facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Jan Vodička: Transfer technologií nutí přemýšlet nad praktickou využitelností inovace

26. 7. 2021
Jan Vodička: Transfer technologií nutí přemýšlet nad praktickou využitelností inovace

Povídali jsme si s Janem Vodičkou, který se zabývá výzkumem čichu a chuti na Univerzitě Pardubice. Jaký je pohled klinického lékaře na českou vědu? A jak se dostávají inovace v medicíně do praxe?

Jste lékař s klinickou praxí, působíte na Fakultě zdravotnických studií na Univerzitě Pardubice. Kdy jste se rozhodl, že svoji kariéru zasvětíte také vědě?

Po dokončení studií jsem nastoupil do Pardubické nemocnice na oddělení ORL. Měl jsem štěstí na mentory. Kliniku vedli profesoři Arnošt Pellant současně s Viktorem Chrobokem. Kladli velký důraz na léčebně-preventivní péči a současně nás vedli k tomu, abychom se neustále aktivně vzdělávali a cíleně se věnovali i určitému tématu. V tom je obsažená i vědecká práce.

Díky vědecké činnosti se lépe orientuji v moderních postupech. Nicméně také na klinice zkoušíme a vyvíjíme takové metody, které ve finále pomohou pacientovi, jak ve smyslu stanovení diagnózy, tak v léčbě.

Takže vy jste se vlastně od profesního seberozvoje dostal až k vlastní vědecké činnosti?

U nás v republice se před 15 lety nikdo intenzivně nevěnoval problematice čichu ani chuti, takže jsme chtěli založit specializované pracoviště. Začali jsme rozvíjet prvotní jednoduchou metodiku vyšetření čichu v Česku. Pan profesor Pellant mi dal kontakty na zahraniční pracoviště, se kterými vedeme mnoho odborných debat, ale navzájem se i navštěvujeme. Od té doby, co jsme se začali na naší klinice zabývat čichem a chutí, tak pacientů začalo přicházet čím dál tím více. U některých z nich jsou i možnosti léčby.

Váš výzkum je tedy vyloženě o tom, abyste dostal svoje inovace do praxe?

Moje role je v klinické aplikaci. Nemáme takové zázemí, abychom mohli dělat bazální výzkum. Nicméně máme možnosti spolupráce napříč univerzitou a jsme schopni naše poznatky předat do klinické praxe.

Když se podíváte z pohledu akademického pracovníka na českou vědu, co jsou podle Vás největší aktuální problémy?

Velký problém vidím v nedostatku financí, to řeším často. Mladé nadějné talenty si chci udržet, neměli by pracovat zadarmo. Ověření postupů v klinické praxi je dlouhodobý proces a zachovat kontinuitu práce je proto velmi důležité.

Ale zároveň si myslím, že na lékařských a zdravotnických fakultách je stále prostor, aby byli studenti zapojováni více do vědy. Měl by na to být kladen větší důraz a současně by nadějní studenti měli být ohodnoceni za kvalitně odvedenou práci. Potřebují podpořit, aby nezůstali jenom u klinické medicíny, ale také pokračovali ve vědecké práci. Lékaři působící také jako vědci by měli umět nabídnout i něco navíc, snažit se motivovat studenty, aby započali a pokračovali ve vědecké práci.

Co myslíte tím nabídnout „něco navíc“?

Měli bychom se více starat o složku propagace pracoviště a projektů, které jsou na něm vedeny. Zapojit studenty od začátku i do mezinárodní spolupráce. Dřív jsem obecně k propagaci přistupoval relativně kriticky, protože jsem věřil, že člověka má věda vnitřně bavit. Nyní věřím, že student musí mít pocit, že ho to nejen baví, ale také že je to užitečné. A navíc ta odvedená práce má být i řádně zaplacená.

Setkala jsem se s názorem, že pokud není klinický lékař-vědec součástí výzkumného týmu, pak se může ocitnout v situaci, kdy zůstává na vše zcela sám a dělá vědu "večer doma pod lampičkou".

Mám zkušenost z německých Drážďan, kde je centrum pro čich a chuť (klinické i výzkumné pracoviště současně). Tamní lékaři ošetřují pacienty na ORL klinice a dále mají pacienty s poruchou čichu, některé z nich zařadí do studií. Velký rozdíl je v tom, že klinická praxe obnáší přibližně 50 % zaměstnání. Zbytek času věnují vědecké práci v jiné, klidnější části budovy kliniky ORL. Tam mají prostor utřídit si myšlenky, tvořit projekty a sepisovat, co potřebují. I produkce jejich vědeckých výstupů je výborná.

Jak to tedy probíhá u nás?

My máme velkou spoustu zajímavých dat. Času je ale tak málo, že data zůstanou nevyužitá. V Drážďanech mají jasnou linku. Rozpracuje se projekt, uzavře se a pak se řádně publikuje. A jde se na projekt další. U nás dokončíme sběr dat, výsledky pak odpřednášíme a většinou se jde na projekt další, aniž by se výsledky publikovaly. To je škoda, protože pak na výstupy naší práce může reagovat někdo ze zahraničí, můžete navazovat další spolupráci. Publikace jsou důležité a na našem pracovišti se snažíme tuto část zlepšit.

Je čas ten klíčový problém?

Čas je problém. Ale i když budu mít v práci více času, prostor na přemýšlení budu mít až doma v klidu. Velká většina mých kolegů to tak dělá. Je skoro nemožné najít si klid na vědeckou práci v lékařském prostředí.

Jaká je dle vašeho názoru konkurenceschopnost Česka v oboru medicíny?

Co se týče pacientů a léčebně-preventivní péče používáme ve srovnání se zahraničím shodné metody. V rámci vědeckých výzkumů nicméně v zahraničí mají k dispozici nejen novější přístrojové vybavení, ale především více personálu, který s novými přístroji pracuje. Hlavní důraz kladu na rozdíl v personálním zajištění.

Pokud se porovnáme s německými klinikami, ve výzkumných procesech jsou určitě dál. Nicméně to není tak, že nejsme pro zahraničí rovnocennými partnery. Vždy přinášíme nové pohledy a metody, které jsou sice jednodušší, ale pořád si je se zájmem vyposlechnou.

Na čem pracujete teď?

V minulosti jsme intenzivně pracovali na vyšetření čichu, na našem pracovišti vznikl i jednoduchý screeningový test. Nyní cílíme na vyšetření chuti. Chuť je trochu upozaděná, ale je potřeba, aby se velmi dobře vyšetřila, protože často je porucha čichu s poruchou chuti spojena. Cílem je vytvořit takový test, který lze provést v pohodlí domova. Toto vyšetření chuti bude umožnovat i stranové odlišení na jazyku.

Porucha chuti se může objevit u mnoha nemocí. Může to být cukrovka nebo hypertenze. Dále se s poruchami chuti setkáváme u neurologických nemocných nebo u nemocí v oblasti ORL.  Například může být přerušený nerv (chorda tympani) a pacient chuť necítí. Také léčba nádorů v oblasti hlavy a krku ozařováním vede ke zhoršenému vnímání chuti. Náš test umožní zjistit, jaký je stav chuti, jak intenzivně si má pacient stravu solit nebo sladit, a tím pro ně bude přínosem.

Na tento projekt jste získal podporu v podobě grantu Technologické agentury GAMA, proof of concept. Jaká je prvotní myšlenka?

Výzkum je podpořen v rámci covidových projektů. V oblasti čichu je metodika vyšetření velmi dobře propracovaná, ale chuť zůstává velice pozadu. Až v rámci pandemie covid-19 se o čichu začíná více mluvit a tím pádem je i větší zájem o vyšetření nejen čichu, ale i chuti.

Myšlenka projektu je následující. Pokud pacient prodělal covid-19 a bude přetrvávat porucha chuti, zajde do lékárny a udělá si test. Jednoduše si zjistí, zda je chuť porušená nebo ne. Pokud ano, tak musí dávat pozor na to, jak si sladit a solit a od lékaře dostane případně doporučení k léčbě.

V našem dlouhodobém cíli plánujeme, že lékaři budou mít k dispozici test, kterým se mohou pacienti vyšetřit doma. Zjistí se, jestli je chuť zhoršená nebo zachovaná. Lékaři budou mít k dispozici standardní instrument, kterým budou vyšetřovat chuť. Doposud je chuť vyšetřována velmi raritně.

Kdo je konečný uživatel vaší metody?

Test je koncipován pro tři skupiny: za prvé pro pacienta, který se sám rozhodne, že si vyšetří chuť. Pak za druhé budou mít možnost ověřit stav chuti lékaři (neurologové, ORL, ale i praktici). A za třetí očekáváme, že společnosti, které dělají výzkum, budou chtít monitorovat léčbu novými preparáty i ve vztahu k chuti.

Jak jste daleko s posunutím do praxe?

Pracovali jsme na několika variantách testu, z nichž jedna se ukazuje jako nejvhodnější. Potřebovali jsme test dotáhnout do takové míry, aby se dalo udělat samovyšetření a současně stranové rozlišení. Jsme nyní ve fázi, že máme vhodný nosič a blížíme se i ideální koncentraci. Současně s tím testujeme aplikaci, kdy telefon nebo kamera sleduje, zda se pacient vyšetřuje správně. Je totiž klíčové, aby pacient zachoval správný postup. Předpokládám, že na podzim budeme metodiku verifikovat na větších souborech. V současnosti jsme tedy těsně před vyprodukováním testu, který bude opravdu definitivní a budeme ho ověřovat na větším souboru zdravých i nemocných osob.

Jaká je, pro vás osobně, cesta od myšlenky přes výzkum až do praxe?

Na Univerzitě Pardubice funguje centrum transferu velmi dobře. Cítím z jejich strany podporu. Kdykoli něco potřebuji, tak hledáme možnosti řešení. Především pak ze strany administrativy.

Jak ale vy sám vnímáte transfer technologií?

Ze začátku jsem byl z procesu transferu technologií trošku nešťastný. Cítil jsem ohromný tlak na komerční část, respektive na to, aby produkt nějaká firma začala vyrábět a vše se začalo prodávat a univerzita, aby byla nositelem myšlenky, patentu, užitného vzoru. Já jsem v první řadě lékař a zajímá mě, zda se ta metoda dostane do praxe. Jestli bude mít komerční úspěch je pro mě druhořadé. Přes moje počáteční neporozumění musím říct, že to má smysl. Nás i naše kolegy z ostatních fakult to nutí k tomu, abychom dotáhli praktickou využitelnost testu a současně se zabývali úspěchem propagací metody obecně.

A co transfer v medicíně?

Transfer v medicíně je složitější a všechno trvá mnohonásobně déle. Nebudeme mít jako výsledek projektu zdravotnický prostředek. To je na další roky schvalování, ale rozhodně budeme splňovat požadavky na bezpečnost. Pokud to srovnám se světem, obdobné metody k vyšetření čichu a chuti také nejsou v naprosté většině zdravotnickými prostředky.
Centrum transferu technologií by mělo brát v potaz i rozdílnosti v oborech, které žádají o granty. Časové a finanční náročnosti jsou velmi rozdílné.

 

Za redakci Vědavýzkum.cz se ptala Eva Doležalová


Vodička

Jan Vodička

Vystudoval medicínu a specializuje se na otorinolaryngologii. Působí na Klinice otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku v Pardubické krajské nemocnici a na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice.