facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

Štěpán Jurajda: Vědci by měli mít k dispozici více dat, beze změny administrativy to ale nepůjde

29. 6. 2020
Štěpán Jurajda: Vědci by měli mít k dispozici více dat, beze změny administrativy to ale nepůjde

Iniciativa Model antiCOVID-19 pracuje na matematických modelech k porovnávání a predikci dopadů jednotlivých mimořádných opatření v rámci probíhající epidemie. Koho krize zatím nejvíce ovlivnila? Měli by mít čeští výzkumníci větší přístup k anonymizovaným datům a proč mají české univerzity šanci získat kvalitní vědce ze zahraničí? Na to odpovídal ekonom Štěpán Jurajda z CERGE-EI.

Iniciativa IDEA AntiCOVID-19 od začátku krize zkoumala změny v sociálním chování občanů České republiky, rizikové interakce nebo obavy spojené s šířením nemoci COVID-19 ve spojitosti s nakupováním. S jakým cílem?

IDEA AntiCOVID-19 v průběhu epidemie nabídla výzkumný vhled do téměř dvaceti témat. Týkalo se to například optimální alokace testů, komunikace vládních opatření, genderových dopadů krize, nerovnosti ve vzdělávání nebo insolvencí. Tato témata se týkají celé šíře společenskovědních oborů. Do iniciativy anti-COVID-19 se proto zapojili i sociologové s longitudinálním sběrem informací o tom, jak lidé plánují šetřit či do jaké míry se obávají ztráty pracovního místa. Zároveň vznikl tým vědců z řady institucí, který rozvíjí nové epidemiologické modely. Akademická vědecká obec tak spontánně a organicky zareagovala na společenské potřeby a snaží se nabízet jak informace o starších výzkumech, které jsou pro současnou situaci relevantní, tak výzkumy zcela nové.

Jaká data potřebujeme nyní, kdy se vývoj koronavirové epidemie zdá příznivý, ale stále hrozí, že se nákaza zase rozšíří?

V ekonomické oblasti se potřebujeme zaměřit na to, zda se lidé nebojí utrácet. Domácí poptávka je jedním z pilířů ekonomiky, které vládní politika může účinně ovlivňovat, na rozdíl třeba od exportu. Z mezinárodních srovnání vyplývá, že plošný výskyt nákazy vede k samovolnému uzavírání společnosti a ekonomiky i bez plošných vládních opatření. Lidé, kteří se bojí nákazy, přestávají sami od sebe utrácet i když nejsou zavřené restaurace. Proto jsou teď parametry chytré karantény klíčové. A to jak ze zdravotního, tak z ekonomického hlediska. Jde o parametry, jako je velikost rezervní kapacity testování, rychlost dohledání kontaktů nakažených či procento testů vyhodnocených do 24 hodin. Pocit bezpečí plynoucí z dobře komunikované strategie chytré karantény je nástrojem, který může ovlivnit spotřebitelskou poptávku a utrácení. Když se lidé bojí ztráty práce nebo epidemie, neutrácejí. Když neutrácejí, tak někdo další přichází o příjem a práci, a takto to pokračuje dále – jako ve spirále.

Chytrá karanténa je postavená na tom, že každý z nás musí dát souhlas se zpracováním osobních údajů. Může se stát, že bude účast v chytré karanténě a sdílení dat nařízené vládou? Přece jen má mnoho lidí pocit, že je koronavirus vlastně až tolik neohrožuje, paradoxně právě díky včasnému zavedení opatření proti šíření nákazy. Jak tyto lidi přesvědčit o tom, že se mají zapojit?

Zda narážíme na klasický problém – ve vědě se tomu říká kontrafaktuální případ – kdy nemáme přirozeně nastavenou intuici pro porovnání nerealizovaného scénáře s tím, který jsme prožili. Co by se stalo, kdyby pacient nedostal lék, který by mu srazil teplotu? Vláda včas zavedla opatření, která byla nesmírně nákladná – v řádu stovek miliard korun – a zároveň velmi účinná. A protože zafungovala velmi dobře, případů je málo. To však neznamená, že se nevyplatí investovat do kapacit chytré karantény a testovacího monitoringu a že nemá smysl využívat digitálních pomocníků při dohledávání kontaktů nakažených. Schopnost uhasit lokální ohniska stále doutnající epidemie je zásadní. Pocit bezpečí by se neměl vytratit při prvním větším náhodném nárůstu počtu nových případů.

Mnoho odborníků tvrdí, že vláda neměla k dispozici dostatek dat při uvolňování mimořádných opatření. Jak lze zlepšit dostupnost anonymizovaných dat, která mají k dispozici české úřady, aby sloužila výzkumu během krizí, ale zároveň nedošlo k jejich zneužití?

Dostupnost dat je skutečně klíčová. Je ale důležité rozlišovat dostupnost dvou typů dat podle stupně jejich citlivosti. První typ tvoří souhrny, například počty nově nakažených na obyvatele za daný okres, větší obci a podobně. Tyto souhrny vycházejí z individuálních dat, ale o žádném jedinci se z nich nic nedozvíte. Tento typ dat Ústav zdravotnických informací a statistiky sdílí s různými výzkumnými týmy, což je užitečné pro epidemiologické modely. Je ale důležité je dále doplnit o informace o místě přenosu nákazy a negativních testech, dobře modelovat takzvanou nemocniční vrstvu epidemiologických modelů a zavést a zveřejňovat pokrytí rizikových skupin testovacím monitoringem.

To je ta první úroveň dat. A ta druhá?

Ve druhém případě už jde skutečně o analýzy dat na individuální úrovni. Bez přístupu k anonymizovaným informacím o jednotlivcích se užitečný aplikovaný výzkum o dopadech pandemie na trh práce ani užitečný epidemiologický výzkum o dopadech různých opatření na šíření nákazy neobejde.

Proč u nás tato data nejsou k dispozici?

V mnoha evropských zemích legislativa správy individuálních dat automaticky počítá s tím, že data, která stát sbírá, budou v anonymizované a chráněné podobě nabídnuta k výzkumným účelům. Bez ohledu na původní účel sběru dat. Kdybyste nyní chtěla analyzovat, jak u nás fungují rekvalifikace, narazíte na problém. Data o dlouhodobém zapojení rekvalifikovaných na trhu práce i o jejich úspěšnosti existují, ale nedostane se k nim ani rezortní výzkumný ústav. Český úředník nemá důvod vám data poskytnout, protože pro něj z toho koukají jen problémy. I když by vyhodnocení rekvalifikačních programů mohlo ukázat, které z nich pomáhají a které představují vyhozené peníze a čas. Obecně tak přicházíme o možnost zlepšit efektivitu veřejné správy. Tomuto problému se věnujeme v Národní ekonomické radě vlády, jejímž jsem členem. Doufám proto, že se nám podaří připravit návrhy legislativních změn, bez kterých to podle mě vyřešit nelze.

Jako člen NERV jste se podílel na návrzích odkladu sociálních odvodů nebo navýšení minimální podpory v nezaměstnanosti. Co je společným jmenovatelem těchto návrhů?

V ekonomice dochází k poklesu poptávky. Ten původně vyvolal nabídkový šok epidemie. Dále klesají export i investice firem, domácnosti mají strach z budoucnosti, a tak méně nakupují. Proto je úlohou vlády, aby ekonomiku podpořila dodatečnou fiskální expanzí. Přitom ale musíte vědět, které vládní výdaje mají vysoký takzvaný fiskální multiplikátor – například které typy domácností utratí a neušetří dodatečnou korunu příjmu. Pokud dodatečných tisíc korun dostane domácnost, která je na tom vcelku dobře, například někdo, kdo má relativně vysoké vzdělání a stálou pracovní pozici, u níž se nemusí tolik obávat, že se za dva měsíce zavře kvůli nedostatku poptávky, tak dotyčný z dodatečných peněz něco utratí, ale jistě ne vše. Zatímco když dodatečnou tisícikorunu dostane domácnost, jejíž členové přišli o práci a došlo v ní k velkému propadu příjmů, potom taková domácnost utratí téměř vše, co od státu dostane a daná koruna se v ekonomice otočí vícekrát. V tu chvíli je fiskální multiplikátor vyšší. Finanční podpora státu nemá jen zabránit chudobě, ale měla by také udržet poptávku – takže dodatečným výdajem nízkopříjmových domácností podpoříte celou ekonomiku.

Mimořádná opatření a karanténa přesto prohloubily ekonomickou nerovnost.

Jednoznačně. Každý den čtu nové analýzy, které ukazují, že i relativně krátkodobé přerušení výuky má neblahé a dlouhodobé důsledky pro žáky ze sociálně a ekonomicky slabších domácností, kteří nemají přístup k internetu. To by nás mělo zajímat všechny. Pokud se někdo místo dokončení střední školy s maturitou na střední školu ani nedostane, protože zrovna v deváté třídě neměl přístup k výuce, má to dopady na celou společnost. Nevyužitím talentů našich dětí z dlouhodobého pohledu rostou náklady pro všechny. V České republice máme navíc vysokou míru mezigeneračního přenosu úrovně vzdělávání, kdy je málo pravděpodobné, že pokud nemáte vysokoškolsky vzdělané rodiče, tak sám dosáhnete vysokoškolského vzdělání. Náš vzdělávací systém nedostatečně pomáhá talentovaným dětem, které se rodí i do rodin, kde rodiče vysokoškolské vzdělání nemají. Tohle je dlouhodobý systémový náklad, který koronavirová krize jen zhoršila.

Je vůbec šance s tímto něco provést?

Nepochybně. Tohle řada zemí umí a stačí se to jen naučit. Důležitá je společenská poptávka. NERV se věnuje i otázce podpory dostupnosti nástrojů distančního vzdělávání a metodologické podpory ředitelů a ředitelek škol stejně jako podpory rodin, které by s těmito nástroji měly umět pracovat. S ohledem na rostoucí úroveň digitalizace celé společnosti je to nutná záležitost a ve srovnání se zahraničím jsme v ní relativně pozadu.

Dají se v čase před možnou podzimní vlnou návratu epidemie přijmout nějaká opatření, které tuto nevýhodu zmírní?

Měli bychom učitelům zaplatit doučování v rámci náběhu nového školního roku, které by pomohlo se zmírněním dopadů epidemie do vzdělání. Dále třeba Nizozemsko nebo Německo, v okamžiku, kdy krize vypukla, okamžitě dalo malou, pro některé rodiny však významnou podporu až 150 euro na zakoupení nějakého počítače a připojení, což funguje, když je to propojené s terénní prací. Do budoucna je také důležité otevřít vzdělávací systém například v rámci rekvalifikací – umožnit těm, kteří přišli o práci, aby si doplnili plné středoškolské vzdělání nebo nižší úroveň vzdělání na vyšších odborných školách či IT dovednosti, které ovlivňují jejich šanci na dobrou práci.

Získá díky této krizi aplikovaný společenskovědní výzkum a výzkum zaměřený na veřejné zdraví více podpory? Jsou postoje členů české vědecké obce jednotné v tom, že je třeba vědu více orientovat tímto směrem?

Já doufám, že jsou jednotné. Jestli si někdo myslel, že společenskovědní výzkum, včetně výzkumu v oblasti veřejného zdraví, je méně důležitý než třeba technický výzkum, tak po této krizi už musí být všem jasné, že je to naopak. Na světových univerzitách se veřejnému zdraví do značné míry věnují nejen lékaři, ale také ekonomové a sociologové. Česko má poměrně štědrou agendu, co se týče financování zdravotnického výzkumu. Ale do krize jsme nevstupovali ani se sofistikovanými epidemiologickými modely, ani s jasnou strategií testování a přípravou na tento typ situace. V mezinárodním srovnání kvality našeho badatelského výzkumu jsme na tom ve společenských vědách, a do značné míry i v medicíně, docela špatně. Takže výzvy pro společenskovědní výzkum nikdy nebyly větší a přitom v porovnání s technickým aplikovaným výzkumem je veřejná podpora řádově nižší.

To je dost zásadní rozdíl.

Ano, a zároveň naše ministerstva nejsou často z hlediska vlastní kvalifikace dobře připravena na to, jak zadávat a vyhodnocovat společenskovědní výzkumy. Krize nám jasně ukazuje, že musíme více dělat aplikovaný společenskovědní výzkum a mít přístupná data, abychom mohli vyhodnotit dopady opatření, která vláda realizuje a o nichž toho víme méně, než kdybychom mohli například propojovat data z Úřadu práce a z České správy sociálního zabezpečení.

Nehrozí však kvůli rozpočtovému schodku snížení dotací a grantů pro vědu?

Doufám, že nehrozí. V situaci, kdy klesá poptávka domácností, export a investice firem, je zásadní, aby vláda investovala do činností s vysokou přidanou hodnotou, včetně vědecké práce. Tento pohled sdílí myslím celá Národní ekonomická rada vlády a také Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Doufám, že vláda vyhodnotí situaci tak, že věda státu pomáhá. Od vývoje nových postupů po PCR testy a 3D respirátory až po epidemiologické modely.

Proč je klíčové, aby teď vládní investice podpořily výzkum, vývoj a inovace?

Protože před sebou máme nové výzkumné výzvy spojené s dopady pandemie, na které reaguje i nová Národní politika výzkumu, vývoje a inovací České republiky 2021+. Doufám, že vláda tuto výzvu vezme vážně a že se rozpočet podaří navýšit.

Monitorujete, jak koronavirová pandemie zasáhla vědu v jiných evropských zemích nebo ve Spojených státech?

Ve všech oborech je patrné obrovské vzepětí a zaměření na nový směr výzkumu. Každý den vidím desítky nových ekonomických analýz, které se věnují otázkám koronavirové krize. To samé platí pro práci biochemiků a virologů. Zároveň ale sleduji, že se mí kolegové z univerzit ve Spojených státech snaží vypořádat s propadem velké části příjmů vysokých škol. Tamní univerzity totiž do značné míry spoléhají na příjmy ze školného a příjmy od přeshraničních studentů. To druhé platí do nějaké míry i pro naše vysoké školy.

Co to pro nás znamená?

V zahraničí je to větší problém než u nás. Pro české univerzity je to naopak příležitost. Doktorandi, kteří letos absolvují ty nejlepší vysoké školy na světě, budou mít velmi těžké podmínky pro hledání práce v akademickém sektoru. Takže pokud bude letos někdo najímat na mezinárodním trhu práce, může za stejnou mzdu sehnat neobyčejně kvalitní adepty a adeptky na vědeckou práci. Česká republika může v nadcházejícím roce získat špičkové talenty pro výzkum, pokud se podpoří nové výzkumné výzvy.

Jak jsme na tom s implementací Metodiky 2017+?

Nová metodika hodnocení se více zaměřuje na motivaci ke špičkové vědě. Tak to funguje v zemích světa, které jsou úspěšné. Rada vlády nyní implementaci nového systému dotahuje. Jde o to, aby si nové hodnocení udrželo důraz na kvalitu a obsah výzkumu, jak badatelského, tak aplikovaného, a přitom bralo ohled na výzkumnou misi hodnocené instituce. Připomínám, že aplikovanému výzkumu se obecně daří tam, kde má kontakt s kvalitním badatelským výzkumem. Vzpomeňme například Ústav organické chemie a biochemie.

Vidíte nějaké překážky na cestě k úspěšné implementaci?

Zůstává tu jeden strukturální problém, který souvisí s tím, že kdo si v období kafemlejnku takříkajíc „namlel“ na počtu publikací v nejnižších segmentech kvality v daném oboru, tak má celkově vyšší podporu než ten, kdo si nenamlel, a přitom produkuje stejné množství kvalitních výstupů, což vytváří dlouhodobou nerovnost. Proto je důležité, aby se poskytovatelé, například Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, v rámci dokončení implementačního období nové Metodiky nad těmito strukturálními problémy z minulosti zamysleli.

Děkujeme za rozhovor!

 

Za Vědavýzkum.cz se ptala Esther Idris Beshirová


image002Štěpán Jurajda

je empiricky zaměřený ekonom práce. Po doktorátu na University of Pittsburgh a post-docu na Princeton University ve Spojených státech se stal kmenovým pracovníkem Národohospodářského ústavu Akademie Věd ČR a Centra pro ekonomický výzkum a doktorské studium Univerzity Karlovy, kde také v letech 2009–2013 působil jako ředitel. Je členem Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace a její Komise pro hodnocení výsledků, Akademického sněmu AV ČR, Vědecké rady UK, MU a Grantové agentury ČR.