Napsal jste Metodiku rozvoje inovačních infrastruktur v ČR, v rámci níž jste chtěli zmapovat, co v ČR vlastně máme. Z jakého popudu?
Po roce 2001, naplno po roce 2005, začala agentura CzechInvest přecházet od lákání jakýchkoli zahraničních investic k lákání investic s vyšší přidanou hodnotou. Připravil se Rámcový program na podporu technologických center, což jsou vlastně firemní centra výzkumu a vývoje. Ten fungoval do roku 2008, než ho tehdejší vláda zarazila. Investiční pobídky pro technologická centra získala asi stovka firem. Zároveň jsme se začali zabývat i vědeckotechnickými parky (VTP) jako místy, kde by zahraniční investoři mohli technologická centra zakládat. Což se úplně nestalo, protože oni si většinou technologická centra postavili v areálu své české fabriky. Pár zahraničních firem ale ve vědeckotechnických parcích je, nejvíc v Technologickém parku Brno, něco je v Plzni, Ostravě. Ale jinak jsou ve VTP jen české firmy, což je myslím chyba a škoda, ve správném VTP má být mix malých a velkých firem, domácích a zahraničních, plus nějaké laboratoře a výzkumná centra místní univerzity, aby mezi nimi probíhaly synergické efekty.
Metodika rozvoje inovačních infrastruktur mapovala různé infrastruktury: technologický park, vědeckotechnický park, inovační centrum, hub a další. Čím se vyznačuje vědeckotechnický park?
Žádnou definici jsme pro tyto infrastruktury neměli, snažili jsme se to rozřadit dle zahraničních zvyklostí. Pro vědeckotechnický park existuje definice Mezinárodní asociace vědeckotechnických parků. Ale v Česku s tím zápasíme, měla s tím problém i Společnost vědeckotechnických parků České republiky, kterou v 90. letech založil Pavel Švejda. Když se na tuto společnost podíváte, tak víc než půlka z jejích členů vlastně vědeckotechnické parky nejsou – mnoho členů bylo a jsou podnikatelskými inkubátory, některé byly vybudovány za pomoci dotací z privatizovaných rezortních výzkumných organizací. Většinou je zprivatizoval ředitel nebo zaměstnanci a dotace pro ně byla cesta, jak zprivatizovaný výzkumný ústav zachránit. To byl třeba vědeckotechnický park vybudovaný ve Výzkumném ústavu bramborářském v Havlíčkově Brodě nebo podnikatelský inkubátor ve Výzkumném ústavu hnědého uhlí v Mostě.
A jak vy jste si definoval vědeckotechnický park?
Já to pracovně pojímám tak, že vědeckotechnický park je prostor (pozemek) s několika budovami – neměla by to být jedna osamocená budova, kde probíhá kromě firemního výzkumu a vývoje ve firmách také spolupráce s univerzitou, která je poblíž, ideálně když tam má univerzita přímo nějaké laboratoře. Tak to bývá, jak se říká, na západě. I když dnes už VTP přibývají i v Číně a v Africe, a i tam to bývají parky značně velké, větší než ty naše. Ale pořád platí, že ty nejlepší, od kterých bychom si měli brát inspiraci, jsou prostě na západě. Ve vědeckotechnickém parku by mělo být více vědy než v technologickém parku, alespoň část nájemců by v něm mělo provozovat výzkum a vývoj, a kromě firem by v něm měla být aspoň jedna laboratoř nebo výzkumné centrum místní univerzity.
Jak jste k mapování pro zmíněnou Metodiku přistupovali?
Projekt připravovali kolegové, já byl v té době 13 let mimo CzechInvest (René Samek působil v té době v ICRC Brno, pozn. red.). Pak jsem se vrátil až na realizaci. CzechInvest a MPO chtěly vědět, co z těch všech inkubátorů a parků, které jsme v Česku od revoluce vybudovali z národních i evropských prostředků, je vůbec použitelné. Něco se vybudovalo už před vstupem do Evropské unie z přístupových dotací PHARE, většina z toho pak bohužel zanikla. Velký boom budování parků a inkubátorů byl po roce 2004, prvních 10 – 15 let našeho členství v Evropské unii. Tehdy se jich postavilo nejvíc, ale zároveň bylo strašně moc špatných příkladů, které zkrachovaly brzy po otevření nebo pár let po otevření.
Takže stát chtěl vědět, co z toho funguje, co je použitelné a co funguje jen tak formálně, protože někdo dostal dotaci, pár let to provozoval a jakmile skončila doba udržitelnosti, tak se to změnilo v nějaké logistické centrum nebo areál výrobní firmy a nikoho to už nepálilo, protože formálně to vybudováno bylo, nějakou dobu to existovalo a indikátory to splnilo. Ale z hlediska použitelnosti to vlastně žádný efekt pro nás nyní nemá.
Byla i myšlenka udělat nějaký žebříček inovačních center a vědeckotechnických parků, ale to jsme nakonec zavrhli. Stejně jsme to pořadí nejlepších všichni tak nějak podvědomě tušili. Takže jsme si chtěli zmapovat, co je a co není použitelné, co někomu ze zahraničních investorů můžeme či nemůžeme doporučit. Já jsem pak kromě VTP a inkubátorů zmapoval ještě coworkingová centra, kterým se nikdo nevěnoval, a otevřené dílny, což tehdy byla v Česku nová věc a pokouším se je nyní rozvíjet. Třeba teď na začátku června budeme mít v Karviné workshop pro město a univerzitu, co je to otevřená dílna, a jak se dá použít jako nástroj pro podporu podnikání a zájmu o techniku, podporu řemesel apod.
René Samek (s mikrofonem) na konferenci k VTP, která se konala v Praze
A měla vaše Metodika nějaký dopad? K čemu byla použita?
Začalo se o tom minimálně mluvit a přemýšlet, kam to posunout dál. Začali jsme pořádat studijní cesty do specializovaných inkubátorů třeba na biotechnologie, zelené technologie apod. Už jsme byli na jedné studijní cestě za inovačními infrastrukturami v sektoru mobilita v Británii. Objeli jsme třeba testovací polygony pro autonomní vozidla, testbedy a podobně. Byli tam s námi zástupci Ministerstva dopravy a firem, které uvažují o vybudování polygonu pro testování autonomních vozidel v jihozápadních Čechách nebo severně od Prahy. Byl by to patrně nejlepší PPP projekt (spolupráce veřejného a soukromého sektoru, pozn.red.) a mohla by se tam testovat třeba vozidla veřejné dopravy nebo autonomní vozy.
Teď pojedeme do jižního Švédska a Dánska, pojede tam skupina několika zájemců z Olomouce – z města, kraje, univerzity, soukromý developer. Doufám, že po návratu společně vybudují biotechnologický inkubátor v Olomouci. Jede také skupinka z Prahy – zástupci magistrátu, Pražského inovačního institutu, lékařských fakult, fakultní nemocnice. Jedním z cílů těchto cest je ukázat, že na západě buduje takové věci většinou několik subjektů společně. A ne tak jako tady, že si jeden subjekt vybuduje něco svého, aby mu do toho nikdo nekecal, ale tím pádem je to malé, nemá to žádný vliv, nerozvíjí se to, je to politicky volatilní a závislé na tom, kdo je zrovna na kraji či ve městě u vesla. Na podzim se chceme podívat na zelené technologie v Beneluxu, pak nové materiály bychom asi rádi navštívili v Německu či Francii, kreativní odvětví v Rakousku a zakončili bychom to cestou do Irska do inovačních infrastruktur pro umělou inteligenci, protože Irové v ní chtějí být evropským lídrem.
Nemáte obavu, že budete jen cestovní kanceláří pro pár lidí, ale reálně to k ničemu nepovede?
Doufám že ne, ze zájemců si vybíráme, aby opravdu měli potenciál něco vybudovat. Třeba v biotechnologiích to vypadá, že minimálně v Praze a v Olomouci by něco mohlo vzniknout. S většinou organizací / institucí, které vyslaly zástupce na studijní cestu, pracujeme už rok nebo dva.
Zapojení bank a akademického sektoru
V našem seriálu jsme představili VTP v Brně, Ostravě, Olomouci a Plzni. Výběr jsme spolu konzultovali, ale samozřejmě každý výběr vždy někoho potěší a někoho nepotěší. Vybrali jsme správně?
Myslím, že ano. I tyto parky se samozřejmě potýkaly s různými problémy. Například i Technologický park v Brně se na začátku potýkal s tím, že tam byly firmy, vedle univerzita, a spolupráce byla minimální. Firmy měly jen intenzivní zájem o studenty jako o budoucí pracovníky. Ale postupem času se to proměňovalo k lepšímu, přišly tam menší české firmy, které s univerzitou spolupracovaly více. Pak někdy kolem roku 2001 tam přišlo IBM s nějakými 100 – 200 zaměstnanci, dnes tam mají asi 4 400 zaměstnanců. Do technoparku přišly také menší české firmy, které se zabývají výzkumem, například v kosmickém průmyslu.
Ostravský VTP také dříve fungoval spíš jako realitní projekt, dokud nepřešel pod MSIC a nedostal nové zadání. Teď jdou ještě trochu dál, snaží se nejen o rozvoj firem ve svém VTP, ale obecně v celém regionu Moravskoslezského kraje, čímž možná i trochu překročili rozsah aktivit, jaké mají VTP na západě. Další VTP, které splňují definici parku, tedy že tam je více budov a probíhá tam výzkum a vývoj, jsou VTP Univerzity Palackého v Olomouci a VTP Plzeň a přibližuje se jí Jihočeský vědeckotechnický park, který v současnosti má dvě budovy (a každá má jiného vlastníka), ale do budoucna má potenciál se rozvíjet, má v okolí volné pozemky a univerzitu v blízkosti. Také je vědeckotechnický park v Ústí, ale to je jen jedna budova a moc nekomunikuje s veřejností a potenciálními nájemci, webstránka je ukrytá na webu fakulty, ale možná tam třeba také dochází k nějaké postupné proměně, vloni se tam měla otevírat nová budova.
Kromě brněnského Technology parku vznikly české VTP zpravidla z dotací. Bylo to správně? Neměly ty věci vzniknout přirozeně bez dotací?
Po bitvě je každý generálem. Úplně bez dotací to asi nejde, i v Brně sice Technology park neměl dotaci, ale vkladem města bylo asi 200 hektarů, což je významný příspěvek veřejné sféry.
Ale kdybych měl být kritický, tak možná byla chyba, že na začátku nebylo nějaké strategické uvažování. Že si někdo neřekl: „Česká republika má 10 milionů obyvatel, tak tu bude maximálně třeba deset vědeckotechnických parků". Místo toho se zvolil přístup, že kdo se přihlásí o dotaci a splní podmínky, tomu ji dáme. Možná stát neměl tolik vsázet na místní iniciativu, která je dobrá, ale vedla k tomu, že tady formálně vzniklo asi 55 VTP a použitelných je jich nyní minimum.
Jak vidíte budoucnost českých VTP?
Ty velké snad přežijí a myslím, že se chtějí rozvíjet, Technologický park v Brně chce stavět, Ostrava chce stavět novou budovu a zbourat jednu z těch starých nevyhovujících… Ale stát na to nemá moc vliv. Jakmile proběhla nějaká výstavba, splnila se povinná udržitelnost, tak stát nemá žádnou páku, jestli to bude nebo nebude dál existovat.
Myslím, že je prostor pro vznik nového VTP hlavně v Praze nebo v okolí Prahy, kde nic vyhovujícího není a je škoda, že se Praze nepodařilo něco připravit do Národního plánu obnovy.
Pak by možná mohl vzniknout VTP zaměřený na chemické technologie, životní prostředí a polovodičový průmysl v blízkosti Ústí nad Labem v souvislosti s tím, jak se bude v Sasku rozvíjet polovodičový průmysl, ale musí to jít ruku v ruce s rozvojem univerzity v Ústí. A pak myslím, že by ještě něco mohlo vzniknout v Liberci, kde je univerzita silná ve strojírenství a v pásu od Prahy na Liberec je spousta inovativních firem navázaných na automobilový průmysl. Olomouc už jsem zmínil. Zaměřme se na kvalitu, ne na kvantitu.
Na co se teď zaměřujete v CzechInvestu?
Kromě podpory českých startupů, které za pár let budou potřebovat laboratorní a výrobní prostory a mohly by je najít právě ve vědeckotechnických a technologických parcích, také na lákání výzkumně vývojových center zahraničních firem. Před zhruba 15 lety jsme v tom byli celkem úspěšní, pak přišel trochu útlum v souvislosti s poklesem míry nezaměstnanosti. Ale ona nezaměstnanost poklesla prakticky všude v Evropě i ve Spojených státech. To, že takzvaně nejsou lidi, platí pro většinu rozvinutého světa. Přesto se ale firmy tlačí tam, kde už je nějaká pověst, nějaká image. Takže třeba do Prahy se pořád tlačí americké IT firmy, které se věnují kyberbezpečnosti, přestože Praha je drahá a je tu nízká nezaměstnanost, protože Praze se díky firmám jako je Avast podařilo vytvořit pověst, že jsme v tom dobří. Takže chce to opravdu se v každém regionu zamyslet nad tím, v čem jsou dobří a to rozvíjet, protože nepotřebujeme řekněme biotechnologický inkubátor v každém okresním městě.
Který ze zahraničních vědeckotechnických parků byste dal za vzor?
Mně se třeba hodně líbil Biotechnology Park na severu Curychu ve Švýcarsku. Dřív tam byla opravna vagónů, která byla zrušená, a kterou koupil soukromý developer, který místo ní vybudoval VTP. Developer park vybudoval a spravuje ho, ale kromě toho je vytvořena nezisková společnost, v níž mají podíly i kanton (obdoba našeho kraje, pozn. red.), město Curych, univerzita, regionální hospodářská komora, a kantonální banka a pojišťovna. A tahle nezisková společnost má pouze asi jednoho nebo dva zaměstnance, kteří se starají o komunikaci s potenciálními zájemci, aby do portfolia VTP zapadali, zaměřují se na biotechnologie. A když jim tam zapadají, tak si pak zájemce převezme soukromý developer, usídlí ho, přizpůsobí prostory jeho požadavkům a platí se tam normální komerční nájem jako jinde. Vypadá to tam i architektonicky moc pěkně.
A pak rád dávám za příklad VTP ve španělské Malaze, v němž je asi 650 technologických firem. Jádrem parku je inkubátor, začínající firmy jsou v něm tři roky a pak se stěhují ven do reálného světa, ale v rámci technologického parku. Buď si sami postaví budovu nebo si ji nechají postavit od technologického parku. Kromě toho jsou v tomto VTP ještě další tři inkubátory, jeden provozuje španělská banka Santander, druhý Telefónica a třetí myslím Vodafone. Důležité je, že z těch inkubátorů se musí firmy po nějaké době vystěhovat, aby uvolnily místo dalším. Kdežto u nás jsou v inkubátorech firmy někdy i 30 let, některé jsou tam zasídlené dokonce od 90. let, což samo o sobě jaksi nesplňuje obrázek, že inkubátor je průtoková záležitost, kde firmy vyrostou do určité velikosti a pak už jdou do reálného světa.
V Česku asi ani není běžné, že by banky nebo penzijní fondy investovaly do VTP či inkubátorů, jak jste zmínil na příkladech ze Švýcarska a Španělska.
Ale začíná to, ČSOB má virtuální inkubátor, jmenuje se to Start it @ČSOB, Česká spořitelna má virtuální inkubátor Seed Starter. Většinou jsou to jen virtuální inkubační programy, i když ČSOB má i fyzické coworkingové prostory na Smíchově. Podporují firmy, které vyvíjí aplikace, které je zajímají, takže třeba taková ta aplikace 24/7, která vám s kreditkou umožní nakupovat v malých vesnických obchodech bez obsluhy nebo placení jízdenek bankovní kartou v MHD. Ale jak říkají na Stanfordu nebo v Berkeley, biotechnologický startup ze Starbucksu nevybudujete, na to prostě potřebujete malé laboratoře, které si mohou startupy pronajmout než vyrostou natolik, že si nechají postavit vlastní prostory.
Myslíte, že jsou u nás zábrany i na straně akademického sektoru?
V CzechInvestu máme tři lidi, kteří propojují startupy nebo i zavedenější firmy s univerzitními pracovišti, výzkumníky a podobně. A když chodí a propagují náš program Technologická inkubace, tak někde se k tomu staví tak, že nechtějí, aby jejich studenti a mladí výzkumníci zakládali firmy, protože je to prý odvádí od výzkumu a učení na škole. Kdežto když jsme byli na univerzitě v Berkeley v USA, tak tam se naopak chlubili tím, že na IT fakultě má 30 % vyučujících vlastní startup, a říkali, že když přijímají nového profesora, tak se dívají na to, jestli má i startup, nebo ne. Chtějí, aby si to vyučující uváděli v životopise, aby zaváděli výsledky svého výzkumu do praxe v podobě startupů, a ne jen prodávali licence. Tady je to opačně, tady někteří výzkumníci radši skrývají, že mají firmy.
Autorka: Vladislava Vojtíšková (Vědavýzkum.cz)
René Samek je od roku 2023 ředitelem Odboru inovací v Agentuře pro podporu podnikání a investic CzechInvest. Působil také ve výzkumné infrastruktuře FNUSA-ICRC. V letech 2008–2010 pracoval v americké firmě AIG/Lincoln, která stavěla kancelářské, průmyslové a logistické parky ve střední a východní Evropě, poté 2010–2020 pomáhal vybudovat Mezinárodní centrum klinického výzkumu v Brně. V letech 2020–2022 působil ve společném projektu MPO, CzechInvestu, TA ČR a TC Praha zaměřeném na národní a regionální strategie chytré specializace ve výzkumu, vývoji a inovacích (RIS3 strategie). V letech 1997–2007 pracoval v agentuře CzechInvest jako ředitel marketingu a PR, zahraniční zástupce agentury v Británii a Irsku, a ředitel divize podpory investic a aplikovaného výzkumu. Studoval na Univerzitě Karlově, Středoevropské univerzitě, a London School of Economics.
Seriál o vědeckotechnických parcích:
Úvodní díl zde.
Druhý díl zde.
Třetí díl zde.
