V současnosti se Monika Fňašková věnuje výzkumu dopadů válečného stresu u civilistů, jež prožili válku v bývalé Jugoslávii.

Když jste zjistila, že jste těhotná v průběhu doktorského studia, měla jste hned v plánu, že studium dokončíte?

Určitě, akorát jsem nechtěla těhotenství odkládat až po dokončení studia. Dítě jsme plánovali.

Vy jste se tedy zároveň začala poměrně brzy vracet do práce, kdy to bylo?

Prvního půl roku jsem byla doma, syn ze začátku špatně spal, všichni jsme byli spánkově deprivovaní. Navíc se syn narodil na Vánoce 2019, záhy přišla covidová pandemie, která neusnadnila ani situaci spojenou s mateřstvím, ani návrat do vědy. Nicméně po půl roce jsem se začala postupně vracet.

Jak jste to zvládali?

Ze začátku jsem se na půl dne až den v týdnu spíše zašla podívat do práce nebo jsem se zúčastnila nějakého online meetingu, abych neztratila kontakt s projektem. My jsme v tu dobu pracovali už několik let na výzkumu dopadů stresu u přeživších holocaustu, kde jsem měla roli výzkumnice a koordinátorky celého projektu. Nechtěla jsme s tím ztratit kontakt. Postupně jsem si asi po půl roce přidala zase den navíc.

V roce 2022 jste získala Pamětní grant Martiny Roeselové, který podporoval mladé vědkyně a vědce v oblasti přírodních věd, kteří se snaží skloubit kompetitivní vědeckou činnost s kvalitní péčí o dítě v předškolním věku, a později se sloučil s Nadačním fondem IOCB Tech. Jak Vám grant pomohl?

To mě v podstatě zachránilo. V té době byly synovi dva roky, já jsem do té doby pracovala hlavně po nocích. Zároveň, pokud se chce člověk v tomhle období věnovat práci, tak osobní a sociální život musíte upozadit, ten prakticky neexistuje. Byla jsem už vyčerpaná a sháněli jsme nějaké finančně dostupné školky, což se sníženým úvazkem není jednoduché. Díky tomu grantu jsem si mohla dovolit školku, která byla finančně náročnější, ale byla asi dvě minuty od mojí práce, syn tam byl spokojený, takže jsem tím pádem mohla být v klidu a soustředit na práci. Grant mi pomohl opustit režim práce v noci a začít se cítit zase jako člověk.

Na ústavu nemáte finanční podporu pro rodiče?

My máme jako zaměstnanci Masarykovy univerzity možnost dávat děti do spolupracující dětské skupiny, kde je snížená cena. Ale v době, kdy měl můj syn nastoupit, tam bylo místo jenom na jeden den v týdnu, což by mi moc nepomohlo. Pro syna by bylo náročné si takhle nárazově zvykat na nový kolektiv. Masarykova univerzita má také grant pro rodiče ve vědě, ale tam je podmínkou dokončené Ph. D. vzdělání, což nebyl můj případ.

Jaké byly podmínky pro získání grantu Martiny Roeselové? Musela jste potom dokládat účty za školkovné?

První část peněz jsem získala na první půlrok, poté jsem vyplňovala průběžnou zprávu, kde jsem popsala, na co jsem ty peníze využila – nebylo nutné dokládat účty nebo faktury, jen popis. Po půl roce jsme dostala zbytek peněz a na závěr jsem sepsala závěrečnou zprávu, kde jsem musela zhodnotit, jak mi grant pomohl, jaké jsem dosáhla díky němu výsledky. Celé to ale bylo založeno na důvěře, nemyslím si, že by někdo tenhle typ grantu zneužíval. 

Zvládla byste se vrátit i bez této podpory?

Finančně bychom to spíše nezvládli. Grant se uděluje na rok a tehdy to bylo 120 000 korun, což akorát pokrylo náklady. Syn nenastoupil do školky hned na celý týden, byl tam tři dny v týdnu od rána do půl třetí. Což bylo ideální, aby si postupně zvykl na nový kolektiv a prostředí a mně se moc ulevilo, mohla jsem částečně pracovat v práci a částečně doma a bylo to výrazně lepší.

Teď už pracujete na plný úvazek?

Ano. Rozumím ale tomu, když si někdo chce nechat delší dobu částečný úvazek. Já mám sice svoji práci velmi ráda, dala jsem do ní spoustu energie a času, ale dítě je vždycky nejdůležitější. Takže například, když mám někdy možnost pracovat z domova, tak to často dělám zase po nocích, abych si syna užila.

Posttraumatická stresová porucha se netýká jen vojáků

Když jsme si domlouvaly rozhovor, tak jste říkala, že píšete disertaci, takže konec doktorátu je za dveřmi?

Doufejme, já ale v současnosti pracuji na novém projektu, který bude trvat ještě dva roky. Pro mě to tedy znamená, že sice dodělám doktorát, ale moje práce minimálně další dva roky zůstává stejná.

Čeho se týká Váš současný výzkum?

Výzkumu dopadů válečného stresu u civilistů, jež prožili válku v bývalé Jugoslávii. Pro mě osobně je téma výzkumu stresu u civilistů z neurozobrazovacího hlediska poměrně zanedbané téma.

Proč jste se tedy zaměřili zrovna na civilisty?

Civilisté jsou v době války vystaveni jinému typu ohrožení. Bojí se nejen o sebe, své blízké, ale i o své domovy, je to dlouhodobý stres. V literatuře je například popisováno, že příznaky posttraumatické stresové poruchy jsou jiné u vojáků než u civilistů. Vojáci častěji popisují pocity viny nebo emoční otupělost. Civilisté naopak popisují spíše pocit celkové ztráty bezpečí.

Kdo jsou účastníci Vaší studie?

Účastníky studie jsou osoby přímo zasažené válkou - přeživší válek na Balkáně, ale také sledujeme jejich děti – druhou generaci, zkoumáme totiž i transgenerační přenos. Naši participanti jsou lidé, kteří žijí v Česku, ať už jsou zde desítky nebo jen několik let. Podmínkou je to, aby prožili život ohrožující válečný stres. Ta studie je samozřejmě ovlivněná tím, že k nám přicházejí dobrovolníci, kteří o těch svých zkušenostech chtějí mluvit, třeba to ještě nemají dokonale zpracované, ale chtějí se tu zkušenost podělit.

Zmínila jste, že jste se předtím věnovali dlouhodobému projektu týkajícího se přeživších holokaustu, čeho se ten konkrétně týkal?

Můj školitel, profesor Rektor, si tenkrát uvědomil, že je pravděpodobně poslední šance, kdy bude možné osoby přímo zasažené holokaustem vyšetřit, vzhledem k jejich věku. Výzkum celkem trval sedm let. Ze začátku jsme měli problém s financováním, asi se všichni báli, že nenajdeme v česku dostatečný vzorek těchto lidí. Nakonec jsme dostali AZV (Agentura pro zdravotnický výzkum – pozn. redakce) grant a mohli jsme se do toho pustit naplno.

Jednalo se o třígenerační studii. Vyšetřovali jsme přímo zasažené přeživší holocaustu, ať už se skrývali jako děti nebo prošli koncentračními tábory. Sledovali jsme také jejich potomky a vnuky. My jsme se na ně dívali z neurovědního pohledu, používali jsme zobrazovací techniky, jako je magnetická rezonance mozku, kde jsme se zaměřovali na struktury a funkce, které mohou být pozměněné oproti kontrolní skupině. Kolegové se zaměřovali na jejich psychologii a genetiku – sledovali relativní délku telomer nebo počet kopií mitochondriální DNA. Tahle část byla ve spolupráci s Wellcome Sanger Institute v Anglii.

Co Vás na výsledcích překvapilo?

Přišli jsme na to, že strukturální změny v mozku přetrvávají dlouhodobě. Že utrpení těchto lidí nekončí s koncem války, následky si nesou celoživotně. Zajímavé ale bylo, že symptomy posttraumatického stresu jsou častější nejen u přeživších, ale také u jejich dětí a vnuků, oproti kontrolní populaci.

A jak se lišily dopady stresu u jednotlivých generací?

V psychologické části studie jsme našli rozdíly v psychice i u druhé a třetí generace v některých sledovaných parametrech. Přímo u přeživších došlo také ke změnám ve strukturách mozku, například v insule (část mozkové kůry – pozn. red.) nebo oblastech, jež mají spojitost se zpracováváním emocí, stresu nebo paměti.

Znamená to tedy, že stres jejich mozek negativně poznamenal na celý život?

Zajímavé bylo, že přestože lidé stále vykazovali psychickou nepohodu, měli posttraumatické syndromy stresu a popsané rozdíly ve strukturách mozku, měli zároveň vyšší tzv. posttraumatický růst. Takže navzdory tomu, co prožili, byli schopni na tom zážitku najít něco, co jim pozitivně pozměnilo vnímání života. Většina z nich, přestože mají tuhle celoživotně přetrvávající traumatickou zkušenost, jsou spokojeni s tím, čeho v životě dosáhli, jak jej prožili. Navíc naši participanti byli lidé, kteří se dožili vysokého věku, nejstarší participantce bylo 95 let. To ukazuje, že tito lidé jsou opravdu odolní.

Jak se s takovouto skupinou lidí pracuje?

Byla to velmi specifická skupina lidí, zvláště pro zkoumání pomocí magnetické rezonance, proto celá výzkumná část byla upravena tak, aby vyšetření bylo co nejkratší, protože pobyt ve skeneru magnetické rezonance není pro osoby tak vysokého věku jednoduchý. Práce s nimi byla obecně ale skvělá a pro mě doživotně obohacující.

Zkoumali jste i změny v epigenetice? V tomto oboru se často uvádí, že stresové změny jsou dědičné přes několik generací.

My jsme všem vzali vzorky DNA, které máme uchované, což je velice cenné, jelikož u přeživších nebude pravděpodobně možné vzorky už nikdy získat. Hledali jsme tým, který by byl schopný nám s epigenetikou pomoci, ale dlouho jsme nemohli nikoho najít. Asi se báli zodpovědnosti za tak vzácné vzorky. V současné době spolupracujeme na epigenetické analýze s kolegy z CEITEC, skupinou profesora Slabého, výsledky ale ještě nemáme.

Přineslo Vám mateřství nějaké nečekané limity pro práci vědkyně?

Pro mě byla největší změna to, že si nemůžu svobodně plánovat čas. Například, když jsem teď byla tři týdny nemocná, kvůli nějaké školkové nemoci, tak v takových případech se musíte postarat o dítě, nějak se pokusit sama vyléčit a do toho máte objednaného participanta, který si kvůli vašemu výzkumu vzal třeba dovolenou. Nemůžete ho odmítnout, takže se vždycky musí nějak vymyslet, kdo se o dítě postará.

Máte pocit, že rodičovství ovlivnilo nějak vaši práci?

Když se stanete rodičem, tak to určitě mění pohled na život obecně. Člověk si tu lásku a ten strach nedokázal dříve představit. Poslouchat příběhy lidí, kteří se účastní našich výzkumů, je z pozice matky strašně náročné. Ovlivňuje mě to hodně, ale navzdory tomu příšernému tématu mě ta práce hrozně naplňuje. Nejenom z neurovědního, ale i z antropologického pohledu.

Máte v plánu ve vědě zůstat? Plánujete nějakou stáž nebo postdoktorandskou pozici v zahraničí?

Samozřejmě bych ráda někam vyjela, ale je to extrémně komplikované nejen proto, že mám dítě, ale i kvůli partnerovi, musel by se nějak omezit on a jeho práce. Zatím nevíme, jak to provést. Také jako mnoho mladých rodin řešíme bydlení, máme hypotéku, a i z tohoto důvodu to není jednoduché rozhodování. Ve vědě bych ale ráda zůstala.

Autor: Vědavýzkum.cz (VL)

Monika Fňašková vystudovala antropologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, v současnosti studuje doktorský program neurovědy pod Lékařskou fakultou tamtéž. Podílí se na výzkumu stresu u lidí, kteří mají válečnou zkušenost, v laboratoři profesora Ivana Rektora na CEITEC. Má čtyřletého syna.