také několikrát k soudu volána.

Nebo se mě novináři ptali, zda si troufám mluvit s nějakým politikem. Abyste rozuměli: podtext byl, jestli si troufnu jako žena. To mě naprosto fascinovalo. Nikdy jsem neměla pocit, že bych měla mít problém mluvit s politikem, speciálně pro to, že to byli mladí lidé. Tehdejší premiér Stanislav Gross byl o více než třicet let mladší než já.

A jak jste tedy s tehdejšími politiky vycházela?

Začátek po roce 1989 byl těžký, protože v podstatě šlo o to, zda Akademie věd bude vůbec existovat. Vždy jsem musela být dobře připravená, ale s politiky jsem v zásadě problém neměla. Velmi jsem si např. vážila Otakara Motejla, který byl postupně ministrem spravedlnosti a poté ombudsman, znala jsem ho také jako skauta. Mně bylo jedno, z jaké je kdo strany, jen když byl slušný a kompetentní. Takoví byli např. Vladimír Špidla, ministr práce a sociálních věcí a později předseda vlády ČR či Petr Pithart, tehdejší předseda Senátu Parlamentu České republiky, a samozřejmě i další.

Ale je pravda, že jsem si zároveň uvědomila, když jsem ve své funkci skončila, že to mohla být pro leckteré politiky – muže, a těch byla samozřejmě převaha, i úleva. Muži se mezi sebou baví trochu jinak než v přítomnosti žen a možná si i lépe rozumějí.

Boj o Akademii

Která z vašich všech funkcí a rolí vás nejvíce bavila?

Nejraději jsem byla v laboratoři. Bavilo mě mít nové výsledky a bádat. Těšilo mě přemýšlet nad novými otázkami, které zjištěné závěry přinesly a plánovat, co s výzkumem dál. Bohužel jsem si uvědomovala – po delší souběžné práci v administrativě – že už ztrácím znalost nových moderních metod. Předtím, než jsem dělala předsedkyni Akademie, jsem byla osm let místopředsedkyní zodpovědnou za vědy biologické a chemické. Představovalo to velký kus práce a na experimenty už jsem příliš času neměla.

Byla jsem ráda, že jsem dělala jak místopředsedkyni, tak následně předsedkyni, ale na druhé straně jsem přišla o mnoho, protože v době, kdy jsem experimentální vědu částečně opouštěla, byla jsem v ní dobrá a známá.

Jaká byla práce místopředsedkyně Akademie věd?

Strašně těžká, protože se zpočátku rušila i celá pracoviště. Osm pracovišť z oblasti biologie a chemie se rušilo z roku na rok. Když vznikla v roce 1993 Akademie věd České republiky, došlo současně ke 40% redukci rozpočtu. Pracoviště se před zrušením detailně hodnotila – byl-li tam někdo velmi dobrý, bylo zapotřebí jej přemístit jinam, aby o něho věda nepřišla. Z toho jsem občas až koktala, jak mě to duševně zatěžovalo.

Obrovskou prací bylo hlídat rozpočty pracovišť – aby bylo možné zaplatit mladé lidi, aby vědci z Akademie učili, hlídalo se samozřejmě kdo, co a kde publikuje.

A proč mě to docela bavilo? Já jsem předtím byla uzavřená do své laboratoře, do chronobiologie, a najednou jsem poznávala jiné obory. Viděla jsem, jak jsou i ty velmi zajímavé. Problém bylo, že jsme neměli moc času si s kolegy povídat. Byla jsem sice obklopená spoustou zajímavých lidí, ale bavili jsme se převážně o rozpočtech, o vědní politice, o tom, jaký přístroj se zakoupí a kde.

Vzpomínám si, že jedno léto jsme si šli tři místopředsedové sednout na Kampu, dali jsme si pivo a každý jsme povídali o tom svém oboru, no, jak my jsme se báječně bavili!

Tahle funkce byla tedy zároveň nejtěžší z těch, co jste měla?

Byla to doba boje o Akademii. Jednou jsme se například dozvěděli, že se má následující den v 9 hodin v Poslanecké sněmovně projednávat konečné vyúčtování rozpočtu Akademie za uplynulý rok. Bylo zřejmé, že tam musí za Akademii někdo jít. Padlo to na mě, protože předseda Akademie se zrovna léčil v lázních a jeden místopředseda měl zahraniční návštěvu. Já jsem měla v 10 hodin předávat na návrh Ústavu makromolekulární chemie medaili Jaroslava Heyrovského americké profesorce v budově Akademie věd na Národní. Chemici byli vždycky striktní, člověk u nich musel být včas. Říkala jsem: „Poslyšte, já nemůžu, když musím v deset předávat medaili“, ale všichni říkali: „To stačíš, jedná se jen o konečné vyúčtování rozpočtu, to je na chvilku“.

Tak jsem šla do Sněmovny a Milan Uhde, který byl tehdy předsedou Sněmovny, začal onu schůzi pro mě památnou větou: „Proč bychom se bavili o rozpočtu Akademie, bavme se o tom, jestli vůbec potřebujeme Akademii.“ Mně poklesla čelist, protože jsem si řekla, že to je debata na celé dopoledne. Ale současně mi bylo jasné, že nemohu odejít, protože to byla slova, po kterých se neopouští bojiště. Když schůze po desáté hodině skončila, letěla jsem na tramvaj a zrovna zabočovalo na parkoviště na Malostranském náměstí nějaké auto. Odskočila jsem a upadla na hranu obrubníku. Zkontrolovala jsem, jestli nemám díru na punčoše, to bylo v pořádku, ale nemohla jsem se na jednu nohu postavit. Tak jsem po druhé noze doskákala na další tramvaj a pak do prvního patra budovy Akademie a předala medaili. Když vše po hodině a půl skončilo, tak jsem hledala, do jaké půjdu nemocnice, protože jsem tušila, že mám zlomenou nohu v krčku.

Ale nejvíce jsem stejně řešila, koho pošlu na druhý den na schůzku s jedním poslancem, který se se mnou chtěl bavit o našem rozpočtu. Mě vůbec nezajímalo, co mi mají udělat s nohou. Byla jsem tehdy tak hloupá, že mě zajímalo jen, co bude s rozpočtem.

A v Učené společnosti jste pořád aktivní?

Přestože někteří nechtěli, rozhodla jsem se stát emeritní členkou. Učená společnost má určitý počet členů, do kterých se ti emeritní nepočítají. Řádní členové mohou hlasovat a je tam numerus clausus, nesmí jich být více než 111. Kdyby tam zůstávali všichni, co postupně stárnou, nebude možné přijímat mladší.

Ale ukázalo se, možná trochu překvapivě, že je v Učené společnosti dobrá parta. Podnikaly se tam úžasné exkurze, které pokračují do dnes. Vedli je hlavně biologové. Vždycky jsem říkala, že nejlepší je jezdit s ekologickými biology, protože to jsou lidé, kteří jsou zvyklí spát pod širákem a jsou to parťáci. Já jsem taková oddílová a kolektivní, proto mě nepřestává fascinovat, jak dobré kamarády mohl člověk najít i v Učené společnosti.

Máte nějakou věc, na kterou jste pyšná? Myslím tím zejména něco, co se vám díky funkci podařilo prosadit.

Tak zaprvé jsem pyšná na to, že jsme byli skutečně první, kteří publikovali, jak se mění délka melatoninového signálu v závislosti na délce dne a byli jsme schopni vysvětlit, jak je to s působením světla na biologické rytmy savců. A že centrální biologické hodiny nejsou kompaktní, ale skládají se z více oscilátorů a je nutné na ně takto pohlížet.

Když se mě někdo zeptá, co je hlavní objev, odpovídám, že není jen jeden, jde o celou teorii. A také jsem pyšná na to, že jsem k nám obor chronobiologie přivedla.

Potom, když jsem vedla Akademii, zavedla jsem program pro mladé, který se sestával ze čtyř částí. Tou nejpodstatnější byla Prémie Otto Wichterleho – cena Akademie pro mladé vědce. Tehdy byla skutečně těžká doba, někteří mladí vědci brali dokonce sociální podporu a bylo nutné alespoň těm, kteří byli skutečně hodně dobří, nějak vypomoci, aby věděli, že se s nimi počítá. Snažila jsem se pomáhat tvořit rozpočty tak, aby bylo zohledněno i to, jak se které ústavy snaží, kolik mají mladých, jak učí a jak publikují. A také jsem se snažila o harmonické prostředí. Akademie měla, myslím, jednu velkou výhodu, a to, že se vždycky chovala slušně a vztahy v ní byly dobré.

V Učené společnosti jsem pomáhala zavést cenu pro středoškolské pedagogy, kteří měli zásluhy na tom, že některé děti měly úspěchy například i na mezinárodních olympiádách. Vyhledávaly se školy, kde měli třeba báječného biologa nebo chemika, který chodil do práce před školou nebo i po škole, aby svoje výborné žáky ještě dále vzdělával.

A jsem také spokojená s turistickým oddílem mládeže Sluníčka, který jsem založila a vedla v něm deset let malé holky. To byla velká radost. Sluníčka pak po roce 1989 přešla i s dalšími našimi dětskými oddíly do skautu.

Člověk musí ukázat nadšení

Vy máte také bohaté zkušenosti s popularizací vědy, považujete to za důležitou součást práce vědce?

Ano. Mě vyloženě bavilo popularizovat, já jsem ráda mluvila k veřejnosti. Myslím, že když někoho obor baví, tak jej také rád popularizuje. Je totiž nadšený z toho, co přednáší a nadšení přenáší i na posluchače a tím je přesvědčí, aby se o dané téma začali zajímat.

V sobotu ráno býval na Českém rozhlasu pořad o vědě Meteor, který vedl pan magistr Budil. Ten ve mně vzbudil tehdy představu, že možná dobře mluvím, ale že mám karlínskou češtinu a vždycky opravoval moje „bejt“ na „být“ a tak. Potom jsem si už začala dávat na jazyk pozor.

Ještě dnes jsem připravená přednášet, když mě někdo pozve. Kdyby to mělo být něco úplně recentního, už bych si asi netroufla, ale když je to nějaká základní věc – protože ono se všechno tak úplně nemění – tak do toho ještě jdu.

Jak se zpětně díváte na své rozhodnutí věnovat se celoživotně vědě?

Po tom, co vím dnes, tak si myslím, že jsem mohla dělat třeba i lékařku. Naši vždycky měli strach, že jsem moc citlivá, že bych nepřenesla přes srdce, kdyby mi někdo umíral, ale já si myslím, že to se mnou tak zlé nebylo, že jsem docela silná povaha.

Případně by mě bavilo dělat něco humanitního. To jsem tehdy nemohla, za dřívějšího režimu byly humanitní vědy silně ideologicky zaměřené.

Vždy jsem ale chtěla být ve styku s mladými lidmi. Dokonce jsem se po revoluci znovu přihlásila na Univerzitu Karlovu a začala jsem studovat didaktiku, a protože jsem byla chemik, tak didaktiku chemie. Vždycky jsem totiž měla za to, že největší cenu má vychovávat mládež, člověk musí vést mladé k životním hodnotám. Tak mi z toho vyšlo, že bych měla jít asi učit na střední školu. Asi po roce jsem ale odešla, protože mě to vůbec nebavilo. Došlo mi, že učením na univerzitě vlastně mám styk s mladými lidmi.

Chtěla byste ještě dnes dělat vědu?

Já myslím, že bych vědu dělala ráda i dnes, ale asi by mě moc netěšilo, že bych v současné vědě musela stále myslet na soutěž. A také by mě netěšila velká administrativní zátěž, kterou dnešní věda u nás přináší.

Autor: Vědavýzkum.cz (VL)

První část rozhovoru si přečtěte zde.

Helena Illnerová je bývalá místopředsedkyně (1993–2001) a později předsedkyně (2001–2005) Akademie věd ČR, působila také jako předsedkyně Učené společnosti ČR (2008–2010). Celou svou vědeckou kariéru pracovala na Fyziologickém ústavu AV ČR, kde po revoluci vedla laboratoř zabývající se mimo jiné biologickými hodinami savců. Je u nás zakladatelkou chronobiologie – nauce o vnitřním časovém systému.