Vybírala jsi vysokou školu i podle pomoci, kterou je schopna Ti poskytnout? 

Z větší části ne, vybírala jsem si primárně univerzitu podle oboru, který mě zaujal – tím byla molekulární biologie a biochemie organismů. Až potom přišly na řadu otázky typu – jak a zda mě přijmou a zda se dostanu ke všem informacím a materiálům. Jestli bude dostatek tlumočníků a přepisovatelů pro tlumočení a přepis odborných předmětů.

Měla jsi obavy před nástupem na VŠ?

Věděla jsem, že to bude jiné než na gymplu – šla jsem z party kamarádů, z menší třídy ve škole pro sluchově postižené, do auly plné cizích slyšících spolužáků.

Hodně mi pomohla, tehdy právě přijatá, novela Zákona o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých (Zákon 384/2008 Sb) a metodický pokyn MŠMT 2012 k § 21 písm. e) zákona o vysokých školách, která ukládala vysokým školám povinnost mi zajistit rovné podmínky, včetně financování služeb, které by mi umožnily dostávat všechny informace v přístupné formě.

Jaké jsi během studia vnímala – i přes přijetí této novely – překážky?

Jak byla novela s mým nástupem „čerstvá“, tak vše bylo v plenkách, na spoustu věcí jsem si musela přijít sama. Celé bakalářské studium jsem kromě řádného studia nejméně třetinu času trávila vysvětlováním a domlouváním s vyučujícími, tlumočníky a přepisovateli – od zařízení podkladů k přípravě až po proplacení jejich služeb. 

Měnila se v průběhu času kvalita pomoci od univerzity? 

Určitě, v tomto směru se to stále zlepšuje. V průběhu mého dalšího studia už osvěta zapracovala a nyní už se o většinu věcí starají zaměstnanci UK.

Rozhodně mi například pomáhalo, že jsem mohla formou placené asistence získat zápisky od svých spolužáků a nemusela jsem je dělat dodatečně doma po hodině – protože to při hodině nelze stíhat – očima „poslouchám“ co se povídá, sleduji prezentace a ještě do toho bych měla psát poznámky.

Ty jsi se do zlepšení svého studijního života také angažovala, že?

Ano, například jsem jako první zorganizovala setkání evropských neslyšících studentů přírodovědeckých oborů. Cílem bylo, abychom si navzájem byli inspirací, našli nové kamarády, sdíleli naše know-how z oboru i s interakcemi se slyšícími kolegy a vyučujícími. 

Bylo o takovou aktivitu zájem?

Velký, projekt úspěšně pokračuje již 6. rokem. Letos byl týdenní STEM Deaf Camp ve Francii a příští rok bude třídenní konference v Polsku. Byla jsem také součástí pracovního týmu zabývající se tvorbou odborných znaků v českém znakovém jazyce, které jsou specifické pro VŠ. Ty dříve chyběly – nebyly potřeba, jelikož nebylo tolik možností být neslyšícím biologem, chemikem nebo vědcem.

To muselo obrovsky pomoci odstranit další z bariér, které běžnému člověku ani nepřijdou na mysl… 

V režii střediska Teiresiás Masarykovy univerzity v Brně jsme 4 roky pracovali na sběru a vytváření terminologie z oblasti biologie v českém znakovém jazyce. Výsledek můžete shlédnout na www.dictio.info a tento slovník byl a je velkou pomocí pro tlumočníky, studenty a pracovníky přírodovědeckých a příbuzných oborů. 

Vnímáš teď pomoc univerzity jako dostatečnou?

V současné době docela ano. Jako doktorand víceméně do školy nechodím, ale plním jiné studijní povinnosti. Jsem ráda, že PřF UK tomu jde naproti a zajistila mi například tlumočení na konferenci nebo vystoupení na vědeckém standupu na Famelabu. Chce to ale ještě čas, abych měla úplně stejné podmínky jako mí slyšící spolužáci: mohla se přihlásit na jakékoliv přednášky, semináře či jet na jakoukoliv konferenci bez toho, abych musela sama zařizovat mnohem více věcí než ostatní. 

Jak žijí královny?

Jakému tématu se věnuješ ve své disertační práci? 

Jsem doktorandkou katedry Fyziologie živočichů na PřF UK a pracuji na ÚOCHB AVČR ve výzkumné skupině Roberta Hanuse. Zajímá mě, jak je možné, že králové a královny termitů pohodlně žijí desítky let, zatímco jejich dělníci a vojáci žijí jako ostatní běžný hmyz jen pár měsíců. 

A jste na stopě nějakému vysvětlení?

Jeden z možných mechanismů, který podle nás k jejich obdivuhodné dlouhověkosti přispívá, je vysoká aktivita a specifická regulace enzymu telomerázy. Tento enzym je velmi dobře známý u rozmanitých organismů včetně člověka pro svou funkci při údržbě chromozomů, protože je chrání před zkracováním a poškozením v průběhu buněčného dělení. Ostatně aktivní telomeráza je jedním z mechanismů, který udržuje rakovinné buňky „nesmrtelné“, bez obvyklého zániku buňky po určitém počtu dělení.

Naše zkoumání ukazuje, že telomeráza se u králů a královen nejen vyskytuje ve vysokých množstvích, ale je i neobyčejně aktivní. Vyskytuje se u nich také v tkáních, jejichž buňky se nedělí! To naznačuje, že by tento enzym mohl mít i jinou funkci, která se podílí na jejich dlouhém dožití.

Je Tvůj kontakt a spolupráce s kolegy v laboratoři v něčem specifická?

Ano, nejjistější je pro mě komunikovat písemnou formou, takže si častěji s kolegy píšu emaily, než to s nimi probírám tváří v tvář, kde bych se musela spoléhat na nejisté odezírání. Někdy používáme i automatický přepis, který ale ještě není bezchybný. Na schůze celé laboratoře nebo na vánoční večírky či teambuildingové akce, kdy si lidé povídají jeden přes druhého, s námi jezdí „týmová“ tlumočnice Katka. 

Jak myslíš, že Tvoji přítomnost v laboratoři vnímají ostatní?

Myslím si, že si s kolegy i vedoucím snažíme vycházet vstříc i nad rámec práce, ostatně proto jsem se v naší laborce rozhodla zůstat na doktorát. Někteří například přijali můj dárek k Vánocům a vyzkoušeli si kurz českého znakového jazyka. I když už většinu zapomněli, osvojili si alespoň zásady komunikace s neslyšícími. Ale jeden kolega se mnou pravidelně používá znakovku – třeba mě v ní pozdraví a zeptá se, jak se mám. Je to sice maličkost, ale mně to hned rozzáří den, necítím se pak „jiná“.

V Americe je více pomoci a pochopení, ale také byrokracie

Nedávno jsi se vrátila z roční stáže v Americe, na kterou se Ti podařilo získat Fulbrightovo stipendium. Jak sis vybírala laboratoř, kam pojedeš?

Nejdůležitější pro mě bylo, abych našla pracoviště, kde už pracovali neslyšící vědci a studenti. Aby už měli nějaký systém k bourání komunikačních bariér zavedený, abych byla plně začleněna do týmu. Zároveň aby mě tam naučili metody, které by mě zajímaly, a také abychom měli společné téma – telomerázu, a našla jsem!

Jaká byla Tvoje zkušenost jako neslyšící v takové laboratoři? 

Velmi zajímavá! Jsem zvyklá, jak je už asi patrné, že komunikační bariéry existují a že si je musím sama vyřešit, abych mohla rozumět, a tudíž i pracovat. To znamená, že se nemůžu soustředit čistě jen na vědu. Proto pro mě v USA bylo velkou úlevou, že jsem se mohla soustředit jen na učení nových metod a prezentování svých výsledků. Komunikační věci automaticky řešil vedoucí, tým, ústav atd. – byla tam i neslyšící doktorandka, laboratorní technik či bakalářský student. Navíc šéf ovládal základy znakového jazyka. Ve skupině měl své trvalé místo tlumočník. Měla jsem pocit, že jsem plnohodnotný člen týmu, který se zabývá jen vědou. 

Chápu, že to musela být obrovská úleva. 

Bylo to možná poprvé, kdy jsem si opravdu uvědomila, že jsem vědkyně a že mohu být úspěšná.

Je vedle tohoto důležitého poznatku také něco, co jsi se tam naučila nového?

Hodně jsem se zlepšila v ASL (anglickém znakovém jazyce, pozn. redakce) i angličtině. Získala jsem spoustu nových kontaktů. Naučila jsem se používat nové metody. Byla to perfektní zkušenost. Během stáže jsem si potvrdila, že mám vědomosti a schopnosti, které dokážu pro vědecký výzkum využít. Poznala jsem jinou kulturu a jiný způsob života či řešení problémů.  

Je něco, co bys z amerického přístupu ráda přenesla sem?

Spoustu věcí mají v USA pro neslyšící lepší – je to přece jen větší země a žije tam více neslyšících. Obecně mají i delší a bohatší tradici se začleňováním lidí s hendikepem. Většina lidí v ČR se moc často v životě nepotkává s neslyšícími a nevědí, jak s nimi komunikovat. Také není moc zvykem se nás ptát, co a jak potřebujeme, abychom se domluvili. V USA většinou ano, mají na to také zákon, že zpřístupnění informací musí neslyšícím nebo jiným zdravotním menšinám zajistit. 

Jaký máš obecně pocit z vědecké práce v Americe? 

Chyběl mi tam smysl pro týmovou spolupráci, sdílení, společné uvažování. Ale taky třeba šetření materiálů a financí, které znám odsud. Také tam panuje příšerná byrokracie. V Čechách víc cítím tu přátelskou atmosféru, spolupracujeme na společné věci. Tam každý spíš myslí sám na sebe a svůj úspěch. Na druhou stranu jsem tam dostávala pravidelnou zpětnou vazbu na svoje výsledky a měla jsem větší pocit, že se někam se svým výzkumem posouvám. 

Nejsem jediná neslyšící vědkyně

Byla jsi nominovaná v letošním kole Ceny Wernera von Siemense, o co se jedná?

Tato cena již 26. rokem oceňuje nadané studenty přírodovědných a technických oborů, akademické osobnosti a nadšené vědce. Má kategorii za překonávání překážek pro studenty, kteří navzdory svému znevýhodnění dosáhli skvělých studijních či výzkumných výsledků.

Kdo Tě nominoval?

Na tuto cenu tě musí navrhnout akademický pracovník univerzity. Já jsem byla nominována rektorkou Univerzity Karlovy, profesorkou Milenou Králíčkovou po mém vystoupení právě na Famelabu.

Vidíš, i přes své úspěchy, nějaké překážky v budoucí práci vědkyně, které by Tě odrazovaly od vědecké dráhy?

Je to vysilující a frustrující, to může potvrdit každý vědec, že za jedním výsledkem se skrývá tisíce pokusů, z nichž většina nevyjde. Do toho bys měla přednášet, jezdit na konference, psát články a žádosti o granty. Není to snadná práce… a mě se do toho ještě přidávají ty komunikační bariéry a předsudky. Postupně mě ubíjí ty opakované někdy až zbytečné situace, které mě jako člověka sráží… Nevím, kolik sil a chuti ještě mám.

A jsi ten typ člověka, kterého překážky motivují ke zlepšení?

Ano, jsem spíše ten typ, co se zapře a chce ostatním ukázat, že to dá. Teď už to chci dokázat hlavně sobě, už to nikomu jinému dokazovat nepotřebuji. 

Jak se vlastně obecně daří neslyšící zapojovat do vědecké komunity? 

Nejsem jediná neslyšící vědkyně v Česku a je nás mnoho dalších i v různých zemích. Scházíme se jednou za dva roky na Evropské konferenci přírodovědeckých oborů. Další možností pro všechny studenty, akademické vyučující a vědce z různých oborů se sejít je International Deaf Academics and Researchers Conference, kde je komunikačním jazykem vedle psané angličtiny i mezinárodní znakový systém – něco jako esperanto v mluveném jazyce. 

A jak to funguje na „běžných“ vědeckých konferencích?

Vzhledem k tomu, že na většině konferencí nikdo jiný kromě mě neumí znakový jazyk a nemá o něm a o neslyšících podvědomí, tak to může být celé „divné“ i náročné zajistit podmínky pro mou účast. Mám ale dobrý příklad: byla jsem nedávno na konferenci, kde kromě mě byl i můj neslyšící kamarád z Masarykovy univerzity v organizačním týmu. Tam žádný problém nebyl a tlumočnice dostala volný vstup, PřF UK zaplatila její práci, cestu, ubytování.

V čem si myslíš, že je pro neslyšícího člověka věda dobrou volbou?

Stále je co zkoumat z různých úhlů pohledu, jsou potřeba nové nápady a my můžeme mít třeba jiný způsob myšlení a pohledu. Myslím si, že máme velkou fantazii a zvědavost. Máme často i hroší kůži – jsme díky naší cestě životem odolnější k neúspěchům a frustraci. 

Co Ty sama? Zůstaneš u vědy?

Ještě netuším, co budu dělat po dokončení doktorandského studia. Pár nápadů by bylo a ano, pokud se zadaří nebo budou zajímavé příležitosti, tak bych ráda u vědy zůstala. 

Autorka: Vědavýzkum.cz (VL)

Marie Pangrácová

Je neslyšící vědkyně komunikující primárně znakovým jazykem. Zabývá se dlouhověkostí termitích královen a králů v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Studuje doktorské studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Baví ji orientační běh a letní i zimní sporty, vysokohorská turistika, kreativní tvoření, četba, cestování, kulturní a vzdělávací akce, skauting a diskuse na různá témata.