Můžete knihu krátce představit? Co je jejím cílem?

Velmi často se diskutuje o krizi nebo erozi demokracie, o jejím úpadku. Někdy právem, někdy se situace podceňuje, někdy přeceňuje. Lokální prostředí umožňuje aktivní participaci občanů na politice, a to skrze nejrůznější nástroje či inovace. Máme podloženo, že pokud k jejich zavedení dojde a používáme je správně, pak skutečně mohou hrát velmi důležitou roli v pozitivním významu demokracie. V knize se zaměřujeme na vysvětlení těchto nástrojů, na jejich fungování, zkušenosti i na jejich evaluaci. Naším cílem nebylo přinést teoretickou knihu, ale prováděli jsme empirický výzkum, chtěli jsme naše zjištění podložit daty. Kniha je jedním z výstupů tříletého výzkumu, který podpořila Grantová agentura České republiky.

Co jsou demokratické inovační nástroje? Na co všechno mohou mít vliv, jak mohou pomoci?

Demokratické inovace chápeme jako procesy a nástroje, které vedou k prohloubení občanské participace v procesu vládnutí s cílem toto vládnutí zlepšit a oživit. Jedná se tedy o zlepšení demokracie, o jakousi demokratizaci demokracie. Jde například o participativní rozpočty, participativní plánování a podobně, tedy něco, co oživuje demokracii. Jmenované procesy zároveň mají další funkce, které nesouvisí jen s politickou efektivitou. Občanskou participací může například docházet ke zlepšení transparentnosti, zvyšování důvěry v politiku, k odpovědnosti, lidé se učí, jak funguje politika, a lépe jí pak rozumí. Jsou to velmi důležité přínosy rovněž pro vnímání celostátní politiky. Přínosem naší knihy není jen objasnění, proč tyto inovace fungují, ale i to, proč někdy dochází naopak k jejich opuštění či pádu. Zpravidla se jedná o případy, kdy jsou špatně zavedeny, nemají polickou podporu, když selže komunikace apod.

Kniha je zároveň případovou studií České republiky, Slovenska a Polska. O fungování demokratických inovací tedy hovoříte ve třech středoevropských zemích. V čem se – s ohledem na výše uvedené – jednotlivé země odlišují, co je jim naopak společné?

Nechtěli jsme psát o jediné zemi, pro nás byl důležitý komparativní rozměr. Ten ale není vždy realizovatelný, například z toho důvodu, že tyto tři země mají odlišná pravidla fungování komunální politiky. V Polsku je u větších měst povinností mít participativní rozpočet, u nás a na Slovensku nikoli. Právě zde jsou i další inovace nejrozšířenější a nejvíce používané. Společné mají tyto země zejména jednu věc: jako v celé postkomunistické Evropě je zde menší ochota participovat na politice a nižší důvěra v ni. Je to obrovský kontrast se západní a zejména severní Evropou.

Jak dlouho jste na knize společně s dalšími autory pracovali? Z jakých zdrojů jste vycházeli?

Kniha vznikla v rámci tříletého výzkumu podpořeného Grantovou agenturou České republiky. Její vydání podpořila i Filozofická fakulta Univerzity Palackého. Rok jsme sbírali informace a dělali výzkum, zhruba dva roky jsme knihu psali, reagovali na oponenty a věnovali se běžné ediční činnosti. Pokud vím, je vůbec první takto ucelenou knihou, jež reflektuje část střední Evropy, západní země již prozkoumané máme.

Jakým způsobem jste shromažďovali data? Dělali jste rozhovory s lokálními politiky a občany v jednotlivých zemích?

Výzkum tvořilo několik kroků. Prostřednictvím kvantitativního dotazníku jsme oslovili představitele vybraných měst, zejména okresních a u nás od úrovně obcí s rozšířenou působností výše. Sestavili jsme si datový soubor, abychom věděli, jaké nástroje či inovace v těchto městech fungují. Kromě těch aktivit, které souvisí s participací, jsme se zajímali třeba o transparentní účty či rozklikávací rozpočty. Součástí databáze jsou i složení politických reprezentací a demografické údaje jak o obcích, tak i volených zastupitelích. V dalším kroku jsme s vybranými představiteli vedli polostrukturované rozhovory. Pozice občanů nás v tomto výzkumu primárně nezajímala, protože dat o obyvatelích máme relativně dostatek, totéž se týká i odborné literatury. Dostupných výzkumů je v tomto ohledu celá řada, některé jsme realizovali také na katedře. Byly však součástí jiných projektů. Dle potřeby jsme je samozřejmě využívali.

Z jakých zdrojů jste čerpali v České republice?

Jsou to výzkumy v rámci European Social Survey, jichž se Česká republika účastní, k dispozici máme data z České volební studie a podrobné výzkumy, které jsme uskutečnili dříve v rámci jiných grantů. Ty se týkaly zejména občanského vzdělávání a postojů k demokracii. Náš datový soubor o volených představitelích je však unikátní.

O lokální politice mají často lidé nejmenší povědomí, ač je jim paradoxně nejblíž. Co by to mohlo změnit? A mění se to už?

Můžeme říci, že Češi zaujímají k politice více negativní vztah, než je tomu v jiných evropských zemích. Častěji také sdělují, že se necítí být v politice kompetentní a že by se do ní nedokázali zapojit, protože jí nerozumí. Pokud jde o lokální úroveň, je pro ně někdy obtížné určit, co je na této úrovni v působnosti samosprávy a co státní správy. Zcela jistě mají občané nižší povědomí i o kompetencích. Na druhé straně, pokud jsou ochotni něco udělat, tak je to právě na lokální úrovni. Pokud bychom podpořili například občanské vzdělávání, zlepšili efektivitu veřejné správy a posilovali participaci na této nejnižší úrovni, pak by došlo také k větší podpoře politiky a porozumění tomu, jak funguje. Mělo by to vliv rovněž na vnímání politiky na celostátní úrovni.

Ve které ze zkoumaných zemích mají lidé největší zájem o lokální politiku? A kde nejvíce využívají demokratické inovační nástroje?

Zájem o lokální politiku je obtížně měřitelný, srovnávat bychom mohli třeba zájem o veřejné dění v místě bydliště. Ten je vesměs všude vysoký, protože každý deklaruje, že se zajímá o věci ve svém okolí. Pro mne zajímavá ta druhá otázka. O demokratické inovace je největší zájem v Polsku. Je to pravděpodobně dáno tím, že Poláci zavedli ve větších městech povinnost mít participativní rozpočet a pokud funguje, vytváří prostředí pro nástup dalších participativních nástrojů. V Polsku jsou demokratické inovace rozšířeny především ve velkých městech, kde je silná občanská společnost a velké množství liberálně orientovaných obyvatel.

Z čeho lze usoudit, jestli nějaký demokratický inovační nástroj, jako je např. participativní rozpočet, funguje nebo ne? Podle toho, kolik lidí se do něj zapojí? Nebo podle toho, jaké přinese výsledky?

Kladně bych odpověděl na tu druhou otázku. Ale ještě pár slov k celému dotazu. Pro společnost je nejdůležitější skutečně funkční veřejná správa. Pak jí lidé důvěřují, což je nutný krok k tomu, aby se mohli spolehnout na politické instituce a důvěřovali politice. Teprve pak přichází na řadu participace a demokratické inovace, které mohou podpořit prodemokratické smýšlení.

Důležité je, jaké výsledky inovace přinese. Výzkumy nám ukazují, že nemusí být jen hmatatelné, například provedený územní plán, participačním rozpočtem podpořené projekty apod. Lidé získávají lepší povědomí o fungování politiky, dozvídají se nové informace, upevňují místní komunitu, zvyšují si sociální kapitál, roste transparentnost a otevřenost a tak dále. Již dříve se nám potvrdilo, že právě lidé angažující se na lokální úrovni mají silnější postoj k demokracii. I nevolební participací na lokální úrovni se zvyšuje počet obyvatel, kteří důvěřují demokracii.

Který z demokratických inovačních nástrojů vám přijde nejpřínosnější a proč? Něco, co by mělo zavést každé město či vesnice?

Na venkově jsou poměrně malé komunity, kde se lidé znají, často se scházejí a mluví spolu. Proto tam inovace nejsou takřka potřeba. Nicméně mnohé velmi aktivní místní akční skupiny při formulování strategických plánů v prostředí venkova používají různé techniky zjišťování informací, mj. participativní vycházky či deliberaci. Samotné inovace se používají především ve městech, kde je prostředí více anonymní. Nejrozšířenější je participativní rozpočet, který při vhodném zavedení přináší všechny výhody, které jsem zmínil výše. Ten velmi doporučuji.

Máte nějakou komparaci i se zeměmi v západní Evropě? Co se jim z těchto nástrojů nejvíce osvědčilo, a naopak od čeho se třeba ustupuje?

V západní Evropě se demokracie vyvíjela kontinuálně a je zde vyšší sociální a politická důvěra, používá se zde mnohem více participativních nástrojů. Dokonce i globální ekonomické instituce, které dříve bojovaly za ekonomický neoliberalismus, dnes hlásají, jak je participace užitečná. Nelze říci, co se osvědčilo, co nikoliv. Každá inovace má mnoho výhod, záleží pouze na tom, je-li řádně zavedena a jsou-li dodržována všechna stanovená pravidla. Pak skutečně oživuje demokracii. Patrný je trend rozšiřování těchto nástrojů, nedávno se silně k deliberaci přihlásil třeba v EU Výbor regionů.

Je nějaká novinka mezi demokratickými inovační nástroji, která u nás ještě není rozšířená, ale zaujala vás?

Mám v oblibě dvě, konsensuální konferenci, kterou před nějakými osmi lety použilo ministerstvo práce a sociálních věcí v řešení problematiky bezdomovectví. Porota odborníků si pozve různé skupiny zainteresovaných a na základě odborného posouzení schválí doporučení, konsensuálním způsobem. Zajímavé je rovněž tzv. občanské shromáždění, které je o něco větší než zastupitelstvo, jedná sporadicky, ale lidé, kterým se poskytnou potřebně informace, se na víkendovém jednání rozhodnou, jaké dají doporučení politikům. Pokud pro ně hlasuje předem stanovená většina, je doporučení závazné. Ale je jich celá řada, fungují na podobném principu. Třeba klimatická akce ve Francii.

Knihu vydalo prestižní nakladatelství Palgrave/Macmillan. Jaký význam pro vás má její vydání právě v tomto nakladatelství?

Obrovský. V sociálních vědách jsou důležitá zejména tato tři nakladatelství: Springer, Palgrave a Routledge. Celý proces byl poměrně náročný, od vyplnění vstupních formulářů, kde se například popisuje metodologie, zhodnocuje se vědecký přínos a inovativnost, přes odeslání části rukopisu až po jeho dokončení a editaci. Realizace naší knihy odpovídá vydání pěti, šesti článků v prestižních časopisech.

Autor: Vladislava Vojtíšková (Vědavýzkum.cz), Milada Křížková Hronová (UPOL)

Pavel Šaradín je politolog a přednáší na Katedře politologie a evropských studií FF Univerzity Palackého v Olomouci, specializuje se na stranický systém České republiky, teorii demokracie a lokální a regionální politiku. Snaží se rovněž popularizovat politickou vědu, mj. spoluprací s některými médii.