V Botanickém ústavu už působíte řadu let. Kam se za tu dobu posunul?
Působím tu už 25 let a za tu dobu kromě zlepšení infrastruktury, vybavení či zvýšení počtu pracovníků, vnímám jako největší změnu posun do mezinárodního prostoru. Když se ohlédnu k začátkům ústavu, tak tenkrát byla hlavním úkolem geobotanická mapa českých zemí, ještě v 90. letech, kdy jsem nastupoval, tak se ústav hodně zabýval právě naším geografickým prostorem. Nyní má ale každá naše skupina spolupráci se zahraničím. Šedesát procent spoluautorů článků je ze zahraničí, naši autoři jsou ve světě také hodně citovaní. Velká změna je patrná i v posunu od deskriptivních přístupů ilustrovaných například právě tou geobotanickou mapou, k moderním biologickým metodám a testování hypotéz jako u jiných exaktních oborů.
Aktuálním tématem je pandemie, která ovlivnila snad každého z nás. Jaký dopad měla nebo stále má na Botanický ústav?
Výrazně jsme pocítili omezení mobility, a to i kvůli tomu, že botanika je terénní obor, takže mnoho projektů závisí na tom, že sbíráme data po celém světě. Z pohledu vedení instituce jsem zaznamenal zpomalení řešení většiny úkolů. I přes online komunikaci se ukázalo, že pro řešení spousty problémů nám chybí osobní kontakt a možnost třeba i vyostřenější diskuze. Kvůli tomu se zpomalilo řešení některých projektů. Dopad na nás, jako na veřejnou instituci, byl ale samozřejmě menší než na sektory existenčně závislé na pohybu obyvatel nebo cestovním ruchu a spíše očekáváme, že se u nás dopady více projeví s určitým zpožděním.
Pandemie některým institucím „pomohla“ s urychlením digitalizace a dalšími změnami v této oblasti. Je to i váš případ?
Pandemie nás například popostrčila právě k řešení některých nedostatků v IT. Jsme hrozně rádi, že se nám podařilo digitalizovat některé procesy už před začátkem pandemie, kdybychom toto nenastavili, tak bychom během pandemie fungovali jen těžko.
Botanický ústav sídlí v Průhonicích, Brně a Třeboni. Vnímáte to, že nejste situováni na jednom místě, ale rovnou na třech jako výhodu?
Výhod to má spoustu, ale nevýhody také. Výhodou určitě je vazba na špičkové univerzity v oblastech, kde sídlíme. Jsou díky tomu našimi přirozenými partnery pro výzkum, zároveň jsou pro nás zdrojem studentů biologických oborů. V Česku zatím nejsme moc zvyklí na mobilitu v rámci státu, lidé nejsou ochotní se stěhovat, takže to, že máme pracoviště tam, kde ti lidé studují a bydlí, je určitě výhoda. Nevýhodou ovšem je správa více infrastruktur a různých částí pracoviště. Je to náročné finančně i personálně. V tomto nám tedy hodně pomohla digitalizace interních procesů, ale stále je to náročnější, než kdybychom byli jedna budova. Také pro komunikaci mezi týmy to není nejjednodušší, ale i tak je to primárně o lidech a společných tématech než o samotném umístění.
Botanický ústav se může pyšnit několika patenty. Jak si stojíte v oblasti transferu technologií?
Ústav má zajímavé výsledky zejména v oblasti ochrany vod, využití mykorhizy či produkce řas, spolupracujeme také například s jadernými elektrárnami. Celkově ale nepatříme k ústavům s nějakým velkým potenciálem v oblasti transferu technologií, naše zaměření je trochu jiné. Raději tedy v našem případě hovořím o transferu znalostí, který má potenciál skoro v každé naší skupině, což potvrdilo i uplynulé hodnocení. Rostliny jsou biologický základ života, takže pochopení toho, jak fungují, je klíčové pro vyrovnání se například s aktuálními změnami životního prostředí. Našimi přirozenými partnery tak jsou orgány ochrany přírody, národní parky, instituce státní správy, ministerstva a další subjekty ovlivňující hospodaření nebo přímo hospodařící v krajině. Tam je přirozený odběr znalostí naší instituce.
Jaké plány máte v tomto směru do budoucna?
Samozřejmě nechceme úplně rezignovat na zmíněný transfer technologií. Pracujeme na metodice transferu technologií, abychom zjistili, které technologie mají potenciál a také jak motivovat naše pracovníky k těmto aktivitám. Pomoci by nám s tímto měl i CETTAV (Centrum transferu technologií při AV ČR - pozn. red.), který v tomto směru určitě stojí za zmínku. Plánuje se také fond určený na financování transferu, což by jistě také pomohlo.
Jaké vnímáte konkrétní překážky při transferu?
Interně je překážkou hodnocení kvality výsledků aplikovaného výzkumu. V tom základním probíhá diskuze, jsou tam nějaká měřítka kvality. Kdežto u aplikovaného je tím nejlepším měřítkem, když o danou aplikaci má někdo zájem. Jenže cesta ke komercializaci může trvat třeba deset let a my daný výsledek potřebujeme zhodnotit mnohem dřív. Toto tedy vnímám jako zásadní problém. Potýkáme se s otázkou, jak toto uchopit.
Aktuálně se také ucházíte o HR Award. Jaké máte od této známky kvality v péči o lidské zdroje očekávání?
Nemyslíme si, že nám nálepka HR Award zajistí příliv excelentních pracovníků. Je to spíše taková třešnička na dortu. To důležité jsou pro nás všechny ty věci, které během snahy o získání HR Award nastavíme. To je pro nás to zajímavé. Projekt jsme nazvali IBOAT, česky zkratka znamená Botanický ústav příležitost pro rozvoj kariéry a získávání talentů. Chceme vysílat do instituce signál, že jsme všichni na jedné lodi, a to od vrátného až po špičkového vědce. Tím chceme budovat sounáležitost a rozvoj instituce. Pracujeme tedy na různých školeních pro naše zaměstnance, spolupracujeme s právní firmou na úpravě vnitřních předpisů, aby byly všem srozumitelné, pracujeme také na strategii rozvoje ústavu. V tomto se setkáváme i s některými metodami z korporátní sféry, kde si ujasňujeme, co by mohlo fungovat a co naopak ne. Přeci jen cítíme, že pro mnoho zaměstnanců je zajímavé právě to, že korporátem nejsme.
S HR Award jistě souvisí také otázka internacionalizace. Už jste zmiňoval, že vaši vědci mají hojné styky se zahraničím. Vnímáte ale nějaký prostor pro zlepšení?
Prostor pro zlepšení určitě je. Našemu třeboňskému pracovišti se například daří lákat pracovníky tím, že organizuje mezinárodní kurzy. Celkový počet zahraničních pracovníků je ale poměrně malý, vnímáme jazykové bariéry, které se snažíme bourat například jazykovými kurzy pro pracovníky podpory vědy nebo překladem vnitřních předpisů do angličtiny. Bohužel aktuálně výsledky našeho snažení nevidíme, protože v souvislosti s pandemií se příliv zahraničních pracovníků omezil a nedá se zjistit, jestli to, co děláme, skutečně má pozitivní vliv. Nejdůležitější ale v tomto ohledu je mít kvalitní týmy, které jsou atraktivní pro zahraniční pracovníky, ty ostatní bariéry dokážeme překonat anebo jsme je už překonali.
V tomto roce proběhlo hodnocení ve všech pěti modulech Metodiky 17+. Jaké bylo pro Botanický ústav?
Hodnocení bylo poučné v mnoha směrech. Pozitivní pro nás je, že si ve většině sledovaných kritériích stojíme velmi dobře, zejména je pro nás důležitá dobrá pozice v bibliometrickém srovnání na úrovni EU15 i celosvětově, které poskytuje druhý modul Metodiky 17+. U hodnocení mezinárodní komisí organizovaného Akademií věd mě mrzí, že nemohlo dojít k prezenčním návštěvám, protože tam dochází k tomu nejzajímavějšímu feedbacku. Na druhou stranu mě pozitivně překvapila online forma hodnocení, která se ukázala jako funkční a smysluplná. Co vidím jako problematické, je chybějící kontinuita hodnocení. Bylo by dobré, kdyby personální obsazení hodnotící komise mělo překryv s komisí, která hodnotila předchozí období a mohla tak lépe posoudit dlouhodobé trendy, takhle jde o takový rychlý vhled úzké skupiny lidí. Určitě to ale dá užitečnou zpětnou vazbu i tak.
Myslíte si, že jdeme v rámci způsobu hodnocení správným směrem?
Na úrovni ČR je změna nakročená dobře, ale asi bude ještě dlouho trvat, než hodnocení bude opravdu dobré. To se ale asi netýká jen nás, celá věda trochu bojuje s tím, jak hodnotit vědecké výsledky. Naopak jako slabší místo vnímám, že přes všechny tlaky na úpravu hodnocení, je stále hlavním měřítkem nikoli kvalita samotná, ale podíl výstupů v určité skupině časopisů. A aby se do nich člověk mohl dostat, tak často sází na jistotu. V takovém tlaku, totiž mají vědci méně času na nějaké zamyšlení, menší odvahu riskovat a sází tedy na jistou výsledku, nebo výsledky, které potvrzují v daném oboru obecně přijímané závěry a jsou tak snadněji publikovatelné. To ale pro posouvání hranic poznání dobře není.
Jak hodnotíte celkově stav vědy v tuzemsku?
Vnímám určitě posun v tom, že se věda stává celospolečenským tématem. Smutné je, že tomu musela napomoci až celosvětová pandemie. Jako vědecká komunita pořád trochu selháváme v prezentaci vědy. Zdá se mi, že je stále větší důraz kladen na aplikovatelnou vědu – tedy tu, kde je něco přímo zpeněžitelné nebo má přímý společenský užitek v danou chvíli. To je totiž snadněji komunikovatelné. Ve skutečnosti ale žádné tvrdé rozdělení aplikovaného a základního výzkumu neexistuje, je to kontinuum. Nedaří se nám přesvědčit veřejnost ani politiky o tom, že základní výzkum je důležité podporovat bez ohledu na to, zda v danou chvíli přináší zpeněžitelné výsledky. Také se nám nedaří komunikovat, že základní výzkum není vždy o převratných objevech, ale že je to spousta mravenčí práce, která ovšem akceleruje poznání a mnohdy školí ty nejlepší odborníky. Je třeba si také uvědomit, že nikdy nevíme, v jaké oblasti bude poznání zrovna potřeba – nyní rezonuje virologie, ale v budoucnu to mohou být zcela jiné obory. Proto je zásadní mít dostatek odborníků, kteří budou připraveni tyto problémy řešit.
A co financování? Prostředky se v posledních letech stále navyšují. Stačí to?
Prostředky na vědu se celkově sice navyšují, ale my stále doháníme ten propad financování AV ČR z let 2009 až 2013. Pokud bychom chtěli dosáhnout ideálního financování, kde by institucionální podpora tvořila 70 až 80 %, tak na tento limit se nemůžeme tímto způsobem nikdy dostat, protože současné navyšování v podstatě jen dohání inflaci. Toto vyžaduje systémovou změnu. Pro vysoký podíl projektového hrazení platí totiž to samé, co jsem zmiňoval u publikací. Při snaze o zajištění financování sebe nebo svojí skupiny vědci preferují méně rizikové zdroje, ale tedy také méně ambiciózní nebo inovátorské projekty.
Sám jste vědcem, máte vůbec ve své pozici čas na vědu?
Snažím se držet kontakt, jsem vděčný kolegům z mého mateřského oddělení, že mě stále berou jako partnera ve svých odborných diskuzích a že s nimi mohu spolupracovat. V mé pozici ale v běžném dni téměř žádný čas na vědu nezůstává, je to spíš o nocích a víkendech.
Děkujeme moc za rozhovor!
Za redakci Vědavýzkum.cz se ptala Sabina Ali.
Jan Wild
Jan Wild je ředitelem Botanického ústavu Akademie věd ČR od roku 2017. Vystudoval Českou zemědělskou univerzitu v Praze a Univerzitu Karlovu. Na svém kontě má například prestižní stipendium Marie Curie. Odborně se zaměřuje na studium časoprostorových změn v rostlinných populacích a společenstvech s využitím dat GIS a dálkového průzkumu Země a prostorově explicitních modelů, analýzu prostorových vzorců, modelování distribuce druhů či stanovišť a variabilitu mikroklimatu v heterogenní krajině.
