V létě 2023 jste absolvovala Space Studies Program, intenzivní program zaměřený na vesmírná studia. V roce 2022 jste strávila tři měsíce na Antarktidě. Jak jste se dostala od studia stresu na Antarktidě k vesmíru?

Při studiu antropologie a biologie na MUNI mě vesmír zas až tak moc nezajímal, protože jsem netušila, že je možné se mu reálně věnovat. Zajímala jsem se o téma stresu. Když jsem se na konci magisterského studia dostala k paní profesorce Dobrovolné, nabídla mi k doktorskému studiu téma, které by se zabývalo zkoumáním stresu v izolačních experimentech a izolovaných geografických oblastech. Navíc s tím, že by téma bylo zaměřené i na kosmický výzkum. A to mi přišlo atraktivní.

Vyjet na Antarktidu je ale jednodušší než letět do vesmíru…

V Česku se vesmírná explorace s využitím lidské posádky donedávna příliš neřešila, takže jsem tuto část zpracovávala nejprve teoreticky z literárních rešerší. Ale Masarykova univerzita má na Antarktidě stanici, tak jsem se připojila k loňské expedici a zkoumala jsem stres tam. K tomu jsem vedle běžnějších metod využívala technologii Entrant, kterou vyvinula moje školitelka Julie Dobrovolná a která měří stres pomocí inovativní metody na bázi termodynamiky.

Technologie Entrant byla v roce 2020 spin-offem transformovaná do společnosti Entrant. Měla by umožnit lepší predikci stresu v podmínkách vesmírných letů, a tak technologii podpořil byznysový inkubátor ESA BIC Czech Republic.

Unikátní technologie pro měření stresu

Takže už antarktická mise měla určitou spojitost s vesmírem. Jaké byly vaše další kroky?

Po návratu z Antarktidy se mi naskytla příležitost zúčastnit se cvičné analogické mise. Pořádala ji česká společnost ICEE. Space, inkubovaná také v ESA BIC. Podala jsem návrh na aplikaci Entrantu pro měření stresu cvičných astronautů a dostala jsem se díky tomu do komunity lidí, kteří reálně pracují ve space operations, vyvíjí vesmírné technologie, mají ambice letět v budoucnu na Měsíc nebo prostě mají vesmír jako koníček. Díky nim jsem se o vesmír začala zajímat mnohem víc.

Analogická mise je testování v podmínkách, které jsou podobné extrémům ve vesmírném prostředí. Ne všechny experimenty je možné provádět přímo ve vesmíru, ať už z časových, finančních či jiných důvodů. Navíc je potřeba potřebné technologie otestovat ještě před letem do vesmíru. Analogické mise připravují lidi na reálný vesmírný průzkum, například na Měsíci, Marsu nebo asteroidech.

Následně jste se přihlásila na intenzivní letní Space Studies Program, který pořádá International Space University. Jaké byly prerekvizity účasti?

Uchazeč musí mít minimálně bakalářské vzdělání nebo jeho ekvivalent, pak je zásadní motivační a doporučující dopis, životopis a nějaké výsledky jeho prací. A pak si účastník samozřejmě musí zajistit financování. Program stál 20 000 euro. Mně více než polovinu z toho zaplatila přes stipendium Evropská kosmická agentura, další část jsem získala díky stipendiu od Masarykovy univerzity a další velkou část jsem získala z crowdfundingové kampaně Donio. Tímto chci poděkovat univerzitě, ale hlavně všem lidem, kteří mi přispěli z vlastní kapsy.

Málo spánku a hodně nových kontaktů

Program trval devět týdnů a letos se konal v Brazílii. Jak probíhal?

Bylo nás asi 85 účastníků, přednášejících bylo dokonce ještě víc. Program měl několik částí. První byla hlavně teoretická, zakončená zkouškou. Pak byly připravené workshopy, kam jsme se přihlašovali dle zájmu, a také jsme v průběhu zpracovávali několik projektů. Součástí byly i návštěvy různých zařízení, která jsou zapojená do vesmírného sektoru nebo výzkumu člověka, například pracoviště zaměřená na pozorování Země nebo výrobu a testování satelitů.

Můžete uvést nějaké příklady projektů?

Například v projektu Smart Cities se řešilo, jak při rozvoji jihoamerických měst využít vesmírné technologie, v rámci projektu Water Security se zase hledalo využití vesmírných technologií pro řešení problémů s vodou. V jiném projektu se řešil problém narůstajícího počtu satelitů v orbitálním prostoru.

Já byla součástí projektu Metaverse (The Metaverse role in the future of the space sector), který vedl Jim Green, bývalý Chief Scientist v NASA, nyní Chief Scientist v MetaVisionaries, což je společnost využívající metaverse pro výuku v oblasti vesmíru. Naším úkolem bylo zkoumat možnosti aplikace Metaverse ve vesmírném sektoru. Takže jsme zase měli sérii přednášek, praktických cvičení, z toho jsme vypracovávali report a nějakou vizi vývoje. Já jsem byla Chief Editor, zpracovávala jsem texty do ucelené podoby a zároveň jsem zpracovávala kapitolu na téma, jak metaverse a jeho využití ve vesmírné aplikaci může být dobrým pojítkem pro takzvané „emerging space countries“, tedy ty, které nelétají do vesmíru, nejsou tedy klíčovými hráči na vesmírném poli, ale mají v této oblasti ambice.

Co vám Space Studies Program přinesl?

Především jsem se dostala do komunity lidí, kteří se pohybují ve vesmírném sektoru nebo vesmír studují. Jsou mezi nimi jak zástupci vládních organizací, tak soukromého sektoru. Kromě kontaktů, které vám otevřou mnoho dalších dveří, jsem získala i povědomí o tom, jak funguje vesmírný sektor, a to i za hranicemi mého oboru. Získala jsem základní vědomosti – od politiky, přes kulturní rámce až po orbitální mechaniku nebo geologické procesy. To člověku pomáhá najít ve vesmírném průmyslu jeho místo. Bylo to super.

Byl pro vás Space Studies Program stresující?

Bylo to stresující, bylo to náročné. Je to postavené tak, abyste za krátký čas získali co nejvíce informací. Takže jsme pořád studovali, do toho měli hodně výjezdů a zároveň absolvovali společenské aktivity, protože program podporoval networking. Spánku nebylo mnoho a bylo to opravdu náročné. Ale stálo to za to.

Jaká exkurze vás zaujala nejvíc?

Byli jsme se podívat v opravdu impresivním paralympijském centru. V obrovském atletickém komplexu jsme se dívali, jak trénují paraatleti, ale také jsme se s nimi bavili. Když jsem se ptala, jestli ví o možnosti, že by někdy mohli být astronauti, vůbec je to nenapadlo. Ve vesmíru totiž mohou být některé typy postižení výhodou, protože paraastronautů se nemusí tolik týkat úbytek svalové hmoty, což je u astronautů běžný problém. Například člověk bez nohou je lehčí, méně toho sní, tím vyprodukuje méně odpadů, takže vzít takového člověka do vesmíru je ve finále ekologičtější. Také paraatleti mívají vyšší psychickou odolnost a jsou zvyklí překonávat svoje hranice. I podle jejich vlastních slov by možnost být paraastronautem hodně posilovala jejich pocit smysluplnosti a pocit, že jsou právoplatnými členy společnosti. Přijde mi hodně smysluplné podporovat myšlenku, že stát se astronautem není nedosažitelný cíl.

Příští rok v Houstonu

Jaké jsou vaše další kroky směrem k vesmíru?

Teď třeba jedu na kurz Space Medicine, který se koná ve Space Innovation Lab na University of Oxford ve spolupráci s MetaVisionaries a International Space University. Také připravuji projektové žádosti pro projekty v mikrogravitaci.

Vesmíru se chci dál věnovat i ve svém post-doktorském studiu, i když přesně nevím, jak to dopadne. Teď jsem vedoucí výzkumu v Jordan Space Research Initiative. Cílem iniciativy je účast Jordánska ve vesmírných i analogických cvičných misích a zároveň chtějí, aby se cvičné mise využívaly nejen k výzkumu, ale i k řešení problémů v rámci cílů udržitelného rozvoje stanovených OSN v roce 2015. Jordánsko má například problémy s dostupností zdravotní péče, s prachem, s vodou nebo nedostatečně chytrou městskou infrastrukturou, a pro rozvoj těchto oblastí by se daly využít právě i poznatky ze cvičných misí.

Chci se také na příští rok přihlásit na Space Studies Program znovu, ale tentokrát jako asistent výuky s vlastním workshopem. Příští rok bude program v Johnson Space Center v Houstonu, a to je neuvěřitelná příležitost, které bych se ráda chytla.

Takže program doporučuji zkusit každému, kdo má zájem o vesmír. Neváhejte se mi ozvat, ráda pomůžu.

Zdroj: #brnoregion